II. ÚS 1269/19

17. 05. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky TOS - Hostivař s.r.o., (dříve HOL-MONTA s.r.o.) IČ 458 09 895, se sídlem Radiová 1431/2a, Praha 10, zastoupené Mgr. Lukášem Srbeckým, advokátem, se sídlem Týn 639/1, Staré Město, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 10 Afs 354/2017-40, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017 č. j. 9 Af 66/2015-55, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 6. 2015 č. j. MF-80443/2014/1203-5 a platebnímu výměru č. 1/2014/FON/EFRR na odvod za porušení rozpočtové kázně vydanému Magistrátem hl. m. Prahy dne 4. 2. 2014 pod č. j. S-MHMP137545/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Magistrát hl. m. Prahy vydal proti stěžovatelce napadený platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, neboť stěžovatelka nesplnila své povinnosti ze smlouvy o financování projektu v rámci Operačního programu Praha - Konkurenceschopnost. Odvolání i žaloba stěžovatelky byly zamítnuty. Rovněž kasační stížnost stěžovatelky byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

3. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvedl, že rozhodnou okolností pro stanovení odvodu v plné výši bylo, že stěžovatelka by na dobrodiní dotace vůbec nedosáhla, pokud by v žádosti o dotaci nepřislíbila, že v sledovaném období bude vykazovat obrat o 10 % vyšší, než byl její obrat v roce 2017. I z protokolu o hodnocení projektu založených spisů je patrné, že stěžovatelka za splnění specifického kritéria nárůstu obratu obdržela body, bez nichž by se nepřehoupla přes práh, který dělí dotací podpořené projekty a projekty nepodpořené. Stěžovatelka nenaplnila jeden ze stěžejních monitorovacích indikátorů, na základě nichž je sledována úspěšnost veřejnými zdroji podporovaných projektů. Na tom nic nemění ani stěžovatelčino tvrzení, že splnila hlavní cíl a účel projektu, a to zvýšení konkurenceschopnosti, či to, že dodržela dvě ze tří podmínek, k jejichž splnění se zavázala a že může v České republice jako jediná nabízet zpracování zboží na novém typu frézovacího stroje, což bylo stěžejním cílem projektu. Nejvyšší správní soudu tuto její perspektivu nesdílí. Pořídila-li si stěžovatelka nový frézovací stroj mj. z veřejných zdrojů, měla splnit předem sjednané dotační podmínky. Pokud je v konečném důsledku nesplnila, získala bezdůvodnou konkurenční výhodu oproti jiným soutěžitelům na relevantním trhu, kteří si - vědomi rizika spojeného s čerpáním dotací - žádný obdobný mechanizmus či stroj nemohli pořídit z vlastních zdrojů. Nejvyšší správní soud již v řadě dotačních kauz poukázal na to, že "zásada pacta sunt servanda je obecných právním principem a vztahuje se i na veřejnoprávní smlouvy. I tyto smlouvy se musí dodržovat" (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 2 Afs 49/2007-96, či ze dne 11. 10. 2018 č. j. 4 Afs 235/2018-31). Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že v posuzované věci stěžovatelka svobodně uzavřela smlouvu o poskytnutí dotace, nesplnila ale podmínku, k níž se v této smlouvě sama zavázala. Nyní proto musí nést důsledky s tím spojené, které rovněž byly řádně sjednány.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zopakovala svou argumentaci před obecnými soudy ohledně zhoršené ekonomické situace v době plnění smlouvy a dále namítá, že správní orgán rozhodl v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces, neboť aplikoval právní předpis, a to příručku, kterou obsahuje příloha U operačního programu Praha - Konkurenceschopnost, přičemž tento podle stěžovatelky právní předpis nebyl účinný v době, která byla rozhodná pro stanovení podmínek pro poskytnutí dotace.

5. Ústavní soud si vyžádal správní žalobu stěžovatelky, z níž zjistil, že v ní stěžovatelka namítala, že v jejím případě došlo k mechanické aplikaci zákona bez náležitého uvážení všech okolností a přihlédnutí k objektivní realitě, kterou ve svém podání popisuje. Dále pak namítala, že odvod má být ukládán z důvodů nečinnosti nebo nedostatečné snahy, nikoli při nedodržení podmínek z objektivních důvodů.

6. Ústavní soud si rovněž vyžádal kasační stížnost stěžovatelky, v níž stěžovatelka namítala, že soud, který zamítl její žalobu, postupoval nesprávně, neboť provedl pouhou mechanickou aplikaci zákona a že stěžovatelka nemohla odhadnout míru rizika, do nějž jde. Dále namítala, že napadená správní rozhodnutí i rozsudek krajského soudu jsou přepjatě formalistická a závěrem doplňuje, že hlavní cíl programu Praha - Konkurenceschopnost byl v jejím případě splněn, neboť její obrat vzrostl o 10 %.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a výše citovanými podáními stěžovatelky (správní žalobou a kasační stížností) a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

11. Část stěžovatelčiny argumentace se týkala jen jejích výhrad k výkladu právních jednání a k aplikaci podústavního práva na posuzovaný případ. Ústavní soud v těchto jejích argumentech neshledal žádný relevantní argument, který by poukazoval na zásah do jejích základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem nemůže založit pravomoc Ústavního soudu věcí se zabývat. Obecné soudy dostatečně vysvětlily své závěry, a to jak ohledně situace, v níž byla smlouva o dotaci naplňována, tak ohledně povinnosti dodržet i v jejím případě zásadu, že smlouvy musí být dodržovány.

12. Pokud pak jde o nově uplatněný argument stěžovatelky, že správní orgány postupovaly podle příručky či přílohy U, která nebyla v době podepisování smlouvy o dotaci účinná, tento argument by mohl zajisté být argumentem pro posouzení zákonnosti napadených správních rozhodnutí, a to jak v odvolání, tak i ve správní žalobě a kasační stížnosti. Tehdy jej však stěžovatelka neuplatnila. Námitky, jimiž se obecné soudy nezabývaly s ohledem na nedostatečně definované žalobní body a kasační námitky, jsou nepřípustným novem, a pokud by se jimi Ústavní soud zabýval, porušil by zásadu subsidiarity, spočívající v tom, že je možno ústavní stížnost využít jen tehdy, pokud stěžovatel využije všech prostředků obrany, které mu právní řád poskytuje. Ohledně citované námitky měla stěžovatelka naplnit zákonné postupy, a tím umožnit obecným soudům je řešit. To se však v posuzovaném případě nestalo, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší se jimi zabývat. Jedná se totiž o nová tvrzení, která stěžovatelka ve správním ani soudním řízení nevznesla; tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 577/02, usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 604/02], proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti. Všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1269/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies