II. ÚS 1058/19

16. 04. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CONE Doprava a. s., se sídlem Kosmova 1126/17, Ostrava - Přívoz, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2017, č. j. 15 Co 231/2016-329, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, č. j. 23 Cdo 2599/2018-386, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Okresní soud v Ostravě rozsudkem rozhodl ve věci žalobkyně spol. AIG Europe Limited (dále jen "žalobkyně") a stěžovatelky jako žalované tak, že žaloba, aby soud zavázal stěžovatelku k zaplacení částky 915 819 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I.) a žalobkyně je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení (výrok II.). S tímto rozhodnutím se stěžovatelka ztotožňuje. K odvolání žalobkyně však krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem znovu rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni zaplatit částku 915 819 Kč s příslušenstvím (výrok I.), na náhradě nákladů řízení částku ve výši 137 742 Kč (výrok II.) a na náhradě nákladů za odvolací řízení částku ve výši 65 837 Kč (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které však bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.

3. Podstatou sporu byla náhrada škody z mezinárodní přepravy, kdy si žalobkyně (resp. její právní předchůdce, kdy na žalobkyni pohledávka přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávky) u stěžovatelky dne 19. 1. 2011 objednala přepravu zásilky cukrovinek z Nizozemí do Hořovic s datem nakládky 24. 1. 2011. Objednávka byla ze strany stěžovatelky akceptována e-mailem ze dne 21. 1. 2011, tím došlo k uzavření smlouvy o přepravě mezi žalobkyní a stěžovatelkou. Stěžovatelka objednala dopravu u svého smluvního partnera (subdopravce), neboť sama neměla dostatečné kapacity k přepravě zboží. Nakládka byla provedena dne 24. 1. 2011 v Bredě, Nizozemí. V rozporu s ujednáním však zásilka nebyla nikdy doručena, neboť došlo k jejímu odcizení. Přípisem ze dne 10. 2. 2011 žalobkyně předmětnou přepravu ve smyslu čl. 32 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen "Úmluva CMR") reklamovala. Podle čl. 3 Úmluvy CMR odpovídá dopravce za jednání a opomenutí svých zástupců, pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije při provádění přepravy, jako za vlastní jednání a opomenutí. Žalobkyně tvrdila, že v daném případě neexistují okolnosti, za kterých nastává vyvinění dopravce - stěžovatelky - a nelze se dovolávat vyloučení nebo omezení odpovědnosti. Stěžovatelka naopak po celé řízení před obecnými soudy tvrdila, že k tvrzené ztrátě předmětné zásilky došlo za okolností, na základě nichž nenese za ztrátu zásilky odpovědnost. Stěžovatelka vybrala subdopravce, při jehož výběru postupovala s maximální péčí. Následně však bylo zjištěno, že stěžovatelkou vybraný subdopravce zásilku k provedení přepravy skutečně nepřevzal, zásilku - pokud vůbec došlo k její nakládce - musela převzít jiná třetí a blíže neztotožněná osoba, což nelze z mezinárodního nákladního listu vyčíst, neboť jeho vyplnění je vadné a některé obligatorní údaje v něm chybí, přičemž správné vyplnění nákladního listu nemohla stěžovatelka nijak ovlivnit a bylo na žalobkyni, aby jej při předávání a nakládání zboží správně vyplnila.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, když se bez řádného zopakování dokazování a poučení účastníků řízení odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a rozsudek změnil (v neprospěch stěžovatelky). Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně stěžovatelky nebyla prokázána nedbalost, úmysl, a ani porušení uzavřené smlouvy o přepravě s žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem), krajský soud dospěl ke zcela opačnému závěru. Přitom platí, že z mezinárodního nákladního listu nebylo zjištěno, jakému dopravci odesílatel (tj. žalobkyně) zboží předal, resp. je patrné, že subdopravce přepravu zboží neprovedl. Okresní soud proto uzavřel, že stěžovatelka je zproštěna odpovědnosti za nedodání zboží do místa určení okolnostmi, které jako dopravce nemohla odvrátit a jejíž následky nebylo v její moci odstranit. Odlišně pak krajský soud došel ke zjištění, že stěžovatelka při výběru osoby (subdopravce), kterou měla použít k provedení přepravy, nepostupovala dostatečně obezřetně. Odvolací soud učinil nové zjištění, že po naložení zásilky mělo dojít k jejímu odcizení a rovněž dospěl k odlišnému závěru ohledně zavinění stěžovatelky. Jako důkaz, který měl krajský soud přivézt ke změně zjištění o skutkovém stavu, cituje svědeckou výpověď, kterou ani sám neprovedl. Takto tedy učinil nová skutková zjištění, jež nebyla založena na osobních poznatcích odvolacího krajského soudu. Navíc se tento soud ani nevypořádal s důkazy, které vedly soud prvního stupně ke zcela opačným závěrům. Tímto postupem prý odvolací soud zatížil své rozhodnutí vážnou vadou a jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, když porušil zejména ustanovení § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Současně krajský soud po změně hodnocení věci nevytvořil pro stěžovatelku prostor pro např. navrhnutí nových důkazů a ani ji nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. ve spojení s § 213b o. s. ř. a neposkytl stěžovatelce prostor pro vyjádření se ke změně názoru soudu.

5. Nejvyšší soud se pak odmítl výše uvedenými námitkami závažného procesního pochybení odvolacího krajského soudu zabývat s konstatováním, že tyto procesní námitky samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání. Přitom je však podle stěžovatelky a ustálené judikatorní praxe jakákoliv dovolací námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv, uplatnitelná jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud rovněž zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když se s formálním odůvodněním odmítl zabývat i dalšími právními otázkami vymezenými v dovolání. Odmítl tak posoudit otázku okamžiku vzniku odpovědnosti dopravce za ztrátu zásilky, vztah odpovědnosti dopravce za jednání osob, které použije při přepravě, kdy zásilka v projednávaném případě byla předána nikoliv subdopravci, ale neznámé třetí osobě, i další otázky stran výše škody i otázky aktivní legitimace žalobkyně.

6. Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v argumentaci, že stěžovatelka neodpovídá za ztrátu zásilky, neboť nebylo prokázáno naložení zásilky, potažmo převzetí zásilky stěžovatelkou či osobami, za něž dle Úmluvy CMR stěžovatelka odpovídá. Současně nebylo prokázáno, že by stěžovatelka porušila jakékoliv ujednání smlouvy o přepravě či některé ustanovení mezinárodní Úmluvy CMR. Odvolací soud, který došel k odlišným závěrům, tak učinil na základě nového hodnocení důkazů, které však řádně nezopakoval a účastníky o změně svého názoru v rozporu s procesními předpisy neseznámil, čímž zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Tento zásah pak neodstranil ani Nejvyšší soud, který se odmítl dovoláním meritorně zabývat, čímž se dopustil přílišně formalistického postupu, přestože dovolání stěžovatelky bylo dle jejího soudu přípustné a byly v něm vzneseny právní otázky, kterými se Nejvyšší soud měl věcně zabývat.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je podle Ústavy ochrana ústavnosti (čl. 83). To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění, provedených v konkrétních soudních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (viz především hlava pátá Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze své shora naznačené ústavní funkce.

9. První obecná námitka stěžovatelky směřuje k problematice překvapivého rozhodnutí, kdy stěžovatelka uvádí, že krajský soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť ji neseznámil se svým náhledem na věc, resp. jí nedal možnost se k tomuto náhledu vyjádřit. V těchto mezích se stěžovatelka dovolává poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jež jí mělo být krajským soudem upřeno.

10. Ústavní soud v této otázce zastává názor, že jakkoli je možno vnímat, že napadené rozhodnutí bylo pro stěžovatelku oproti předchozímu rozsudku okresního soudu překvapivé a nepříznivé, nešlo o překvapivost, jež by představovala porušení jejích základních procesních práv zakládající ústavněprávně relevantní rozměr této stížnosti. Stěžovatelka totiž přehlíží, že krajský soud pouze dospěl k odlišnému právnímu závěru, což mu však příslušná ustanovení občanského soudního řádu umožňují. Poučovací povinnost upravená v § 118a o. s. ř. míří na zcela odlišné situace, kdy soudu vzniká tato povinnost z důvodu předejití situace, kdy účastník řízení nebyl v řízení úspěšný proto, že nedostál své povinnosti tvrdit podstatné skutečnosti a označit k nim adekvátní důkazy. To však není situace, ke které by v posuzované věci v řízení před krajským soudem došlo.

11. Z obsahu shora rekapitulovaných rozhodnutí obecných soudů a z podané ústavní stížnosti je patrné, že mezi účastníky řízení nikdy nebylo sporné uzavření smlouvy o přepravě. Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud pochybil, když oproti soudu okresnímu odlišně hodnotil důkazy, aniž by je provedl a dal prostor účastníkům řízení k nově provedeným důkazům vyjádřit. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se rovněž podává, že krajský soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. provedl některé důkazy znovu (viz str. 9 - 10 rozsudku) a nad rámec zopakovaného dokazování provedl podle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. některé další důkazy (viz str. 10 rozsudku).

12. K této druhé stěžovatelkou vznesené problematice obecně platí, že odvolací soud nemůže jen na základě důkazů provedených soudem prvního stupně dospět k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, tedy aniž by tyto důkazy zopakoval. Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04). Dále platí, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, což pochopitelně neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom odvolací soud uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit. Tak v nyní projednávaném případě odvolací soud učinil. Krajský soud kromě zopakování některých již okresním soudem provedených důkazů rovněž v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o další důkazy, jejichž potřeba vyplynula z obsahu spisu v řízení před soudem prvního stupně (viz str. 9 - 10 napadeného rozsudku krajského soudu).

13. Na tomto místě je však nutné dát stěžovatelce částečně za pravdu v tom ohledu, kdy tvrdí, že krajský soud jako soud odvolací své závěry opřel i o důkazy, které sám neprovedl. Krajský soud totiž při změně hodnocení skutkového stavu vycházel mj. i z výpovědi svědkyně M. ("krajský soud tento svůj závěr dovodil z výpovědi svědkyně M., která uvedla...."), aniž by ovšem tento důkaz v souladu s procesními předpisy zopakoval (kdy pro tyto účely by bylo dostatečné provedení důkazu listinou - protokolu o trestním oznámení ze dne 28. 1. 2011, na který ve svém rozhodnutí odkazuje Okresní soud v Ostravě). Jakkoliv je tedy nutno stěžovatelce částečně přisvědčit, že tímto postupem krajského soudu došlo k porušení procesních práv stěžovatelky, jedná se ze strany krajského soudu o dílčí pochybení, které nezatěžuje výsledek řízení jako takový a které proto nepředstavuje porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v takové intenzitě, která by mohla vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.

14. Kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu totiž brání zásada subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně vyslovil závěr, že konkrétní pochybení může vést k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pouze tehdy, je-li vedle formálních znaků takového zásahu naplněn i znak materiální. Jinými slovy řečeno, je třeba, aby se tvrzené pochybení, byť alespoň v minimální míře, negativně promítlo do výsledku řízení před obecnými soudy. Jestliže je řízení zatíženo vadou, jež formálně zakládá porušení principů spravedlivého procesu, nicméně vzhledem k dalším okolnostem je zjevné, že by ani případný kasační nález Ústavního soudu nemohl vést k výsledku pro stěžovatele příznivějšímu a v konečném důsledku by způsobil pouze vznik dalších nákladů řízení a oddálení jeho výsledku, pak je nutno, z důvodu absence materiální stránky, považovat tvrzení o údajném zásahu do ústavně zaručených práv za zjevně neopodstatněné. Právě taková situace v nyní projednávaném případě nastala.

15. V nyní projednávaném případě by totiž zásah Ústavního soudu ve vztahu k této námitce nemohl zvrátit výsledek řízení. Při zopakování důkazu výpovědi svědkyně M. před policejním orgánem krajským soudem by totiž závěry krajského soudu byly nevyhnutelně stejné, neboť krajský soud s tímto důkazním prostředkem pracoval, jako by jej v souladu se zákonem znovu provedl sám. Jakkoliv tedy byl postup krajského soudu v rozporu s procesními předpisy a krajský soud dovozoval své závěry z výpovědi svědkyně M., kterou přitom sám neprovedl, odstranění této procesní vady zopakováním důkazu před krajským soudem by se logicky nemohlo promítnout do výroku napadeného rozhodnutí.

16. Zatímco okresní soud při zvážení dané důkazní situace na straně stěžovatelky neshledal žádné pochybení, krajský soud dospěl k závěru zcela opačnému a ztrátu zásilky přičítal právě stěžovatelce. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka kontaktovala osobu, která se pouze vydávala za subdopravce a využila k tomu doklady, které byly "pravému" subdopravci odcizeny. V této souvislosti krajský soud uzavírá, že stěžovatelka při výběru subdopravce nepostupovala dostatečně obezřetně, neboť stěžovatelce a osobě za ni jednající byla známa skutečnost, že slovenským dopravcům bývají doklady odcizovány a je proto třeba být při prověřování jejich totožnosti obezřetný ve zvýšené míře, což ostatně koresponduje s tím, že stěžovatelka je ve svém oboru přepravy zboží profesionálem. Pokud se proto stěžovatelka a osoba za ni jednající při ověřování totožnosti subdopravce spokojila pouze se zasláním příslušných dokumentů e-mailem, a to bez následného ověření e-mailové adresy či telefonního čísla a bez další kontroly, zda se skutečně jedná o subdopravce, za kterého se tato třetí osoba vydává (např. křížovou kontrolou na internetu, zda tyto kontaktní údaje na subdopravce jsou i veřejně zjistitelné), jedná se o jednoznačné pochybení na straně stěžovatelky. Ostatně v momentě, kdy se stěžovatelka dozvěděla, že zboží nebylo ve sjednaném termínu doručeno, kontaktovala subdopravce na telefonním čísle přístupném a zjistitelném na internetu, přičemž toto telefonní číslo neodpovídalo číslu, které bylo stěžovatelce dříve zasláno v rámci mailové komunikace s osobou, která se za subdopravce pouze vydávala. Pokud by stěžovatelka tuto aktivitu vyvinula dříve ještě před uzavřením smlouvy s osobou, která se vydávala za subdopravce, nemuselo ke škodě vůbec dojít (viz str. 11 napadeného rozsudku krajského soudu). Pro posouzení odpovědnosti stěžovatelky tak bylo rozhodné to, že k odcizení zásilky došlo po jejím naložení osobou, která k tomu byla pověřena stěžovatelkou (tj. osobou, která se vydávala za skutečného subdopravce a se kterou stěžovatelka jednala, aniž by si řádně ověřila její totožnost). Zboží tedy bylo naloženo osobou pověřenou k tomu stěžovatelkou (osobou, jejíž totožnost nebyla zjištěna a která se vydávala za skutečného subdopravce) a za jednání této osoby nese stěžovatelka podle Úmluvy CMR odpovědnost, neboť to byla právě stěžovatelka, která tuto osobu pověřila k převzetí a naložení zboží. Není rozhodné, že stěžovatelka sama jednala v omylu, neboť tohoto omylu se mohla vyvarovat právě svojí profesionální obezřetností. Tyto závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za přesvědčivé a dostatečně odůvodněné.

17. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu. Pouze pro úplnost proto Ústavní soud poznamenává, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky nad zákonem předvídaný rámec. Z kopie dovolání, již stěžovatelka k ústavní stížnosti taktéž přiložila, vyplývá, že Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, neboť v něm absentuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje jeho přípustnost, když toliko logicky konfúzním způsobem tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se soud "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla"; onu právní otázku však stěžovatelka v dovolání nijak nekonkretizuje a neodkazuje na dosavadní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl soud odvolací odchýlit.

18. K celé problematice lze proto shrnout, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým. Ustanovení § 237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pak po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Tento zákonný požadavek byl Ústavním soudem shledán za zcela ústavně konformní.

19. Dále je potřeba zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Zatímco vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pro přípustnost dovolání zákonodárce požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz § 237 o. s. ř.). Z uvedeného je tedy patrné, že v nyní projednávané věci byl stěžovatelkou v dovolání sice vymezen dovolací důvod, avšak ještě předtím nedošlo k naplnění požadavku vymezení přípustnosti dovolání, kdy stěžovatelka v dovolání nevymezila vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Za takové vymezení vztahu totiž nelze pokládat pouze rozporování závěrů odvolacího soudu.

20. Přesto se však Nejvyšší soud jednotlivými dovolacími námitkami stěžovatelky nad rámec své zákonné povinnosti zabýval. Takto Nejvyšší soud vypořádal námitku stran okamžiku převzetí zásilky k přepravě a s tím související problematiku odpovědnosti dopravce ve smyslu čl. 3 Úmluvy CMR (viz str. 4 napadeného usnesení), otázku určení výše škody (tamtéž, str. 6) a další v dovolání vznesené námitky. S těmito závěry Nejvyššího soudu Ústavní soud souhlasí a nemá důvod se od nich odchýlit. Z dovolání a napadeného usnesení Nejvyššího soudu je ostatně patrné, že stěžovatelka se prostřednictvím institutu dovolání pouze snažila o přehodnocení důkazů a zvrácení výsledku řízení ve svůj prospěch.

21. Z výše nastíněných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1058/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies