I. ÚS 942/19

16. 04. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava-Heřmanice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem se sídlem Ostrava-Zábřeh, Kpt. Vajdy 3046/2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2018 č. j. 3 To 117/2017-7489 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2017 č. j. 45 T 8/2014-7108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pokusu zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 21 odst. 1, § 248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) trestního zákoníku. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání na kapitálových trzích a zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu společnosti na dobu osmi let. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání.

Stěžovatel byl v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci poučen o možnosti podat dovolání. V ústavní stížnosti se nezmiňuje, že by dovolání podal, ústavní stížnost ani proti žádnému rozhodnutí Nejvyššího soudu nesměřuje. Lze tedy vycházet z toho, že stěžovatel v dané věci dovolání nepodal.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení § 265a tr. řádu podat proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci mimořádný opravný prostředek - dovolání; o této možnosti byl v tomto usnesení řádně poučen, avšak nevyužil jí.

Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tuto otázku totiž musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.

Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost dodatečně doplní věcnou argumentací a citacemi příslušné judikatury. Ústavní soud však konstatuje, že vzhledem k nesplnění procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti by vyčkávání na její podrobné odůvodnění bylo nadbytečné.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 942/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies