II. ÚS 142/19

16. 04. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markétou Piškulovou, advokátkou se sídlem Zemkova 1538/20, Brno, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2016 č. j. 33 C 308/2014-129, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017 č. j. 70 Co 140/2017-179, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 1467/2018-213, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 88 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu", za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení části ustanovení § 88 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu", se odmítá.


Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na lidskou důstojnost a osobní čest ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a práva na osobní bezpečnost ve smyslu čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen Úmluva).

2. V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal, aby společnosti guidemedia etc. s. r. o. bylo zakázáno zachycovat a rozšiřovat podobu stěžovatele prostřednictvím videozáznamu z hlavního líčení v trestní věci týkající se osob se společností guidemedia etc. s. r. o. spojených. Žaloba specifikovala nároky zápůrčí, restituční a satisfakční (návrh na náhradu újmy ve výši 100.000 Kč). Obecné soudy však zmíněným právům stěžovatele ochranu neposkytly; zatímco totiž soud prvního stupně jeho žalobě částečně vyhověl, rozhodnutím odvolacího soudu byla jeho žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Posléze podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

3. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, podle něhož bylo zveřejnění podoby stěžovatele odůvodněno na základě tzv. licence veřejných záležitostí, a že tento zákonný důvod zásahu nebyl využit nepřiměřeným způsobem. Konstatoval, že stěžovatel se angažoval v rámci záležitosti veřejného zájmu (hlavní líčení v mediálně sledované věci) a že navíc v rámci záznamu byla jeho osobě věnována relativně malá pozornost.

4. Stěžovatel tento právní názor považuje za nesprávný a ve svém důsledku nesouladný s ochranou svých základních práv, zejména pak citovaných práv ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 5 Úmluvy. Podle stěžovatele byla zmíněná licence obsažená v ustanovení § 88 odst. 2 odvolacím soudem vyložena příliš široce a zdůrazňuje, že v doktríně není náhled na rozsah této licence ustálen. Stěžovatel poukazuje na to, že na základě celé řady interpretačních metod lze dospět k závěru, že tato licence by měla být vykládána restriktivně; zejména pak že by neměla být aplikována na situace, v nichž zachycovaná osoba (osoba, do jejíchž osobnostních práv je zasahováno) nevystupuje v úřední věci, popř. s úředním účelem.

5. Pro případ, že by Ústavní soud měl za to, že zmíněnou zákonnou licenci lze vykládat nastíněným širším způsobem, navrhuje stěžovatel, aby ustanovení § 88 odst. 2 občanského zákoníku bylo ve slovech "nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu" zrušeno.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud předně uvádí, že v dané věci není zjevná neopodstatněnost založena tím, že by věc postrádala ústavněprávní rozměr. Zcela nepochybně bylo a je totiž pro rozhodnutí v této věci klíčové posouzení konfliktu mezi svobodou projevu a právem na šíření informací (respektive posléze i práva třetích osob na přístup k nim) a osobnostními právy stěžovatele. S ohledem na to, že ve srovnatelných případech již opakovaně rozhodoval jak Ústavní soud, tak soud Nejvyšší, však z jejich dřívější judikatury plynou kritéria klíčová pro posouzení takového konfliktu. Pakliže obecné soudy v konkrétní věci tato kritéria ústavně konformně, racionálně, spravedlivě a dostatečně přesvědčivě aplikují, není nezbytné, aby Ústavní soud vždy prováděl plný meritorní přezkum a rozhodoval formou nálezu.

10. Právě taková situace přitom nastala v projednávané věci. Ačkoliv se, jak upozorňuje stěžovatel, v této věci formálně vzato jedná o "novou zákonnou licenci", mohly obecné soudy při rozhodování vyjít z kritérií, která dřívější judikatura ve srovnatelných případech již dostatečně vymezila.

11. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na promyšleném a pečlivém zvažování všech okolností, které jsou pro posouzení naznačeného konfliktu mezi základními právy podstatné. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se obsáhle věnuje jak zákonnosti (právnímu důvodu) zásahu do osobnostních práv stěžovatele, tak jeho přiměřenosti.

12. Ústavní soud předně považuje za ústavně souladný právní názor odvolacího soudu, podle něhož je umístění videozáznamu zachycujícího mj. i podobu stěžovatele "kryto" zákonnou licencí ve smyslu ustanovení § 88 odst. 2 občanského zákoníku. Byť je rozsah této licence v doktríně vykládán do jisté míry nejednotně, není sama tato skutečnost způsobilá uvedený závěr o ústavní konformitě rozhodnutí odvolacího soudu zvrátit. Právní názor odvolacího soudu je totiž v této otázce opřen o relevantní argumenty, respektuje ustálené metody výkladu práva a reflektuje (byť v tomto ohledu spíše v rovině podpůrné) i závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu.

13. Při hodnocení přiměřenosti zásahu, potažmo otázky, zda videozáznam nebyl využit "nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka", pak odvolací soud vychází z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i zdejšího soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015). Při posuzování přiměřenosti zásahu vycházel zejména z toho, že v rámci předmětného videozáznamu byl stěžovateli věnován relativně marginální prostor, a rovněž z toho, že stěžovatel sám iniciativně vystoupil do popředí ve věci veřejného zájmu. Odůvodnění i závěry rozhodnutí odvolacího soudu proto Ústavní soud považuje za ústavně souladná.

14. Ústavněprávním požadavkům pak vyhovuje i stručné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na přesvědčivém odůvodnění, které je souladné s předchozí judikaturou vrcholných soudů. Za tohoto stavu lze odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti označit za ústavně konformní.

15. Ústavní soud tedy uzavírá, že v projednávané věci nedošlo k protiústavnímu zásahu do shora vymezených základních práv stěžovatele, neboť obecné soudy konflikt mezi základními právy stěžovatele (jako žalobce v původním řízení) a žalované posoudily ústavně konformně a na základě relevantních kritérií plynoucích z ustálené judikatury vrcholných soudů. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z obdobných důvodů odmítl ústavní stížnost v související věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 638/18 usnesením ze dne 2. 4. 2019, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje.

16. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejný osud přitom sdílí i akcesorický návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení, který byl odmítnut dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.

17. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 142/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies