II. ÚS 795/19

26. 03. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SAB Finance, a. s., se sídlem Senovážné náměstí 1375/19, Praha 1, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, č. j. 23 Cdo 3482/2018-219, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2017, č. j. 3 Cmo 288/2016-161, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 21 Cm 9/2015-130, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 10. 2016, č. j. 21 Cm 9/2015-145, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby byla žalované, Československé obchodní bance, a. s., uložena povinnost poskytovat služby a plnit povinnosti vůči stěžovatelce podle žalobou specifikovaných smluv. Městský soud zjistil, že v každé z těchto smluv byla sjednána možnost výpovědi bez uvedení důvodu, a to pro obě strany smluvního vztahu. Tuto možnost využila žalovaná a dne 24. 2. 2016 všechny smlouvy bez uvedení důvodů vypověděla, v čemž stěžovatelka spatřovala nekalosoutěžní jednání ve smyslu ustanovení § 2972 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").

4. Městský soud uzavřel, že se dané jednání sice odehrálo v rámci hospodářské soutěže a že výpověď smlouvy je obecně vzato způsobilá přivodit druhé smluvní straně újmu, nicméně zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že "jen těžko může být jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, využije-li jedna ze smluvních stran dříve ve smlouvě dohodnuté možnosti odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu."

5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") skutkové i právní závěry soudu I. stupně převzal a v záhlaví citovaným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek městského soudu potvrdil. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

6. Stěžovatelka nyní předkládanou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu, které nenapravily údajnou vadu řízení, dle jejího tvrzení ústící v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a způsobenou již postupem soudu I. stupně. Upřesňuje, že "nenapadá samotný závěr soudů o tom, zda jednání vedlejší účastnice bylo či nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, a tedy nekalosoutěžní, neboť takový požadavek by stavěl Ústavní soud do pozice další "běžné" přezkumné instance, která mu dle vlastní judikatury nepřísluší", ale zaměřuje se výlučně na postup, jímž soudy k těmto závěrům dospěly. Stěžovatelka namítá, že "porušení svého práva na spravedlivý proces shledává ve způsobu, kterým se soud prvního stupně vypořádal s jejími důkazními návrhy." Konkrétně pak uvádí, že soud prvního stupně mj. nevyslechl svědky (zaměstnance žalované), přičemž tyto (zamítnuté) důkazní návrhy "měly objasnit motivy jednání vedlejšího účastníka". Namítá, že zamítnutí důkazů městský soud zdůvodnil pouze formálně tak, že by na jeho rozhodnutí neměly vliv, aniž by však rozvedl, proč by tyto důkazy neměly na rozhodnutí vliv. Odmítá konstrukci, jež vylučuje porušení dobrých mravů soutěže tam, kde se jedná o výkon smluvního oprávnění (možnost výpovědi smlouvy bez udání důvodů); uvádí, že logika má být přesně opačná, tj. i když se jedná o výkon smluvního oprávnění, pokud je v rozporu s dobrými mravy (v dané situaci mohla žalovaná sledovat poškození stěžovatelky, která je vůči ní v konkurenčním postavení), musí být označeno za nedovolené, a tedy nekalosoutěžní. Motivy žalované však nebyly dostatečně objasněny, čímž bylo zasaženo do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 27/09 stěžovatelka připomíná, že obecné soudy mají "povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže."

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil městský soud v řízení o uložení povinnosti žalované, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

9. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka sice předkládá otázku, která má ústavněprávní rozměr, když podle svých vlastních slov "nenapadá samotný závěr soudů o tom, zda jednání vedlejší účastnice bylo či nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, a tedy nekalosoutěžní [...] ale zaměřuje se výlučně na postup, jímž soudy dospěly ke svým závěrům", pro Ústavní soud je nicméně v nyní projednávaném případě podstatné, že tvrzený deficit, tj. neprovedení navrhovaných důkazů, by byl relevantní pouze za předpokladu, že by současně byla přijata stěžovatelkou předkládaná konstrukce výkladu podústavního práva, konkrétně ustanovení § 2976 odst. 1 občanského zákoníku (výkon smluvního oprávnění, pokud je v rozporu s dobrými mravy, je nedovolený, a tedy nekalosoutěžní). Jestliže však zvolily obecné soudy v nyní projednávaném případě výklad odlišný (výkon smluvního oprávnění nemůže představovat jednání odporující dobrým mravům soutěže), nevyžadující další dokazování, neboť dohledávání důvodů či motivace pro využití takového smluvního oprávnění (výpovědi smlouvy bez udání důvodů) by v dané situaci bylo zcela nadbytečné, kterýžto výklad je nicméně odůvodněný, tj. nevykazuje znaky svévole, nemůže Ústavní soud takovému postupu z ústavněprávního hlediska cokoliv podstatného vytknout.

10. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, pokud nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení ze strany obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.

11. Zdejší soud rovněž v minulosti opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), z čehož vyplývá, že Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

12. Ústavní soud nepřehlédl, že shora předestřenou otázkou výkladu ustanovení § 2976 občanského zákoníku se již Nejvyšší soud ve své praxi zabýval, na což ostatně stěžovatelku upozornil (srov. zejména s. 5 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž uvedl, že "jednání (výpověď smlouvy) učiněné v souladu se smluvním ujednáním nemůže bez dalšího představovat porušení dobrých mravů soutěže." V souvislosti s tím odkázal dovolací soud v napadeném rozhodnutí na usnesení ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006, v němž zdůraznil, že ke smluvní svobodě patří i rozhodnutí podnikatele nebo spotřebitele, že určité smlouvy neobnoví a že stejný druh smlouvy uzavře s někým jiným (obdobně vrchní soud zohlednil zásadu smluvní volnosti a absenci kontraktační povinnosti - srov. bod 9 rozsudku vrchního soudu). Tyto závěry obecných soudů nehodlá zdejší soud jakkoliv zpochybňovat.

13. Prostor pro kasační zásah tedy neshledal zdejší soud ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Ústavní soud tedy respektuje ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť z jeho odůvodnění plyne jednoznačný závěr, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemohlo být dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a bylo třeba je odmítnout.

14. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic zásadního vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 795/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies