II. ÚS 883/19

26. 03. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MP - Sped s. r. o., se sídlem Na Václavce 1263/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem se sídlem Mrázova 9, Litoměřice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 23 Cdo 3728/2018-301, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2018, č. j. 27 Co 51/2016-249, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Hodoníně ("okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2915, č. j. 6 C 199/2014-118, o žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala vůči žalované, společnosti ČSAD Hodonín, a. s., zaplacení částky 1.426.571 Kč tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 958.890 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku), žalobu co do částky 467.681 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III., IV. a V. výroku).

4. Krajský soud v Brně ("krajský soud") k odvolání stěžovatelky a žalované v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v části bodu I. výroku, kterou bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce částku 224.184 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I), ve zbývající části bodu I. výroku jej změnil tak, že žaloba se co do částky 734.706 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II), v části bodu II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 167.501 Kč s příslušenstvím, jej potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů (výroky IV-VII).

5. Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání namítla toliko vady řízení, které však samy o sobě nezakládají přípustnost dovolání.

6. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání, což ostatně sama potvrzuje. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně uvádí, že krajský soud pochybil, pokud napadené rozhodnutí opřel o zjištění získaná z připojeného trestního spisu. Konkrétně rozporuje použití úředních záznamů o podaném vysvětlení (ze strany V. D. a Z. Ř.) a emailové komunikace, "jejíž pravost nebyla nikterak ověřena a za situace, kdy tato nebyla poskytnuta ani jedním z účastníků sporu, bylo porušeno listovní tajemství garantované ustanovením čl. 13 Listiny." Stěžovatelka krajskému soudu dále vytýká, že neprovedl jí navrhované důkazy (výslech svědka V. D.). Co se týká napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje je stěžovatelka za nepřezkoumatelné, neboť v něm "chybí jakékoli zdůvodnění, proč označené procesní otázky nepostačují k přípustnosti dovolání."

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.

9. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup krajského soudu (a jeho prostřednictvím též soudu okresního) v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.

10. Krajský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí odvolacího soudu tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Krajský soud totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu podrobně vyložil, proč návrhu stěžovatelky nevyhověl. Podle názoru Ústavního soudu odvolací soud též racionálně a dostatečně vyložil, proč nebylo provedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů nezbytné a nedopustil se tak ústavně deficitního jevu, který je setrvale označován jako "opomenutý důkaz".

11. Pokud jde o namítané dokazování trestním spisem, Ústavní soud poukazuje na obecnou zásadu zakotvenou v ustanovení § 125 o. s. ř., dle kterého mohou v civilním řízení za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, tj. i trestní spis. Zdejší soud ostatně tento postup již v minulosti opakovaně aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 254/04 ze dne 2. 12. 2004 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/07 ze dne 19. 4. 2007; z judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 81/2000 ze dne 7. 11. 2000). Současně lze připomenout, že uvedená zásada neplatí absolutně, neboť důkaz, jenž by byl pořízen nebo opatřen v rozporu se zákonem, by nebylo lze pro jeho nepřípustnost použít, a to ani v civilním řízení. To ovšem o předmětném trestním spise nelze oprávněně tvrdit. Ústavní soud totiž nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že se v případě použité emailové komunikace mělo jednat o nezákonně získaný důkaz, neboť jak se podává z napadeného rozhodnutí krajského soudu (srov. bod 34), listiny, na nichž byla tato komunikace zaznamenána, byly orgánům činným v trestním řízení dobrovolně předány Z. Ř.

12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Stěžovatelka ve svých dovolacích námitkách poukázala toliko na vady řízení, které však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3641/17 ze dne 27. 6. 2018), a to ani tehdy, pokud by se odvolací soud vytýkaných pochybení skutečně dopustil. Jak navíc bylo uvedeno výše, krajskému soudu v tomto ohledu nelze cokoliv vytknout.

13. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies