III. ÚS 501/18

27. 03. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Pollakové, zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem sídlem Na Rybníčku 12/1364, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2018 č. j. 13 Co 3/2018-738, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2018 č. j. 13 Co 289/2015-733, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 13 Co 289/2015-699, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2017 sp. zn. 13 Co 289/2015, usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. prosince 2017 č. j. 34 C 311/2013-715, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. května 2015 č. j. 34 C 311/2013-525, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Dipl. Ing. Dietera Pollaka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 5. 2015 č. j. 34 C 311/2013-525 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi přispívat na výživu stěžovatelky částkou 20 000 Kč měsíčně za období od 9. 12. 2013 do 28. 2. 2015 a částkou 50 000 Kč měsíčně za období od 1. 3. 2015 do budoucna (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 326 700 Kč.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 11. 2017 č. j. 13 Co 289/2015-699 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 101 493 Kč (výrok II.). Opravným usnesením krajského soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 13 Co 289/2015 byl rozsudek krajského soudu ve výroku II. opraven tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 99 704 Kč.

II.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje dosavadní vývoj rodinných vztahů a brojí proti závěru, že její požadavek na placení výživného je v rozporu s dobrými mravy. Posouzení věci obecnými soudy považuje za schematické, přehnaně formalistické a extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Stěžovatelka namítá, že soudy neprovedly důkazy, které navrhovala a postup soudů označuje za diskriminační. Soudy podle ní nerespektovaly, že manželé mají mít zásadně stejnou životní úroveň a nevzaly v potaz okolnosti manželství, ani jednání vedlejšího účastníka a to, že ji zcela oddělil od společného jmění manželů. Věcí samotnou se tak podle názoru stěžovatelky fakticky nezabývaly, když se pouze povrchně a způsobem zvýhodňujícím vedlejšího účastníka věnovaly morální stránce věci, a to navíc pohledem, který v dnešní době nemůže obstát.

III.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a nepřípustně očekává, že Ústavní soud je opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá zásada volného hodnocení důkazů - Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Z hlediska ústavněprávního je podstatná otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním však Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka přitom měla možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování a právního zhodnocení věci přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá - navíc za situace, kdy ústavní stížnost neobsahuje takřka žádnou argumentaci, která by obsahovala hlubší ústavněprávní rozměr.

9. Namítá-li stěžovatelka, že soudy neprovedly důkazy, které navrhovala, ponechává tuto námitku pouze v obecné rovině, když současně nijak blíže nespecifikuje, které konkrétní navrhované důkazy soudy neprovedly, resp. neprovedení kterých důkazů soudy řádně nezdůvodnily. Této námitce stěžovatelky tak přisvědčit nelze, když ani z napadených rozhodnutí nevyplývají důvody, pro které by stěžovatelce bylo možno dát v tomto ohledu za pravdu (okresní soud zamítnutí celé řady návrhů na provedení dokazování coby nadbytečných řádně odůvodnil, přičemž poukázal i na to, že účastníci řízení doplňovali důkazní návrhy i přes zákonnou koncentraci řízení).

10. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že výživné nelze stěžovatelce přiznat pro rozpor s dobrými mravy. Tento svůj závěr zdůvodnil zejména tím, že stěžovatelka za trvání manželství porušila manželskou věrnost a měla zřízen účet a nahrány své fotografie na internetových stránkách, které slouží ke sdílení erotického a pornografického materiálu s jinými uživateli či k seznámení jednotlivých uživatelů, přičemž obě tyto skutečnosti v průběhu řízení připustila i sama stěžovatelka. Krajský soud doplnil dokazování rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, které nabyly právní moci v průběhu odvolacího řízení, a uvedl, že z rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka vystavovala vedlejšího účastníka šikanózním žalobám. V této souvislosti poukázal na to, že návrh stěžovatelky na zahájení insolvenčního řízení proti společnosti TECHNO - SERVIS, spol. s r.o., jejímž jednatelem je vedlejší účastník, byl zjevně nedůvodný a stěžovatelce byla uložena povinnost uveřejnit v celostátním deníku omluvu za nepravdivá tvrzení v insolvenčním návrhu, jakož i na to, že mzdový nárok stěžovatelky vůči totožné společnosti byl zamítnut s tím, že stěžovatelka neuzavřela platnou písemnou pracovní smlouvu a nedošlo ani ke vzniku faktického pracovního poměru. Krajský soud proto odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu a shodně uzavřel, že chování stěžovatelky vylučuje možnost úspěšného uplatnění požadavku na manželské výživné, jehož se v řízení domáhala.

11. Přestože je stěžovatelka jiného názoru, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a srozumitelně zdůvodnily i právní posouzení věci. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a další přehodnocování napadených rozhodnutí tak Ústavnímu soudu, vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.

12. Pro úplnost lze doplnit, že ústavní stížnost formálně směřuje i proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 12. 2017 č. j. 34 C 311/2013-715, kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žalobního návrhu podáním stěžovatelky ze dne 16. 11. 2017 není účinné, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2018 č. j. 13 Co 289/2015-733, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2017 č. j. 13 Co 289/2015-699 ve spojení s usnesením ze dne 20. 11. 2017 č. j. 13 Co 289/2015-707, a dále proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2018 č. j. 13 Co 3/2018-738, kterým bylo usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 12. 2017 č. j. 34 C 311/2013-715 změněno tak, že zpětvzetí žaloby podáním stěžovatelky ze dne 15. 11. 2017, doručeným Krajskému soudu v Brně dne 16. 11. 2017, je neúčinné. Vůči těmto rozhodnutím však ústavní stížnost neobsahuje žádnou bližší argumentaci (kromě petitu ústavní stížnosti jsou tato rozhodnutí zmíněna pouze v části rekapitulující dosavadní průběh řízení), proto se Ústavní soud jejich přezkumem blíže nezabýval.

13. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelkou napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2019

Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 501/18, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies