III. ÚS 3660/17

27. 03. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FONTANA WATERCOOLERS, s. r. o., sídlem Klokotská 693/9, Praha 4 - Libuš, zastoupené Mgr. Robertem Scigielem, advokátem, sídlem Ptašínského 311/8, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. září 2017 č. j. 106 C 41/2016-94, za účasti Okresního soudu v Opavě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti EcoJas, s. r. o., sídlem Pode Zdí 147/11, Hlučín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označeného rozsudku, kterým měl být porušen čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rubrikovaným rozsudkem (poté co byl k odporu vedlejší účastnice zrušen ve věci vydaný platební rozkaz) zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 1 452 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 390,59 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč; současně okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 7 865 Kč.

3. Stěžovatelkou žalovanou jistinu mělo představovat dlužné nájemné, vyplývající z nájemní smlouvy na výdejník Classic Silver uzavřené mezi účastníky řízení dne 23. 7. 2014.

4. Okresní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že za vedlejší účastnici předmětnou smlouvu podepsala k tomu oprávněná osoba, tedy její jednatel Jiří Pischczek; okresní soud proto uzavřel, že stěžovatelka uzavření nájemní smlouvy neprokázala.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že inkriminovanou nájemní smlouvu sice nepodepsal jednatel vedlejší účastnice, ale její společník Radek Němec, jenž současně použil "firemní razítko", a proto bylo na danou věc nutno použít § 430 občanského zákoníku. Jelikož okresní soud použití tohoto zákonného ustanovení opomenul, je napadené rozhodnutí podle mínění stěžovatelky nezákonné. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastnice několik let jednala v souladu s předmětnou smlouvou, a rovněž řádně platila ujednané nájemné. Přístup vedlejší účastnice proto považuje stěžovatelka za jednání in fraudem legis, ze kterého nedůvodně profituje, pročež jde rovněž o jednání v rozporu s dobrými mravy a s principy poctivosti v rámci obchodních vztahů. Za této situace tak podle stěžovatelky není možno tvrdit, že nedošlo k uzavření smlouvy, okresní soud však tuto skutečnost odmítl vzít v potaz, a nikterak se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku ani nevypořádal.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario ve spojení s § 202 odst. 2 občanského soudního řádu).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Tak je tomu i v posuzované věci, neboť je z dále uvedených důvodů zjevné, že stěžovatelčina základní práva nemohla být napadeným rozsudkem efektivně zasažena.

9. K povaze posuzované věci je především nutno uvést, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních sporů přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl "automaticky" posunut do roviny ústavního soudnictví. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází do úvahy jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení vskutku podstatné [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01 (U 36/24 SbNU 529) a IV. ÚS 502/05, dostupná na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz]. Implicitním předpokladem opodstatněné ústavní stížnosti navíc je, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do dovolávaných základních práv způsobena. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci zjevně splněny nejsou.

10. Z argumentace předložené stěžovatelkou, jíž kritizuje napadený rozsudek, totiž nevyplývá přesvědčivý důvod, pro který by se jí měl Ústavní soud věcně zabývat, zvláště pak za situace, kdy je zjevné (stěžovatelka opak ani netvrdí), že napadeným rozhodnutím nemohlo být citelně zasaženo do jejích základních práv.

11. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud se v posuzované věci vůbec nezabýval otázkou, zda napadený rozsudek okresního soudu obstojí v konfrontaci se stěžovatelčinou argumentací, neboť nutným předpokladem takového (alespoň) kvazimeritorního přezkumu rozsudku, proti kterému občanský soudní řád nepřipouští řádný opravný prostředek, je existence alespoň tvrzené podstatné újmy, neboť bez ní nelze mít za to, že napadeným rozhodnutím bylo vskutku zasaženo některé stěžovatelčino základní právo či svoboda.

12. Ústavní soud proto pro pořádek zdůrazňuje, že tímto svým rozhodnutím nikterak neaprobuje správnost v napadeném rozsudku přijatých právních závěrů, jelikož neshledal žádné relevantní důvody, jež by mu umožnily napadený rozsudek věcně přezkoumat.

13. Jelikož nebyl naplněn předpoklad "materiální přípustnosti" ústavní stížnosti směřující proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka, dospěl Ústavní soud, veden zásadou de minimis non curat praetor, k závěru, že ústavní stížnost je třeba podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2019

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3660/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies