III. ÚS 4109/18

27. 03. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Reného Löffelmanna, zastoupeného JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou, sídlem Rubešova 162/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018 č. j. 20 Cdo 3335/2018-163, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 95 Co 153/2017-113 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2017 č. j. 52 Nc 12724/2007-89, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JOKA Agentura s. r. o., sídlem Střížkovská 8/9, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak usnesení okresního soudu a krajského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 7. 2017 č. j. 52 Nc 12724/2007-89 byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného (dále též "povinný") na odklad exekuce přikázáním pohledávky z účtu u obchodní společnosti Komerční banka, a. s., postiženého exekučním příkazem soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové ze dne 2. 5. 2017 č. j. 091 EX 01064/07-087, stejně jako návrh stěžovatele na odklad exekuce do doby pravomocného skončení řízení o zastavení exekuce, dále byl rovněž zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce.

4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 11. 2017 č. j. 95 Co 153/2017-113 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud dospěl mimo jiné k závěru, že vedlejší účastnice jako oprávněná (dále též "oprávněná") ve vykonávacím řízení, které předcházelo předmětnému exekučnímu řízení, postupovala řádně, na čemž nemůže změnit nic ani to, že oprávněná je v pořadí již čtvrtou oprávněnou ve vztahu k vymáhané pohledávce. Oprávněná po celou dobu řízení reagovala na výzvy soudu, se soudem komunikovala a svými procesními úkony nijak nebránila náležitému průběhu řízení. Skutečnost, že neoznačila místo, kde se nachází (může nacházet) majetek povinného, když jej z objektivních důvodů ani sdělit nemohla, jí nelze klást k tíži. Podle krajského soudu je tudíž nepochybné, že po dobu výkonu rozhodnutí, který předcházel dotčenému exekučnímu řízení, došlo ke stavění promlčecí lhůty a exekuční řízení tak bylo zahájeno včas. Pohledávka přiznaná oprávněné platebním rozkazem, který vydal Okresní soud v Litoměřicích dne 28. 8. 1995 č. j. 13 C 442/94-20, tudíž k okamžiku podání exekučního návrhu v exekučním řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 52 Nc 12724/2007 nebyla promlčena.

5. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 10. 2018 č. j. 20 Cdo 3335/2018-163 podle § 243c odst. 1 a podle § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl.

6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že přípustnost dovolání nemůže založit odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3291/2011, když právě v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že otázku řádného pokračování v řízení je třeba řešit vždy podle okolností konkrétního případu. Pokud ani soudu nebylo známo jiné bydliště povinné a místo, kde jsou uloženy její věci, nelze dovodit nečinnost či opomenutí oprávněného, když za této situace nemohl (z objektivních důvodů) požadované údaje soudu sdělit, jelikož mu nebyly známy. Za řádné pokračování v řízení se přitom považuje i taková situace, kdy účastník soudního řízení sice sám v řízení nevyvíjí součinnost, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 20 Cdo 2663/2010). Nejvyšší soud připustil, že v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu je rovněž řečeno, že dobu více než 7 let od skončení předchozího vykonávacího řízení do podání návrhu na uspokojení stejné pohledávky v následném exekučním řízení nelze považovat za přiměřenou. V posuzovaném případě však mezi vykonávacím řízením a exekučním řízením nevznikla žádná prodleva, neboť exekuční návrh oprávněná podala již v roce 2007, přičemž výkon rozhodnutí probíhal od roku 1998 do roku 2012. Shora uvedené závěry považoval Nejvyšší soud za použitelné i na nyní projednávanou věc a uzavřel, že krajský soud posoudil případné promlčení pohledávky, přiznané oprávněné exekučním titulem, v souladu s ustálenou judikaturou tohoto soudu. Pohledávka přiznaná oprávněné exekučním titulem nebyla k okamžiku zahájení předmětného exekučního řízení promlčena, neboť oprávněná ve výkonu rozhodnutí, který předcházel tomuto exekučnímu řízení, řádně pokračovala, čímž po dobu trvání tohoto řádně vedeného řízení došlo ke stavění promlčecí lhůty.

7. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatel napadl svým dovoláním usnesení krajského soudu v celém svém rozsahu. V části, v níž však dovolání směřuje proti usnesení krajského soudu, kterým krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 13. 7. 2017 č. j. 52 Nc 12724/2007-89, jímž okresní soud zamítl návrh stěžovatele na odklad exekuce přikázáním pohledávky z účtu u Komerční banky, a. s., postiženého exekučním příkazem soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové ze dne 2. 5. 2017 č. j. 091 EX 01064/07-087, a návrh stěžovatele na odklad exekuce do doby pravomocného skončení řízení o zastavení exekuce, dovolání neshledal rovněž přípustným podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozhodnutí o odkladu provedení exekuce.

II.
Argumentace stěžovatele

8. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v napadených rozhodnutích je k jeho námitce promlčení uvedeno, že desetiletá promlčecí doba neuplynula, jelikož plynula pouze v období od 19. 1. 1996 do 16. 12. 1998, tedy necelé tři roky. Nařízením výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného v řízení vedeném pod sp. zn. 44 E 3835/98 dle názoru soudu došlo ke stavění promlčecí lhůty a přestože bylo řízení následně zastaveno, stavění promlčecí lhůty bylo navázáno zahájením exekučního řízení sp. zn. 091 EX 01064/07, které nebylo doposud skončeno. Stěžovatel namítá, že soudy se nedostatečně zabývaly otázkou promlčení, která je pro projednávanou věc klíčová, soudy se nezabývaly důsledně všemi okolnostmi případu, které stěžovatel uváděl, a vadným posouzením soudů bylo zasaženo do práva stěžovatele na soudní ochranu. Stěžovatel je toho názoru, že soudy se měly zabývat délkou tohoto řízení, důvody, proč řízení trvalo tak dlouhou dobu a v čem je spatřováno jeho řádné či nikoli řádné vedení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. V posuzované věci dospěly obecné soudy k závěru, že po dobu výkonu rozhodnutí, který předcházel dotčenému exekučnímu řízení, došlo ke stavění promlčecí lhůty. K podání exekučního návrhu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 52 Nc 12724/2007 k vymožení pohledávky přiznané oprávněné platebním rozkazem, který vydal Okresní soud v Litoměřicích dne 28. 8. 1995 č. j. 13 C 442/94-20, došlo v průběhu promlčecí lhůty a exekuční řízení tak bylo zahájeno včas. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2019

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4109/18, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies