III. ÚS 447/19

27. 03. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti H Z Brno spol. s r.o., sídlem Minská 160/102, Žabovřesky, Brno, zastoupené Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou, sídlem Tyršova 1316/21, Ivančice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2018 č. j. Nco 39/2018-292, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka vznesla námitku podjatosti ve věci vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 74 Co 148/2018. Žalobou se domáhala zaplacení částky 640 000 Kč s přísl. po žalovaném Ing. Vlastimilu Dokulilovi (dále jen "žalovaný"). Stěžovatelka uvedla, že soudkyně je podjatá z důvodu příbuzenské vazby s žalovaným i s ohledem na to, že Mgr. Eva Krčmářová v postavení konkursní soudkyně žalovaného opakovaně jmenovala do funkce konkursního správce s hodnotově rozsáhlým majetkem.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle ní došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a porušení řady ustanovení ústavního pořádku. Tato porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že se soud nezabýval všemi jejími námitkami, nezabýval se podjatostí soudkyně ve vztahu k ostatním účastníkům řízení a nezohlednil, že "ve hře" je i vnímání justice ze strany veřejnosti. Podle stěžovatelky je oprávněna namítnout podjatost soudce, pokud její důvody spočívají ve vztahu k dlužníkům, věřitelům či věci. Vrchní soud námitku stěžovatelky obecně, formalisticky odmítl s tím, že "v projednávané věci se nejedná o incidenční řízení vyvolané konkursem a toto řízení tak nemá souvislost s řízením, ve kterém soudkyně Mgr. Eva Krčmářová, jako soudkyně krajského soudu na konkursním úseku, ustanovila žalovaného správcem konkursní podstaty". Dále stěžovatelka uvedla, že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený senát 74 Co ve složení JUDr. Jaromír Pořízek, JUDr. Ivan Meluzín a Mgr. Eva Krčmářová, dle rozvrhu práce krajského soudu měl spor rozhodovat senát v jiném složení.

4. Nepřípustný zásah do práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje v tom, že jmenovaná soudkyně, podle jejího názoru, nebude schopna nestranného a nezávislého hodnocení důkazů, neboť s žalovaným má blízký vztah. Dále svou argumentaci podpořila i skutkovým tvrzením o vadách v postupu soudu, odkazy na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze polemika stěžovatelky s právními závěry vrchního soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybný výklad či pužití podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení v uvedeném smyslu Ústavní soud neshledal.

10. Rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 14 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Vzhledem k tomu lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a jen ze skutečně závažných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Jako důvod vyloučení soudce mohou být proto uplatňovány pouze takové okolnosti, k nimž došlo v souvislosti s řízením o projednávané věci nebo s rozhodováním v jiných věcech, jestliže by, se zřetelem na poměr soudce k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, zde byl důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Poměr soudce k věci může vyplývat především z jeho přímého právního zájmu na projednávané věci. Tak je tomu v případě, pokud by soudce byl účastníkem řízení ať již na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen na svých právech. Vyloučen je také soudce, který získal poznatky o věci jiným způsobem, než dokazováním při jednání. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může být v konkrétním případě postaven rovněž vztah přátelský nebo naopak nepřátelský. V úvahu připadá také vztah ekonomické závislosti.

11. Vrchní soud své závěry o tom, že nejsou pochybnosti o nepodjatosti jmenované soudkyně, řádně vysvětlil (srov. body 8. až 10. napadeného usnesení) a stěžovatelka jeho východiska přesvědčivě nezpochybnila. V projednávané věci stěžovatelky se totiž nejedná o incidenční řízení vyvolané konkursem a toto řízení nemá souvislost s řízením, ve kterém soudkyně Mgr. Eva Krčmářová, jako soudkyně krajského soudu na konkursním úseku, ustanovila žalovaného správcem konkursní podstaty. Žalovaný v projednávané věci ani v postavení správce konkursní podstaty nevystupuje. Vztah soudkyně a žalovaného tedy nezakládá poměr předpokládaný v § 14 odst. 1 o. s. ř. Argumentace stěžovatelky nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), o který opírá stěžovatelka důvod podjatosti soudkyně Mgr. Evy Krčmářové, na projednávanou věc nedopadá, neboť se nejedná o incidenční řízení.

12. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vrchního soudu vychází z těchto hledisek a na věc stěžovatelky je přiléhavě uplatňuje, neshledal Ústavní soud žádné ústavně významné pochybení. S ohledem na změnu rozvrhu práce krajského soudu, účinnou od 1. 10. 2017, je zřejmé, že senát 74 Co ve složení JUDr. Jaromír Pořízek, JUDr. Ivan Meluzín a Mgr. Eva Krčmářová, převzal na základě této změny rozvrhu práce i spis stěžovatelky.

13. Ústavní soud má za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2019

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 447/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies