III. ÚS 2296/16

27. 03. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Františka Pravdy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem, sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016 č. j. 28 Cdo 3042/2015-121, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým měl být porušen čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2014 č. j. 4 C 89/2012-68 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 266 267 257,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel odvíjel nárok na požadované finanční plnění z náhrady za pozemky, jež mu nemohly být vydány v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to proto, že tyto pozemky byly ještě před přechodem na stát částečně zastavěny a zčásti byly k zastavění určeny. Obvodní soud zjistil, že mezi stěžovatelem jako oprávněnou osobou podle zákona o půdě a Pozemkovým fondem České republiky (dále též jen "pozemkový fond") došlo v letech 1994 až 1996 k uzavření celkem osmi dohod o vypořádání restitučních nároků, a že stěžovatel v souladu s nimi obdržel ujednané množství náhradních pozemků. Obvodní soud se nicméně neztotožnil s vedlejší účastnicí, že v daném případě šlo o dohody o narovnání podle § 585 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, pročež dospěl k závěru, že by se stěžovatel mohl po vedlejší účastnici domáhat dalšího plnění, jestliže by na základě těchto smluv uskutečněnými převody pozemků nebyly stěžovatelovy restituční nároky zcela uspokojeny. Podle zjištění obvodního soudu však stěžovatelova práva na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky byla prostřednictvím naturálního plnění v úplnosti vypořádána, protože získal náhradní pozemky odpovídající svou výměrou i bonitou původním pozemkům. Mimoto obvodní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že i kdyby zůstalo některé ze stěžovatelových práv (nároků) na náhradu neuspokojeno, musel by soud k námitce vedlejší účastnice konstatovat jeho promlčení.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 4. 2015 č. j. 20 Co 83/2015-102 k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že dohody uzavřené mezi stěžovatelem a pozemkovým fondem mají charakter ujednání o privativní novaci podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku, neboť vůle jejich stran směřovala k úplnému vypořádání stěžovatelových restitučních nároků, tedy k nahrazení původních nároků, jež byly specifikovány v dříve vydaných rozhodnutích pozemkového úřadu. S ohledem na obsah těchto dohod proto podle názoru městského soudu, jenž v tomto směru zaujal odlišné stanovisko než obvodní soud, stěžovateli již nesvědčí žádná další práva na plnění za pozemky odňaté jeho právnímu předchůdci. Současně se městský soud ztotožnil s obvodním soudem jak v závěru, že se stěžovateli dostalo kvantitativně i kvalitativně odpovídající náhrady, tak v úsudku, že jakákoli jeho reziduální práva by případně musela být označena za promlčená.

4. Následné stěžovatelovo dovolání zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné; shledal je ovšem přípustným, neboť otázka, zda je možné uzavřít dohodu o novaci nároků na náhradu dle zákona o půdě, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že "není principiálního důvodu pro to, aby bylo restituentovi znemožněno uzavření dohody o novaci, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona o půdě nahradí novými oprávněními konstituovanými zmíněnou dohodou", je ovšem nutno "zjišťovat, zda dohoda o novaci restitučních nároků respektuje" účel restitučního zákonodárství, přičemž "sám fakt, že oprávněná osoba rezignuje na uplatnění části svých práv, se arci smyslu restituční legislativy neprotiví". Jestliže tedy stěžovatel s povinnou osobou uzavřel soubor dohod, jejichž cílem bylo úplné vypořádání veškerých jeho restitučních nároků, přičemž povinná osoba v souladu s těmito právními úkony posléze skutečně jednala a stěžovateli poskytla bezúplatné naturální plnění ve formě náhradních pozemků, není podle Nejvyššího soudu na újmu platnosti těchto dohod, že v nich byla stěžovatelova restituční práva sjednána v menším rozsahu, než by potenciálně vyplýval přímo ze zákona o půdě. Bylo-li totiž úmyslem smluvních stran "případné reziduální nároky oprávněné osoby opírající se o zákon o půdě potlačit, není zde důvodu tuto jejich intenci nereflektovat." Nejvyšší soud proto uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo zpochybnit klíčový závěr městského soudu, dle kterého byla stěžovatelova "práva na náhradu za nemovitosti, jež mu nemohly být vydány postupem předvídaným zákonem o půdě, v plné míře vytěsněna oprávněními vyplývajícími z dohod uzavřených v letech 1994 až 1996 mezi ním a Pozemkovým fondem České republiky s tím, že posléze uvedené nároky byly následně bezezbytku saturovány bezúplatným převodem náhradních pozemků".

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté co objasnil historické okolnosti předmětného restitučního nároku, nejprve připomíná zvláštní povahu restitučních nároků, tak jak ji charakterizoval Ústavní soud v řadě svých nálezů, ve kterých byl mimo jiné opakovaně zdůrazňován princip rovnosti, a v případech vydávání náhradních pozemků pak za použití § 28a zákona o půdě rovněž nutnost stanovení reálné ceny právě těch pozemků, jež byly určeny k zastavění.

6. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že ačkoliv dospěl k právnímu názoru (dle kterého předmětné dohody měly povahu privativní novace), jenž byl odlišný nejen od právního názoru obvodního soudu, ale taktéž od právního názoru obou účastníků řízení, neposkytl stěžovatelce poučení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."); jelikož tak městský soud neučinil, zasáhl podle stěžovatele do jeho základních procesních práv.

7. Nadto považuje stěžovatel městským soudem přijatý právní názor za chybný, a to nejen proto, že představuje odchylku od běžné praxe pozemkového fondu při řešení obdobných případů (kdy předmětné pozemky byly oceněny jako pozemky zemědělské, přestože měly být oceněny jako pozemky stavební), ale v prvé řadě proto, že odporuje znění § 570 občanského zákoníku; podle stěžovatele totiž zanikající závazek nebyl v dohodách dostatečně určitě vymezen. Městský soud se však v odůvodnění napadeného rozsudku ani nepokusil uvést, jaký byl konkrétní obsah zanikajícího závazku, ani se nikterak nevypořádal se závěrem obvodního soudu, podle kterého zánik původního stěžovatelova nároku z těchto dohod nevyplývá. Stěžovatel proto namítá, že právní závěr městského soudu nemá oporu v provedeném dokazování, a současně zdůrazňuje, že dané dohody měly ve skutečnosti povahu smluv o uzavření budoucí smlouvy (jakkoli byl takový postup zbytečný, když byly tyto smlouvy současně s budoucími smlouvami i uzavírány), což odpovídalo tehdejší praxi pozemkového fondu. V návaznosti na to pak stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, podle kterého nelze usuzovat na úplné uspokojení nároků pouze z toho, že již byly některé pozemky na oprávněnou osobu převedeny, bez toho, aby byla zjištěna skutečná výše restitučního nároku této oprávněné osoby.

8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se odmítl zabývat jeho námitkou, že předmětné dohody s pozemkovým úřadem nepředstavovaly privativní novace, s odůvodněním, že posouzení obsahu právního jednání představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Takový závěr dovolacího soudu je však podle stěžovatele ve zjevném rozporu se závěrem přijatým Ústavním soudem v nálezu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155). V návaznosti na výše uvedené stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu rovněž otázku, zda je privativní novace vůbec způsobilá přivodit zánik povinností státu stanovených kogentním zákonným ustanovením; ani k této otázce se však dovolací soud v napadeném rozsudku nevyjádřil. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu proto považuje stěžovatel přinejmenším v tomto rozsahu za nepřezkoumatelný. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že stát ani pozemkový fond nedisponují autonomií vůle, jež by jim umožnila (smluvně) zrušit závazek založený kogentní zákonnou normou, tím méně pak v rámci restitučního zákonodárství.

9. Mimo výše uvedené stěžovatel namítá, že již v řízení vedeném u obvodního soud pod sp. zn. 6 C 544/2005 (jehož předmětem byla jiná část jeho restitučního nároku) mu vzniklo legitimní očekávání, že v následujících řízeních bude s odkazem na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 důsledně přihlíženo ke skutečnosti, že předmětné pozemky, jež mu nemohly být vydány, byly určeny k zastavění, což se řádně zohlední při jejich ocenění dle § 28a zákona o půdě; toto legitimní očekávání se však v dané věci nenaplnilo, neboť obecné soudy postupovaly v rozporu se závěry uvedeného judikátu.

10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s názorem obecných soudů, že by jeho případný nárok byl promlčen. Stěžovatel totiž připomíná, že promlčecí lhůta nemohla běžet v době, kdy oprávněné osobě ještě nebylo přiznáno právo vybrat si náhradní pozemek. A i kdyby k promlčení jeho nároku skutečně došlo, stěžovatel namítá, že vznesení námitky promlčení vhledem ke všem okolnostem věci odporuje dobrým mravům.

11. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel akcentoval dvoustrannost privativní novace, jež podle jeho názoru vylučuje její platnost za situace, kdy stát v tomto ohledu nedisponuje potřebnou autonomií vůle (jak ostatně v napadeném rozsudku uvedl Nejvyšší soud), a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 646/2009 opětovně namítl, že nebyl městským soudem řádně poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř. V doplnění ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel též přesvědčení, že nesprávné ocenění nevydaných pozemků je způsobeno tím, že jeho restituční návrh byl řádově vyšší než běžný restituční nárok, což mu údajně mělo být opakovaně naznačeno a v jednom případě i výslovně řečeno během jednání s pozemkovým fondem. Doplněním ústavní stížnosti konečně změnil stěžovatel petit tak, že jím již nenapadá původně rovněž napadené rozsudky městského soudu a obvodního soudu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

14. Pro posouzení opodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti je klíčové připomenout ratio decidendi (ústavní stížností nakonec nenapadeného) rozsudku obvodního soudu ve spojení s rozsudkem městského soudu. Z níže rozvedených důvodů je totiž třeba zdůraznit, že jakkoli rozsáhlou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá, je namístě úsudek, že žádná ze vznesených námitek není s to zpochybnit ústavní konformitu napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť uplatněné námitky míří jednoznačně mimo důvody, pro které byla stěžovatelova žaloba zamítnuta.

15. Za stěžejní důvod zamítnutí žaloby je totiž nutno (byť to z obsáhlého odůvodnění rozsudků obvodního soudu a městského soudu nemusí být na první pohled zřejmé) označit skutečnost, že na základě celkem osmi smluv uzavřených mezi stěžovatelem a právním předchůdcem vedlejší účastnice, jež byly posléze realizovány převodem náhradních pozemků na stěžovatele, došlo k úplnému uspokojení stěžovatelových restitučních nároků. V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že k tomuto závěru dospěly obecné soudy (primárně obvodní soud) nikoliv pouze na základě obsahu příslušných smluv, nýbrž na základě srovnání nevydaných a náhradních pozemků, z něhož vyplynulo, že se stěžovateli v rámci smluvního vypořádání jeho restitučních nároků (a to i těch, ve kterých vystupoval jako postupník původních restitučních nároků) dostalo jejich plné saturace (srov. str. 19 - 23 rozsudku obvodního soudu).

16. Z tohoto úhlu pohledu se tak jeví nerozhodnou otázka správné právní klasifikace inkriminovaných smluv; podstatné pro ústavně souladné řešení dané věci je toliko v řízení řádně prokázané zjištění, dle kterého bylo skutečnou vůlí (úmyslem) stěžovatele na základě těchto smluv vypořádat veškerý svůj restituční nárok (srov. str. 10 rozsudku městského soudu); tomuto závěru přitom stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně neoponuje.

17. V návaznosti na to je nutno označit stěžovatelovu námitku, že nebyl městským soudem řádně poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř., za nepřípadnou. Smyslem tohoto zákonného ustanovení, resp. je obsahující poučovací povinnosti, je zabránit situaci, kdy by účastník řízení ztratil daný spor z důvodu, že nedostál své procesní povinnosti tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, a to toliko proto, že soud hodnotil věc právně jinak, než účastníci řízení, nebo případně - tak jako v posuzované věci - odvolací soud hodnotil věc odlišně než soud nalézací. K takové procesní situaci však v posuzované věci zjevně nedošlo, jelikož městský soud sice předmětné smlouvy právě klasifikoval odlišně než obvodní soud, tato skutečnost však neměla žádný vliv na rozhodný důvod zamítnutí žaloby (viz výše); ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, jaké jiné skutečnosti by tvrdil (a případně jakými důkazy by je mínil prokázat), pakliže by byl městským soudem řádně poučen.

18. Bylo-li tedy v posuzované věci postaveno najisto (v procesním slova smyslu), že předchozími smlouvami mezi stěžovatelem a pozemkovým fondem byly restituční nároky stěžovatele v úplnosti vypořádány, a to rovněž právě proto, že se stěžovateli opak nepodařil prokázat, přičemž Ústavní soud v tomto ohledu neshledává ústavněprávní nedostatky ani v závěrech přijatých v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, podle kterých - zjednodušeně řečeno - oprávněná osoba může smluvně naložit se svým restitučním nárokem v úplnosti tak, že se (byť i konkludentně) jeho části vzdá, je v daném kontextu bez významu skutečnost, že dílčí závěry v nyní posuzované věci vydaných rozsudků částečně kolidují se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1189/2010. Jinak řečeno, byl-li stěžovatelův restituční nárok konsenzuálně vypořádán tak, že stěžovatel obdržel náhradní pozemky srovnatelné výměrou i bonitou s původními nevydávanými pozemky, tedy způsobem, jenž není v rozporu se základními principy restitučního zákonodárství, nemůže být důvodem pro uplatnění stěžovatelem uplatněného nároku ani skutečnost, že původní pozemky nebyly oceněny s přihlédnutím k závěrům přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1189/2010. Nadto nelze přehlížet, že stěžovatelem dovolávané závěry přijal Nejvyšší soud v řízení, v němž se pozemkový fond domáhal vydání bezdůvodného obohacení oprávněných osob, tedy v řízení, jež vykazuje zásadní hmotněprávní i procesní odlišnosti od posuzované věci; tím méně je tedy namístě mít bez dalšího za to, že právě závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 jsou pro stěžovatele natolik příznivé, aby měly potenciál zpochybnit správnost výroku, jímž obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu.

19. V této souvislosti Ústavní soud ve shodě se závěrem městského soudu připomíná, že účelem restitučního zákonodárství především bylo zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského majetku v letech 1948 až 1989, a obnovit původní vlastnické vztahy k půdě (viz preambuli zákona o půdě), tzn. vrátit oprávněným osobám státem odňaté zemědělské pozemky, a nebylo-li to možné, převést na ně srovnatelné náhradní - tedy optimálně opět zemědělské - pozemky; tento účel zákona o půdě přitom byl v případě stěžovatele zjevně - na rozdíl od řady dalších oprávněných osob (srov. nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17, č. 135/2018 Sb.) - naplněn v maximální možné míře.

20. Na uvedených skutečnostech nemůže nic měnit ani námitka stěžovatele, že obecné soudy nesprávně stanovily počátek běhu promlčecí lhůty, neboť důvodem zamítnutí stěžovatelovy žaloby nebylo promlčení jeho nároku, ale závěr, že takový nárok stěžovatel (již) vůbec nemá (viz str. 12 rozsudku městského soudu); procesně bezcennou je proto stěžovatelova námitka, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, nehledě na skutečnost, že i touto eventualitou se (poněkud nadbytečně) obvodní soud v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval (viz str. 19 rozsudku obvodního soudu).

21. Za této procesní situace není možno Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že se odmítl otázkou promlčení věcně zabývat, neboť vskutku jde o (právní) otázku, na jejímž řešení rozhodnutí městského soudu nezávisí.

22. Případnou konečně není ani stěžovatelova námitka, že se měl Nejvyšší soud zabývat právě obsahem inkriminovaných smluv mezi stěžovatelem a právním předchůdcem vedlejší účastnice. Hranice mezi skutkovými a právními zjištěními (otázkami), tak jak ji vymezil Ústavní soud mj. ve stěžovatelem dovolávaném nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, je značně subtilní a často závislá na konkrétních okolnostech té které věci. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že v závěru Nejvyššího soudu, jenž se odmítl věcně zabývat otázkou, co vše bylo v předmětných smlouvách ujednáno, neshledává zjevné prvky svévole, jejichž indikace by jej nutila ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zvláště za situace, kdy (jak výše pojednáno) Ústavní soud považuje komplexní řešení stěžovatelova nároku za souladné s primárním účelem restitučního zákonodárství.

23. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny a Úmluvy, resp. že se stěžovateli porušení v nich zakotvených základních práv nepodařilo prokázat; Ústavní soud tak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2019

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies