IV. ÚS 966/19

28. 03. 2019, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o návrhu stěžovatele F. Š., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, P. O. BOX 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 1 As 444/2018-18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 19. 3. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti shora označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, požádal ředitele Věznice Bělušice o poskytnutí informací, ale jeho žádost byla odložena z důvodu nezaplacení úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací. V této souvislosti podal žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 3. 12. 2018 č. j. 15 A 168/2018-43 věc postoupil Městskému soudu v Praze. Dospěl k závěru, že správním orgánem, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud [dle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")], je sídlo Vězeňské služby České republiky na území městského obvodu Praha 4. Místně příslušným soudem k posouzení žaloby je Městský soud v Praze. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta dle § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky, navrhl zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností a současně požádal o ustanovení advokáta k zastupování pro řízení před Ústavním soudem.

Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.

V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18 a IV. ÚS 3799/18 zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít § 30 o. s. ř. a ustanovit mu zástupce. Je tak zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti § 30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07. Ve všech citovaných případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně projednatelná.

Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2019

Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 966/19, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies