4 Azs 14/2003 - Azyl : důvody udělení azylu

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy ve věci žalobce: V. S., zastoupeného JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem, se sídlem Sládkova 351/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2003, č. j. 10 Az 63/2003-11, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku,

takto :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Ivo Jahelkovi, se přiznává odměna za zastupování od státu ve výši 1650 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění :

Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM-3185/VL-10-P01-2001, ze dne 24. 2. 2003, nebyl žalobci udělen azyl pro nesplnění podmínek ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 ani § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Zároveň žalovaný v rozhodnutí uvedl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Žalovaný rovněž uvedl, že v průběhu správního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že důvodem žádosti o udělení azylu je snaha legalizovat pobyt na území České republiky.

Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, ve které napadl citované rozhodnutí v rozsahu výroku o neudělení azylu podle ustanovení § 12 a § 14 zákona o azylu a neexistence překážky vycestování podle ustanovení § 91 zákona o azylu, k čemuž uvedl, že rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech. Namítal porušení ustanovení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 33 odst. 2, § 46, § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád) a § 12 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal žalobce na svou žádost o udělení azylu ze dne 9. 4. 2001 a Protokol o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky, který s ním byl proveden dne 28. 1. 2002. Rozhodnutí žalovaného považoval proto za nezákonné a navrhoval, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

O žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. května 2003, č. j. 10 Az 63/2003-11 tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nedošlo k porušení citovaných ustanovení správního řádu. Správní orgán při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a na jeho základě vyvodil i správné právní závěry, s nimiž se krajský soud rovněž ztotožnil. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání. K neshledání překážky vycestování podle ustanovení § 91 odst. 1 zákona o azylu krajský soud uvedl, že správní orgán postupoval v souladu se zákonem, neboť z informací o zemi původu, jakož i z důvodů uváděných žalobcem, nelze učinit závěr, že by žalobce náležel k osobám ohroženým ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 19. 6. 2003 kasační stížnost. Souběžně s kasační stížností stěžovatel podal návrh na ustanovení právního zástupce a návrh na přiznání odkladného účinku podle ustanovení § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud v Českých Budějovicích k ochraně jeho zájmů ustanovil právního zástupce, který na výzvu krajského soudu uvedl, že kasační stížnost je podána z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 a) a b), obsahuje veškeré náležitosti uvedené v § 106 odst. 1 s. ř. s., a že žádné nové důvody stěžovatel v poskytnuté lhůtě neuvádí. Právní zástupce dále uvedl, že nepovažuje za nutné kasační stížnost dále doplňovat a s důvody uvedenými stěžovatelem v kasační stížnosti se zcela ztotožňuje a na ně odkazuje.

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne 9. 6. 2003, kasační stížnost byla podána osobně dne 19. 6. 2003. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. Stěžovatel především uvádí, že správní orgán porušil v řízení o udělení azylu ustanovení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 32 odst. 2, § 46 správního řádu a § 12 zákona o azylu. K porušení citovaných ustanovení správního řádu a zákona o azylu však krajský soud nepřihlížel a tím došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V souvislosti s tím stěžovatel namítá i vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgán dle stěžovatele neshromáždil dostatek skutkových podkladů, na základě kterých by mohl spolehlivě zjistit skutečný stav věci a vydat tak rozhodnutí, které by neodporovalo citovaným ustanovením správního řádu. K tomu uvádí, že žalovaný vycházel v podstatě z jediného podkladu, a to ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000 v Ruské federaci, vydané Úřadem pro demokracii a lidská práva a Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států amerických v únoru roku 2001. Tato Zpráva, jak uvedl, navíc popisovala stav za rok 2000 a považuje ji tedy za zastaralou, resp. namítá, že žalovaný neprovedl žádnou úvahu v tom smyslu, že by v Ruské federaci zůstala situace v oblasti dodržování lidských práv od roku 2000 od doby vydání napadaného rozhodnutí nezměněna. Stěžovatel konečně uvedl, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 2. 2003 je v rozporu s ustanovením § 47 odst. 5 věta druhá správního řádu, neboť postrádá podpis oprávněné osoby, z čehož stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí nebylo řádně doručeno. Stěžovatel proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém především uvedl, že rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích byla vydána v souladu s právními předpisy. Konstatoval, že stěžovatel až v kasační stížnosti uvedl nová tvrzení a nové námitky, které však v žalobě neuvedl. Dále uvedl, že citovaná „zpráva“ popisuje rok 2000, neboť v tomto roce stěžovatel Ruskou federaci opustil a uvádí, že v rozhodnutí je vyjmenována celá řada dalších informací a zpráv vztahujících se k situaci a poměrům v Ruské federaci. Výše uvedená „zpráva“ tak měla podle žalovaného dokumentovat, že v Ruské federaci orgány činné v trestním řízení kriminalitu řeší a stěžovatel by se na ně mohl obrátit. Protože stěžovatel neuvedl žádný důvod spadající pod ustanovení § 12 zákona o azylu, je podle žalovaného nadbytečné zjišťovat blíže situaci v Ruské federaci a konfrontovat ji s důvody, které nemohou být pro posouzení žádosti rozhodné. Vzhledem k výše uvedenému považuje žalovaný kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.

Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.

Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z existujícího skutkového a právního stavu a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Stěžovatel v kasační stížnosti k § 103 odst. 1 písm. a) především uvádí, že došlo k porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 32 odst. 2, § 46 správního řádu a § 12 zákona o azylu a namítá tak nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích a konstatuje, že k porušení citovaných ustanovení správního řádu nedošlo a dále, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Českých Budějovicích právní otázku v předcházejícím řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud správně usoudil a rozhodl, že žalobce nemá nárok na udělení azylu podle § 12, § 13 odst. 1, 2 ani podle § 14 zákona o azylu.

K tvrzení stěžovatele, že správní orgán neshromáždil dostatek skutkových podkladů, na základě kterých by mohl spolehlivě zjistit skutečný stav věci a vydat tak rozhodnutí, které by neodporovalo citovaným ustanovením zákonů, Nejvyšší správní soud uvádí, že taková pochybení v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích neshledal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se rozhodnutí krajského soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí žalovaného, dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku. Pokud stěžovatel uvádí, že žalovaný vycházel pouze z jediného podkladu, a to ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000 v Ruské federaci, vydané Úřadem pro demokracii a lidská práva a Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států amerických v únoru roku 2001, a že žalovaný neprovedl žádnou úvahu, zda situace v Ruské federaci zůstala v oblasti dodržování lidských práv od roku 2000 do doby vydání napadaného rozhodnutí nezměněna, Nejvyšší právní soud uvádí, že odkaz na citovanou zprávu je v rozhodnutí žalovaného uveden pouze za účelem prokázání řešení kriminality v domovském státě a nikoliv z důvodu prokázaní existence důvodů pro udělení azylu. Rovněž s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy prokazující jím tvrzené skutečnosti, musel správní orgán vycházet z jemu dostupných informací, což také učinil; zřetelehodným je rovněž fakt, že se stěžovatel ani nepokusil svou situaci řešit přes orgány činné v domovském státě. Ostatně stěžovatelem uváděný důvod, tedy strach vrátit se do Ruské federace z obavy před teroristickými akty prováděnými čečenskými teroristy, není z důvodu, že je (teroristické akty) v tomto případě nevykonává státní moc, podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť zákonodárce do zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a ustanovení Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, ze kterých zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu.

Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by v předcházejícím řízení byla nesprávně posouzena právní otázka věci, a stejně tak nedospěl k závěru, že se jedná o vadu řízení z důvodu, že skutková podstata nemá oporu ve spisech, či je s nimi v rozporu. Proto žalovaný správní orgán i Krajský soud v Českých Budějovicích postupovaly správně, když důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.

K stěžovatelem (v kasační stížnosti) uváděnému nedostatku podpisu oprávněné osoby na jemu doručeném vyhotovení správního rozhodnutí (rozhodnutí žalovaného) a současně z tohoto důvodu namítanému nedostatku řádného doručení tohoto rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. se touto skutečností nemohl zabývat.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele byl stěžovateli ustanoven, přiznal Nejvyšší správní soud podle § 35 odst. 7 a § 60 odst. 1 v návaznosti na § 120 s. ř. s. ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za zastupování od státu, a to v celkové částce 1650 Kč, sestávající z odměny dle vyhlášky 177/1996 Sb. za jeden a půl úkonu právní služby (á 1000 Kč) a ze dvou režijních paušálů (á 75 Kč).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 22. 10. 2003

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu