10 As 167/2014 - 51

27. 11. 2014, Nejvyšší správní soud

Možnosti
Typ řízení: Správní, Správní (kasační)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

  • 7 Ca 1/2005 - 33

Právní věta

Náhrada stávajícího elektrického vedení včetně výměny stožárů a jejich základů spojené s jeho zdvojením není změnou stavby dle § 2 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006, nýbrž představuje stavbu novou.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.11.2014, čj. 10 As 167/2014 - 51)

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyň: a) R. K., b) H. K., zast. JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod vilami 747/10, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2013, čj. KUJI 6757/2013, sp. zn. OUP 503/2012 No-2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2014, čj. 30 A 34/2013-127, takto : I. Kasační stížnost se zamítá .

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Vozába, Ph.D.

Odůvodnění :

I. Vymezení věci, obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[1]

Dne 1. 4. 2011 byla doručena Městskému úřadu Havlíčkův Brod (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a.s., Děčín, Teplická 874 (dále jen „žadatel“), o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Havlíčkův Brod – Světlá nad Sázavou – zdvojení vedení 22 KV Havlíčkův Brod – Perknov, Veselý Žďár, Lučice, Pohleď, Příseka, Nová Ves u Světlé nad Sázavou – Lipnička“. Žalobkyně vznesly proti tomuto záměru námitky, podle nichž dojde k posunutí trasy vedení blíže k trvale obydlenému domu č. p. X a umístění stavby vedení tak znehodnotí a sníží celkovou hodnotu pozemku a nemovitosti. Vzhledem k ochrannému pásmu vyjádřily obavu z poškození kvality životního prostředí a pohody bydlení, z ovlivnění telekomunikačního signálu (televize, mobilní telefony, internet atd.) a intenzity elektrického pole, přičemž jeho negativní důsledky spatřovaly i v narušení krajinného rázu a přírodních hodnot.

[2]

Správní orgán prvního stupně vydal dne 8. 7. 2011 rozhodnutí o umístění stavby, čj. ST/597/2011/Ve, JID: 51550/2011/muhb, ve smyslu § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon z roku 2006“). Uvedené rozhodnutí však žalovaný na základě společného odvolání žalobkyň ze dne 22. 7. 2011 rozhodnutím ze dne 5. 12. 2011, čj. KUJI 102 559/2011, sp. zn. OUP 398/2011-DI-2, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten následně ve věci vydal rozhodnutí o změně stavby ze dne 6. 9. 2012, čj. ST/597/2011/Ve, JID: 57819/2012/muhb, dle § 81 a § 92 stavebního zákona z roku 2006. Odvolání žalobkyň žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2013, čj. KUJI 6757/2013, sp. zn. OUP 503/2012 No-2, zamítl.

[3]

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítly především, že správní orgány nesprávně posoudily stavební záměr žadatele jako změnu stavby, přestože jde o stavbu novou. V důsledku uvedeného pochybení pak správní orgány nesprávně vztáhly existující věcné břemeno založené pro stávající elektrické vedení dle § 22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), dále jen „elektrizační zákon“, i na tuto novou stavbu. V průběhu řízení před Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) vzala žalobkyně b) žalobu zpět. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem argumentaci žalobkyň přisvědčil, rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; ve vztahu k žalobkyni b) řízení zastavil.

[4]

Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedl, že v posuzovaném případě nešlo o stavbu novou, nýbrž o změnu stavby stávající, „neboť předmětem územního řízení je náhrada stávajícího jednoduchého nebo dvojitého vedení za vedení nové dvojité nebo trojité v trase stávajícího vedení a výměně některých podpěrných bodů, úprava odboček z kmenového vedení a poté demontáž vedení stávajícího.“ Za podstatnou považuje stěžovatel i skutečnost, že opravou vedení má dojít k zúžení ochranného pásma z 23 m na 19 m, a to i při použití nových konzol o šířce 5 m oproti nynějším s šířkou 3 m. Ustanovení § 46 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), totiž stanoví šíři ochranného pásma na 7 m na každou stranu od svislé roviny krajního vodiče (na rozdíl od dřívějšího zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, dle které byla tato vzdálenost 10 m).

[5]

Stěžovatel dále konstatoval, že dle § 22 odst. 1 písm. a) elektrizačního zákona energetickým podnikům přísluší oprávnění „stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 metrů čtverečních, s příslušenstvím (dále jen ‚vedení‘), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodičů a umisťovat v nich vedení.“ Dle odst. 5 citovaného ustanovení pak „[p]ovinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno.“ Jde tedy o zákonné věcné břemeno, jehož legitimita vyplývá i z § 98 odst. 4 energetického zákona, dle kterého „[o]právnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007). V posuzovaném případě tudíž nebylo zapotřebí s vlastníky dotčených nemovitostí uzavírat smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť věcné břemeno spočívající v povinnosti strpět zřízení energetických vedení, opěrných bodů apod. již na těchto nemovitostech nebo nad nimi existuje; zaniklo by totiž pouze v případě, že by vedení bylo zrušeno, jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, sp. zn.22 Cdo 216/2006, za situace, „kdy vedení nemá již nadále vůbec v takto vymezené kvalitě a trase existovat.

[6]

Za spekulativní označil stěžovatel závěr krajského soudu, dle kterého si žadatel sám byl vědom toho, že věcné břemeno váznoucí na předmětném pozemku s umístěním nové stavby zaniká, neboť „svoji žádost doložil 125 smlouvami o právu provést danou stavbu s vlastníky, jejichž nemovitosti měly být stavbou nového elektrického vedení dotčeny. Evidentně tak vycházel z ustanovení § 25 odst. 4 […] energetického zákona.“ Žadatel naopak ve vyjádření obsaženém ve spisovém materiálu uvedl, že je v kompetenci stavebního úřadu, jak vyhodnotí podanou žádost dle jejího obsahu.

[7]

Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[8]

Žalobkyně a) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v posuzovaném případě se nejedná o změnu stavby, neboť stávající stožáry vedení vysokého napětí budou demontovány a nahrazeny novými, a to ve stávající trase vedení. S odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 216/2006 žalobkyně a) uvedla, že „[s] ohledem zejména k výšce, šířce, druhu použitého materiálu, způsobu a hloubce ukotvení, počtu vedených drátů vysokého vedení a celkovému vzhledu a charakteru nově umístěných stožárů vysokého napětí je však naprosto jednoznačné, že kvalita vedení se naprosto změnila, tedy že stávající vedení přestalo ve smyslu uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR existovat.“ Skutečnost, že trasa nového vedení má být totožná, není za této situace rozhodná. V důsledku zániku dosavadního vedení vysokého napětí dochází nejen ke zrušení původní stavby, ale tím i k zániku zákonného věcného břemena vyplývajícího z elektrifikačního zákona. Dle § 25 odst. 4 energetického zákona má tudíž stavebník povinnost uzavřít s vlastníky dotčených pozemků smlouvu o zřízení nového věcného břemene.

II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[9]

Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

[10]

Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou, dle které v posuzovaném případě nejde o stavbu novou, nýbrž o změnu stavby stávající, přičemž tuto shledal neopodstatněnou.

[11]

Dle § 2 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006 se změnou stavby rozumí „a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje, b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou, c) stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby.“ Takřka totožné ustanovení obsahoval i někdejší § 139b odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále jen „stavební zákon z roku 1976“.

[12]

Právě již ve vztahu ke stavebnímu zákonu z roku 1976 konstatoval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 1. 2006, čj. 7 Ca 1/2005-33, č. 1600/2008 Sb. NSS, „že celá výměna stožárů, včetně zemních prací, zcela zjevně není pouhou úpravou stavby, neboť se tu postavila stavba zcela nová (nové stožáry s novým osazením). […] Označit takovou novou stavbu stožárů elektrického vedení za stavební úpravy stavby dosavadní nikdy žádnou oporu ani v zákoně, ani v teoretické literatuře, nemělo.“ Kasační stížnosti žalovaného a osob zúčastněných na řízení proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, čj. 8 As 20/2006-129, č. 1601/2008 Sb. NSS, zamítl.

[13]

Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by uvedený závěr nebyl aplikovatelný i ve světle současné právní úpravy obsažené v § 2 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006. Z tohoto důvodu pak zcela přisvědčil názoru krajského soudu, dle kterého „nové příhradové stožáry s betonovými základy jsou umístěny jinde, než stávající betonové sloupy. Jde tak o vedení zcela nové, o čemž svědčí i to, že po jeho dokončení bude staré (stávající el. vedení) odstraněno. Dojde tak sice k náhradě, nikoliv však ve smyslu stavebního zákona, nýbrž ekonomickém. Za tohoto stavu nemůže být o změně stavby stávajícího elektrického vedení ani řeči.“ Není přitom rozhodné, zda výstavbou nového vedení dojde ke změně ochranného pásma; ta je totiž dána změnou právní úpravy, na niž stěžovatel poukázal, a nikterak nesouvisí s otázkou, zda uvedený stavební záměr představuje změnu stavby či umístění stavby nové.

[14]

Podle Nejvyššího správního soudu je nedůvodná též námitka, dle které jsou předmětné pozemky i nadále zatíženy zákonným věcným břemenem dle § 22 odst. 3 elektrifikačního zákona.

[15]

Stěžovatel příhodně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 216/2006, avšak dovodil z něj nesprávné závěry. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že „[j]estliže oprávnění zřídit a provozovat elektrické vedení na cizím pozemku vzniklo pro vedení určitého napětí a vymezenou trasu, přičemž vznik tohoto oprávnění vyplýval z veřejného zájmu na jeho existenci, nelze § 22 odst. 3 elektrizačního zákona, který stanoví, že oprávnění zaniká zrušením vedení, vyložit jinak, než že jde o situaci, kdy vedení nemá již nadále vůbec v takto vymezené kvalitě a trase existovat. Pak samotná skutečnost, že v původní trase došlo k výměně elektrického vedení téhož napětí, zánik oprávnění zřídit a provozovat vedení na cizím pozemku způsobit nemohla. Takovému záměru zákonodárce nasvědčuje i úvaha, že (v době účinnosti tohoto zákona) by v opačném případě povolením stavby sice vzniklo věcné břemeno ‚nové‘, ale jinak zcela totožné. Na těchto závěrech nic nemění, že § 56 písm. g) zákona č. 50/1976 Sb. stanovil, že stavební povolení není třeba u stavebních úprav elektrických vedení bez omezení napětí, pokud se nemění jejich trasa, a že podle rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 1. 2006, sp. zn. 7 Ca 1/2005 a rozsudku Nejvyššího správního soudu z 31. 3. 2008, sp. zn. 8 As 20/2006, publikovaných pod R 1600 a 1601/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, se za změnu stavby nepovažuje úplná výměna stavebních stožárů elektrického vedení, včetně nového osazení takových stožárů, ale že jde o stavbu novou, která vyžaduje stavební povolení nové.

[16]

Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že Nejvyšší soud v uvedeném případě posuzoval situaci, kdy původní elektrické vedení mělo být nahrazeno vedením prakticky totožné kvality o shodném napětí 110 kV a ve stejné trase (nepatrná vybočení ze stávající trasy v rozsahu maximálně 50 cm označil Nejvyšší soud za nepodstatná). Právě při vědomí této shody stávajícího a nového elektrického vedení Nejvyšší soud uzavřel, že v tehdy posuzované věci zákonné věcné břemeno existovalo i nadále a závěry Městského soudu v Praze obsažené v citovaném rozsudku čj. 7 Ca 1/2005-33, resp. rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 20/2006-129, neměly na posouzení věci vliv. V této souvislosti je dále možno odkázat na závěr Nejvyššího soudu, dle kterého „[n]a pozemku parc. č. 194/1 se elektrické vedení od původní trasy odchýlilo v rozsahu 2,74 - 4,67 m. Pak nelze dospět k jinému závěru, než že původní vedení bylo zrušeno a postaveno vedení nové.“ Právě v této části shledal Nejvyšší soud dovolání žalobců důvodné.

[17]

V nyní projednávané věci má přitom dojít ke zdvojení stávajícího vedení a tedy k jeho podstatné kvalitativní změně. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uzavírá, že zákonné věcné břemeno dle § 22 odst. 3 elektrifikačního zákona na tuto stavbu již nedopadá. Nejvyšší správní soud přitom neshledal nic spekulativního na úvaze krajského soudu, který s poukazem na smlouvy o zřízení věcných břemen obsažené ve správním spise dovodil, že žadatel si byl nutnosti postupu dle § 25 odst. 4 energetického zákona vědom.

III. Závěr a náklady řízení

[18]

Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

[19]

Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá dle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení.

[20]

Vzhledem k tomu, že žalobkyně a) byla ve věci plně úspěšná, je žalovaný povinen zaplatit jí náhradu nákladů řízení, jež Nejvyšší správní soud stanovil s přihlédnutím k § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, na 3100 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření ke kasační stížnosti) a paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč, navýšené o 21 % DPH, celkem tedy částku 4114 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně a) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2014

Daniela Zemanová předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 10 As 167/2014 - 51, dostupné na www.nssoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies