9 As 108/2014 - 29
06. 11. 2014, Nejvyšší správní soud
Citované předpisy:
Vztahy k předpisům:
Prejudikatura:
Text judikátu
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Ing. L. B.,
CSc., b) MVDr. V. V., CSc., oba zast. JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem
Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka
2a, Praha 6, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. 5. 2010, č. j. O-
433574/E45768/2010/ÚPV, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) inPHARM, spol. s.r.o.,
organizační složka, se sídlem V Lipkách 647, Praha 5, zast. Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se
sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, II) Bioveta, a.s., se sídlem Komenského 212, Ivanovice na Hané,
zast. JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 8 A
173/2010 – 106,
takto :
I.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 8 A 173/2010 – 106,
se zrušuje .
II.
Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. 5. 2010,
č. j. O-433574/E45768/2010/ÚPV se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) a žalobci b) náhradu nákladů řízení
o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 44 330,66 Kč, k rukám jejich zástupce
JUDr. PhDr. Jaromíra Saxla, advokáta se sídlem Údolní 33, Brno, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění :
[1]
Podanou kasační stížností se žalobce a) a žalobce b) (dále jen „stěžovatelé“) domáhají
zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. 5. 2010, č. j. O-433574/E45768/2010/ÚPV. Tímto
rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatelů proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
(dále jen „Úřad“) ze dne 16. 12. 2009 o prohlášení slovní ochranné známky č. 283298 ve znění
„CANDIVAC“ (dále jen „ochranná známka CANDIVAC“) za neplatnou pro část
výrobků na základě návrhu podaného společností inPHARM, spol. s r.o., se sídlem Bratislava,
Růžová dolina 6, Slovensko (dále jen „navrhovatel“).
[2]
Ochranná známka ve znění „CANDIVAC“ byla prohlášena za neplatnou pro veškeré
výrobky ve třídě 5 a pro následující výrobky ve třídách 29 a 30 mezinárodního třídění výrobků
a služeb: (5) „výrobky farmaceutické a para farmaceutické, vakcíny humánní a veterinární, vitamíny
a minerály a stopové prvky, dietní a nutriční přípravky a léčiva, medicinální sirupy, výtažky
z léčivých bylin a kombinované přípravky vitamínů, stopových prvků a bylinných výtažků,
potravinové doplňky obohacené vitamíny nebo minerály nebo stopovými prvky, vitamínové
přípravky, vitamíny a multivitaminové preparáty, minerály a multiminerálové preparáty, bylinné čaje,
léčivé byliny, cukrovinky nebo pastilky nebo tabletky nebo tobolky nebo kapsle nebo žvýkačky
s léčivými přísadami, dietetické látky upravené pro lékařské účely, minerální vody a dietetické nápoje
upravené pro lékařské účely, dietní potraviny upravené pro lékařské účely, doplňky výživové
pro lékařské účely, bílkovinové přípravky nebo potrava pro lékařské účely, bakteriální lyzáty
pro lékařské účely, balzámy a krémy a masti pro lékařské účely, chemické přípravky pro lékařské
účely, léčivé oleje, oleje pro lékařské účely, tuky pro lékařské účely, léčivé soli, tinktury pro lékařské
účely, bylinné výtažky nebo sirupy, vitamínová a minerální výživa ve formě koncentrátů, proteinové
koncentráty jako výživové přídavky k potravinám, droždí pro farmaceutické účely, potravinové
doplňky s léčebnými účinky, doplňky stravy s léčebnými účinky, výživné nebo dietetické přípravky
pro lékařské účely pro denní doplnění stravy jako instantní strava nebo samostatná směs, která
se skládá hlavně z mléka v prášku nebo ze živočišných nebo zeleninových proteinů, také
s přídavkem vitamínů nebo bakteriálních lyzátů“; (29) „doplňky stravy s obsahem potravinových
doplňků, potravinové doplňky ne pro lékařské účely (zařazené v této třídě) a obsahující látky
živočišného původu, protein pro lidskou spotřebu, proteinové výrobky a přípravky pro výživu,
přípravky zvláštní výživy pro sportovce nebo osoby s vysokým energetickým výdejem, extrakty
z chaluh jako výživa, výživné přípravky pro denní doplnění stravy, která se skládá hlavně z mléka
v prášku nebo živočišných nebo zeleninových proteinů, také s přídavkem vitamínů nebo minerálů
nebo stopových prvků nebo cukru“; (30) „potravinové doplňky ne pro lékařské účely (zařazené
v této třídě) a obsahující látky rostlinného původu, propolis pro lidskou potřebu“
[3]
Ochranná známka „CANDIVAC“ zůstala v platnosti pro tyto výrobky ve třídách 29 a 30
mezinárodního třídění výrobků a služeb: (29) „jedlá želatina, želatinové výrobky a přípravky pro
lidskou výživu, tuky jedlé, oleje jedlé, mléko, mléčné výrobky, jogurty, konzervované, sušené, vařené
nebo nakládané ovoce nebo zelenina, polévky, vývary, bujóny“; (30) „cukrovinky, žvýkačky,
bonbóny, zmrzliny, pekařské výrobky, cukrářské výrobky, kakao, káva, čaj, čokoláda, nápoje
čokoládové, čajové, kakaové nebo kávové, potraviny a pokrmy z obilovin pro lidskou spotřebu,
těstoviny, müsli, med“.
I. Vymezení věci
[4]
Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda bylo navrhovatelem ve správním řízení
dostatečně prokázáno, že podle ustanovení § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. g) zákona
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích),
ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochranných známkách“), je uživatelem staršího
nezapsaného označení ve znění „CANDILAC“ (dále též „nezapsané označení „CANDILAC“),
a proto se mohl v souladu s výše uvedeným zákonem domáhat prohlášení ochranné známky
„CANDIVAC“ za neplatnou.
[5]
Městský soud vzal za prokázané, že navrhovatel byl uživatelem namítaného označení
ve znění „CANDILAC“. Dovodil to z kopie licenční smlouvy o užívání nezapsaného označení
výrobku a smlouvy o spolupráci, podepsanou v Praze dne 5. 1. 2005 mezi poskytovatelem
GENERICA CZ, IČ: 34 119 116, Vrbovská 39, Piešťany, Slovenská republika (dále jen „společnost
GENERICA“), a nabyvatelem InPHARM, spol. s r.o., organizační složka, IČ: 271 09 640,
V Lipkách 647, Praha 5. Námitku neplatnosti uvedené smlouvy odmítl. Na základě této skutečnosti
rovněž dovodil, že navrhovateli svědčila aktivní legitimace ve smyslu § 7 odst. 1 písm. g) zákona
o ochranných známkách, byť byl distributorem výrobků vyráběných v zahraničí na trh v České
republice.
[6]
Na základě důkazů ve správním spise, tj. dostatečného počtu faktur (35) přípravku Candilac
distributorům jako Phoenix lékárenský velkoobchod a.s. Praha, Alliance Unichem CZ, s.r.o. Praha,
GEHE Pharma Praha s.r.o. a Pharmos a.s. Ostrava – Radvanice, dospěl k závěru, že namítané
nezapsané označení „CANDILAC“ nemělo místní dosah, nýbrž bylo distribuováno po celém území
České republiky. Pokud šlo o faktury, je lhostejné, zda šlo o vzorek anebo o všechny faktury,
podstatné pro něj bylo, že prokazují distribuci nikoliv v místním rozsahu. Městský soud rovněž
konstatoval, že informace o namítaném označení ve znění „CANDILAC“ byly veřejně dostupné,
v médiích se objevovaly od roku 2005 a byly tedy pro spotřebitelskou veřejnost obecně známé.
Navrhovatel proto prokázal užívání nezapsaného označení v zákonem požadovaném dosahu
(větším než místním). S jeho výrobky se mohla seznámit spotřebitelská veřejnost prostřednictvím
reklam v časopisech a letácích. Průměrný spotřebitel byl s to seznat, že uživatelem označení
„CANDILAC“ je navrhovatel.
[7]
Městský soud poukázal na skutečnost, že předseda žalovaného i správní orgán prvního
stupně bezchybně posoudily zaměnitelnost střetnuvších se označení, neboť tyto závěry byly
odůvodněny přezkoumatelně, pečlivě, přesvědčivě a logicky bezvadně. Dále odmítl žalobní námitky
stěžovatelů týkající se nemožnosti spotřebitelské veřejnosti se seznámit s výrobkem „CANDILAC“
s odůvodněním, že se jedná o spekulativní tvrzení, které nebylo nijak doloženo. Podle zákona
o ochranných známkách postačuje, jestliže jsou výrobky takto vnímány tzv. „relevantní veřejností“.
Pokud relevantní veřejnost v České republice u navrhovatele poptávala výrobky a ten jí takto
označené výrobky dodával, byť je sám nakupoval u jiného zahraničního subjektu, dospěl městský
soud ve shodě s žalovaným k závěru, že na základě předložených dokladů je navrhovatel subjektem,
který před datem podání přihlášky uváděl na trh v České republice v množství větším než malém
a s větším než místním dosahem podobné výrobky, jejichž označení jsou si podobná.
II. Obsah kasační stížnosti stěžovatelů a vyjádření žalovaného
[8]
Stěžovatelé brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů dle § 103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V předcházejícím soudním řízení byla nesprávně posouzena právní
otázka splnění podmínek § 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách spočívající v užívání
nezapsaného označení ve větším než místním dosahu. Poukazují rovněž na to, že nebyly provedeny
jimi navrhované důkazy, což mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[9]
Namítají, že navrhovatel nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na prohlášení ochranné
známky za neplatnou, neboť nebyl uživatelem nezapsaného označení ve smyslu § 7 odst. 1 písm. g)
zákona o ochranných známkách. Takový závěr nelze dovodit pouze ze smlouvy o užívání
nezapsaného označení, kterou považuje za neplatnou z důvodu, že společnost GENERICA nebyla
majitelem práva užívat označení „CANDILAC“, neboť jí toto právo na základě žádného předpisu
nevzniklo. Tímto důvodem neplatnosti se městský soud nezabýval.
[10]
Jsou přesvědčeni, že navrhovatel neprokázal, že nezapsané označení „CANDILAC“
se vžilo pro jeho výrobky či služby. Uživatelem eventuálně aktivně legitimovaným k podání návrhu
by mohl být pouze výrobce. Nebylo tedy prokázáno, že si konečný spotřebitel spojí s výrobkem
„CANDILAC“ právě navrhovatele. Soud v této souvislosti neprovedl důkazy, a to výpisem
navrhovatele z živnostenského rejstříku, výpisem navrhovatele a společnosti GENERICA
z obchodního rejstříku, popř. výtisky nabídky přípravku CANDILAC v internetových lékárnách.
[11]
Předložené faktury (35) vystavené třem velkoobchodům se sídlem v Praze a jednomu
velkoobchodu se sídlem v Ostravě neprokazují distribuci výrobku „CANDILAC“ po celém území
České republiky. Nebylo tedy uneseno důkazní břemeno ve vztahu k užívání nezapsaného označení
ve větším než místním rozsahu. Nebylo prokázáno, v jakém objemu byly výrobky označené
nezapsaným označením „CANDILAC“ prodávány spotřebitelské veřejnosti, ani zda tento výrobek
byl vůbec v obchodní síti nabízen. Doklady předložené navrhovatelem neprokazují, že se toto
nezapsané označení vžilo v souvislosti s ním, a to z důvodu absence jeho identifikačních údajů
na propagačních materiálech. Právní posouzení soudu, že spotřebitelská veřejnost se mohla
s výrobky distribuované navrhovatelem seznámit prostřednictvím reklam v časopisech a letácích,
nemá oporu ve spise.
[12]
Stěžovatelé odmítají závěr městského soudu, který jejich tvrzení o možnosti seznámení
se konečnými spotřebiteli s výrobky navrhovatele (opřený o přepočet kusů), označil za spekulace,
s odůvodněním, že důkazní břemeno pro prohlášení kolizní ochranné známky za neplatnou nese
uživatel nezapsaného označení, tj. navrhovatel. Dále rozvádí, že ze Sbírky listin obchodního
rejstříku vyplývá, že navrhovatel nepředložil pouze zlomek faktur, jak tvrdí žalovaný, ale faktury
odpovídající 73,7 % veškerých tržeb. Nesouhlasí se závěrem soudu, že je lhostejné, zda šlo o vzorek
anebo o všechny faktury, neboť dle městského soudu předložené faktury prokazují distribuci
nikoliv v místním rozsahu, aniž by bylo dále doloženo, kde byly přípravky CANDILAC prodávány
přímým prodejcům (lékárnám) nebo spotřebitelům. Takové posouzení nemá oporu ve spise
a je v rozporu se zákonem. V této souvislosti doplňují, že soud neprovedl jimi navrhované důkazy
(rozvaha a výkaz zisku a ztrát organizační složky navrhovatele za rok 2005, kopie nabídky doplňku
stravy CANDILAC v Katalogu INPHARM 1/2005).
[13]
Z uvedených důvodů navrhují, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14]
Žalovaný se ztotožňuje se závěry městského soudu, a proto navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
[15]
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16]
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[17]
Předmět sporu spočívá v tom, zda se uživatel staršího nezapsaného označení ve znění
„CANDILAC“ mohl v souladu se zákonem o ochranných známkách domáhat prohlášení ochranné
známky „CANDIVAC“ za neplatnou.
[18]
Pro posouzení této otázky je klíčové vyjít z příslušné právní úpravy a k tomu související
judikatury zdejšího soudu popř. Tribunálu, jakožto soudu prvního stupně, který tvoří společně
se Soudním dvorem součást Soudního dvora Evropské unie.
[19]
Zákon o ochranných známkách v § 32 odst. 3 stanoví, že Úřad průmyslového vlastnictví
prohlásí ochrannou známku za neplatnou v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené v § 7
a z důvodů v tomto ustanovení uvedených. V posuzovaném případě se domáhal prohlášení
ochranné známky za neplatnou uživatel nezapsaného označení, a proto bylo aplikováno ustanovení
§ 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách. Navrhovatel prohlášení neplatnosti v tomto
případě musí prokázat, že je uživatelem nezapsaného označení nebo jiného označení pro shodné
nebo podobné výrobky nebo služby v obchodním styku, které je shodné s přihlašovaným
označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení
vzniklo před dnem podání přihlášky.
[20]
Nejvyšší správní soud se výkladem § 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách
již zabýval. Podle tohoto ustanovení je chráněn subjekt, který není majitelem ochranné známky
a nesvědčí mu žádné formální právo s ní spojené, proti přihlašovateli ochranné známky,
která je shodná a označuje stejné zboží či služby. Tento uživatel nezapsaného označení je držitelem
právního titulu k nezapsanému či jinému označení a je povinen prokázat existenci tohoto svého
práva na základě zákonných požadavků uvedených v § 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných
známkách. V takovém případě prohlásí Úřad postupem podle § 32 odst. 3 zákona o ochranných
známkách zapsanou známku za neplatnou. K tomu, aby mohla být tato zákonná ochrana uživateli
nezapsaného označení přiznána, je třeba splnit kumulativně několik podmínek. První z nich
je existence obchodního styku mezi uživatelem nezapsaného označení a průměrným spotřebitelem.
Další podmínkou je shodnost nebo alespoň podobnost nabízených výrobků či služeb, větší než
místní dosah označení a prokázání vzniku práva k tomuto označení před dnem podání přihlášky
kolizní ochranné známky. Zákonné požadavky pro prohlášení kolizní ochranné známky
za neplatnou je uživatel nezapsaného označení povinen prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 As 140/2012 – 28).
[21]
Vedle toho zdejší soud již v rozsudku ze dne 9. 10. 2008, č. j. 1 As 22/2008 - 100, dospěl
k závěru, že „ochrana obdobná ochraně známkové nemůže být přiznána nezapsanému označení, které nemá
rozlišovací způsobilost. Existence alespoň jednoho distinktivního prvku v namítaném označení je tedy podmínkou,
bez jejíhož splnění nemůže být ochrana nezapsaného označení úspěšně namítána.“ Nepostačuje tedy skutečnost,
že namítatel je jedním z mnoha, kdo jsou toto označení oprávněni užívat jen proto, že tomu nebrání
žádný právní předpis. Musí jít o označení pro uživatele příznačné, které umožňuje identifikaci
stěžovatele, resp. jeho výrobků. Podobně jako ochranná známka musí mít tedy i toto nezapsané
označení rozlišovací způsobilost.
[22]
Z obsahu správního spisu ve vztahu k právě projednávané věci vyplynulo, že navrhovatel,
tj. uživatel nezapsaného označení ve znění CANDILAC (doplňku stravy), nabídl k prokázání toho,
že mu svědčí ochrana dle § 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách tyto důkazy: kopii
licenční smlouvy o užívání nezapsaného označení výrobku a smlouvu o spolupráci ze dne 5. 1. 2005 uzavřené mezi navrhovatelem a společností GENERICA (dále jen „licenční smlouva“); kopii letáku
s informacemi o přípravku „CANDIVAC“, z něhož vyplývá, že přípravek s tímto názvem je určen
k léčbě vaginálních mykóz, jako výrobce uvedena osoba zúčastněná na řízení II); kopii letáku
s informacemi o přípravku „CANDILAC“, z něhož vyplývá stejné určení jako v případě přípravku
„CANDIVAC“; výtisk části obsahu internetových stránek navrhovatele, na kterých je uvedena
charakteristika přípravku „CANDILAC“; katalog přípravků INPHARM 1/2005 (dále jen
„katalog“), ve kterém je mimo jiné obsažen i přípravek s označením „CANDILAC“; kopii titulní
stránky časopisu „Katka“, číslo 26 z června roku 2008, s připojenou kopií inzerátu na přípravek
„CANDILAC“; kopii titulní strany časopisu „Rytmus života“ ze dne 18. 6. 2007 s kopií inzerátu
na přípravek „CANDILAC“; kopii titulní strany přílohy k časopisu Vlasta „Léky bez receptu“
z března roku 2005 s inzerátem na přípravek „CANDILAC“; kopie 71 faktur z let 2005 až 2008,
na kterých je jako dodavatel uveden navrhovatel a které obsahují mj. i přípravek „CANDILAC“;
kopii dopisu ze dne 20. 11. 2006 zaslaného navrhovatelem původnímu zástupci stěžovatelů.
[23]
Za relevantní důkazy označil Úřad pouze licenční smlouvu, katalog (prokazoval,
že navrhovatel nabízel produkt „CANDILAC“ jako distributor) a 35 faktur, ze kterých bylo zřejmé,
že navrhovatel dodával na trh výrobky s označením „CANDILAC“ velkoobchodům s léky
a zdravotnickým materiálem (PHOENIX lékárenský velkoobchod, a.s., Praha; Pharmos, a.s.
Ostrava; GEHE Pharma Praha, spol. s.r.o., Praha; Alliance Unichem CZ, s.r.o., Praha) v době před
podáním přihlášky na zapsání ochranné známky ve znění „CANDIVAC“. Faktury byly uznány
jako způsobilé prokázat užívání namítaného označení ze strany navrhovatele. Zároveň tyto faktury
dle Úřadu byly způsobilé prokázat užívání ve větším než místním dosahu, což bylo odůvodněno
hlavně tím, že lékárenské velkoobchody produkty dále distribuují lékárnám a zdravotnickým
zařízením, a proto není možné prokázat dodání léčebných přípravků od hlavního distributora
konečným spotřebitelům. Ohledně objemu těchto faktur vyslovil přesvědčení, že lze předpokládat,
že se jedná o jejich zlomek, tudíž že navrhovatel distribuuje přípravek „CANDILAC“ ještě
ve větším množství. Navrhovatel tak prokázal, že v době před podáním přihlášky napadené
ochranné známky, užíval označení „CANDILAC“ v obchodním styku, a to ve větším než místním
dosahu. Byla konstatována podobnost označení výrobků i podobnost výrobků samotných,
což nakonec před městským soudem nebylo ze strany stěžovatelů vůbec zpochybňováno.
[24]
Na základě těchto skutkových okolností a jejich právního posouzení vznikly sporné otázky
týkající se platnosti licenční smlouvy a v této souvislosti i oprávněnosti podat návrh na prohlášení
neplatnosti ochranné známky (aktivní legitimace), popř. dále otázky prokázaní většího než místního
dosahu a rozlišovací způsobilosti označení „CANDILAC“.
[25]
K otázce stěžovateli zpochybněné platnosti licenční smlouvy je nutné ze strany Nejvyššího
správního soudu konstatovat, že městský soud se platností licenční smlouvy a důsledků
s ní spojených zabýval velmi podrobně (srov. 6 napadeného rozsudku). Dospěl k závěru, že jde
o smlouvu inominátní, která neodporuje smluvní volnosti. Smlouvu posoudil jako platnou.
Na základě tohoto skutkového zjištění považoval za nesporné, že je navrhovatel uživatelem
označení „CANDILAC“. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že práva a povinnosti smluvních
stran vyplývající z licenční smlouvy nejsou v rozporu s obsahem a účelem zákona. Sjednaná práva
a povinnosti mají přednost před dispozitivními ustanoveni zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zdejší soud neshledal důvodu se odchýlit od závěrů
městského soudu. Rovněž nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že společnost GENERICA jakožto
výrobce přípravku „CANDILAC“ nemohla převést právo užívat označení „CANDILAC“
na navrhovatele. I když si tato společnost nenechala toto označení formálně zapsat dle zákona
o ochranných známkách, neznamená to, že tímto užívacím právem nedisponovala (na základě
skutečnosti, že byla výrobcem přípravku) a nemohla jej smluvně na někoho převést. Bylo totiž zcela
autonomním rozhodnutím společnosti GENERICA využít k distribuci svého výrobku a práv s tím
spojených společnost navrhovatele. O fungování určitého právního vztahu mezi společností GENERICA a navrhovatelem svědčí i katalog přípravků navrhovatele z roku 2005, ze kterého
vyplývá, že navrhovatel přípravky vyráběné společností GENERICA distribuoval dále.
[26]
Nejvyšší správní soud dále nesdílí námitku stěžovatelů, že navrhovatel nebyl aktivně
legitimován k podání návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky ve smyslu § 7 odst. 1
písm. g) zákona o ochranných známkách. Otázka, zda navrhovatel splnil podmínky výše uvedeného
ustanovení je otázkou věcné legitimace, nikoli legitimace procesní (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 9. 2011, č. j. 8 As 25/2011 – 107). K otázce věcné legitimace lze jen
dodat, že uvedené ustanovení hovoří o uživateli nezapsaného nebo jiného označení, nikoli pouze
o výrobci. Uživatelem je ten, kdo své výrobky nebo služby pod tímto označením vyrábí nebo
poskytuje, a v důsledku toho se toto označení pro něho a jeho výrobky vžilo (získalo rozlišovací
způsobilost), za podmínky, že nemá pouze místní dosah. Za splnění výše uvedeného a dalších
podmínek vymezených § 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách může být věcně
legitimován i distributor určitých výrobků.
[27]
Mezi stranami je dále sporná otázka prokázání většího než místního dosahu. Úřad byl
přesvědčen, že předložené faktury (dle kterých navrhovatel dodával na trh výrobky s označením
„CANDILAC“ velkoobchodům s léky a zdravotnickým materiálem) byly způsobilé prokázat
užívání ve větším než místním dosahu. Správní orgán prvního stupně považoval množství
dodaných výrobků za dostatečné, a proto běžní spotřebitelé měli možnost se s výrobky seznámit.
Odvolací orgán ve svém hodnocení vyšel především z toho, že lékárenské velkoobchody produkty
dále distribuují lékárnám a zdravotnickým zařízením, a proto není možné prokázat dodání
léčebných přípravků od hlavního distributora konečným spotřebitelům. Městský soud tyto závěry
aproboval a pouze dodal, že s výrobky navrhovatele se mohla seznámit spotřebitelská veřejnost
prostřednictvím reklam v časopisech a letácích a bylo tak prokázáno užívání nezapsaného označení
v zákonem požadovaném dosahu (větším než místním). Stěžovatelé tvrdí, že nebylo navrhovatelem
uneseno důkazní břemeno ve vztahu k užívání nezapsaného označení ve větším než místním
dosahu. Tvrzení městského soudu o možnosti seznámení se spotřebitelské veřejnosti
prostřednictvím reklam v časopisech a letácích s výrobkem navrhovatele označil za rozporné
se správním spisem. Námitku stěžovatelů lze považovat za částečně důvodnou.
[28]
Právo k nezapsanému označení nebo k označení užívanému v obchodním styku lze přiznat
pouze v případě, pokud toto označení nemá pouze místní dosah. Pojem místní dosah by neměl být
vykládán doslovně, tzn. pouze ve smyslu územním či geografickém, ale zejména ve smyslu rozsahu
užívání co do jeho kvantity a kvality. Rozhodující skutečností pro překročení místního dosahu
je intenzita užívání namítaného označení v obchodním styku. Rozhodnou skutečností pro
hodnocení intenzity užívání namítaného označení v obchodním styku může být např. objem
užívání, délka užívání, rozšíření výrobků a služeb a propagace označení. Při posuzování je však
třeba vždy brát zřetel na všechny okolnosti a skutečnosti konkrétního případu (srov. HORÁČEK,
R. a kolektiv, Zákon o ochranných známkách / Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení /
Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, 2. vydání, Praha 2008, s. 108 – 109).
[29]
Tvrzení odvolacího orgánu o dodání výrobků velkoobchodům a následné distribuci lze
považovat za logické a správné předně ve vztahu k užší interpretaci pojmu místní dosah, tj. pouze
ke geografickému významu tohoto pojmu. Nicméně tvrzení Úřadu o dostatečném množství
dodaných výrobků nelze považovat ve vztahu k rozsahu užívání co do jeho kvantity a kvality
za dostatečně odůvodněné. Není zřejmé, zda oněch 35 faktur, které svědčí o určitém objemu
výrobků, bylo způsobilé prokázat intenzitu užívání namítaného označení v obchodním styku. Zdejší
soud nemá s čím srovnat, zda ono množství je způsobilé překonat místní dosah, protože není vůbec
jasné, v jakém objemu společnosti operující na trhu lékárenských výrobků a zdravotnického
materiálu dodávají své výrobky prostřednictvím velkoobchodů lékárnám. Zda v množství v řádech tisíců nebo desetitisíců. Od toho se odvíjí i náležité posouzení otázky užívání ve větším než místním
dosahu. Ve správním řízení tedy nebyla zhodnocena otázka, zda na základě předložených faktur
označení „CANDILAC“ překonalo místní dosah v rozsahu a intenzitě užívání.
[30]
Nejvyšší správní soud se pozastavuje nad úvahou městského soudu, že se spotřebitelé mohli
s výrobkem „CANDILAC“ distribuovaným navrhovatelem seznámit prostřednictvím reklam
v časopisech a letácích. Až na kopii titulní strany přílohy k časopisu Vlasta „Léky bez receptu“
z března roku 2005 s inzerátem na přípravek „CANDILAC“ byly ostatní předložené letáky
či časopisy označeny správním orgánem za irelevantní, protože pocházely z doby až po přihlášce
ochranné známky ve znění „CANDIVAC“. Ve vztahu k časopisu Vlasta navíc žalovaný
konstatoval, že se jedná o důkaz neprůkazný. Městský soud tuto jeho úvahu žádným způsobem
nezpochybnil. Lze se proto ztotožnit se stěžovateli, že toto tvrzení městského soudu nemá oporu
ve správním spise.
[31]
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelů týkající se neprokázání toho,
že nezapsané označení „CANDILAC“ se vžilo pro výrobky či služby navrhovatele. Jinými slovy,
zda je toto označení pro navrhovatele jakožto uživatele příznačné, umožňuje jeho identifikaci
v souvislosti s jím distribuovanými výrobky, tj. zda si konkrétně s ním relevantní veřejnost spojí
označení „CANDILAC“. Nezapsané označení proto musí mít tzv. rozlišovací způsobilost. Tato
námitka stěžovatelů byla shledána jako důvodná.
[32]
Tribunál ve svém rozsudku ve věci T-405/05, Powerserv Personalservice v. OHIM, Sb. rozh.
2008 (body 129 - 130), uvedl, že „[…]získání rozlišovací způsobilosti užíváním ochranné známky vyžaduje,
aby alespoň podstatná část relevantní veřejnosti identifikovala díky ochranné známce dotčené výrobky nebo služby
jako pocházející od určitého podniku […]. Při určování, zda ochranná známka získala rozlišovací způsobilost
užíváním, musí příslušný orgán globálně posoudit důkazy, které mohou prokazovat, že ochranná známka získala
schopnost identifikovat dotčené výrobky nebo služby jako pocházející od určitého podniku, a tedy odlišovat tyto
výrobky a služby od výrobků a služeb jiných podniků. V tomto ohledu je třeba zohlednit zejména podíl na trhu,
který ochranná známka zaujímá, intenzitu, geografické rozšíření a dobu užívání této ochranné známky, výši investic
vynaložených podnikem na její propagaci, poměr zúčastněných kruhů, které identifikují výrobek jako pocházející
od určitého podniku díky ochranné známce, prohlášení obchodních a průmyslových komor nebo jiných profesních
sdružení, jakož i výzkumy veřejného mínění.“ To platí pro posuzování rozlišovací způsobilosti nejen
v případě přihlašovaných ochranných známek, nýbrž také nezapsaných označení. Provedený výčet
skutečností, které je nutno vzít v úvahu, je pouze příkladmý a vždy se odvíjí od konkrétních
okolností každého jednotlivého případu.
[33]
V posuzovaném případě se městský soud ani správní orgány rozlišovací způsobilostí
označení „CANDILAC“ ve vztahu k navrhovateli vůbec nezabývaly. I když na str. 3 rozkladu
stěžovatelé výslovně uplatnili námitku, že předložené doklady vůbec neprokazují, že nezapsané
označení „CANDILAC“ se u spotřebitelské veřejnosti na území ČR vžilo v souvislosti
s navrhovatelem a označeným výrobkem. Dle stěžovatelů tomu bylo tak proto, že identifikační
údaje navrhovatele nejsou uvedeny na samotných výrobcích, když ve vztahu k těmto výrobkům
figuruje jako distributor a údaj o distributorovi není obligatorní ani běžnou součástí balení
a příbalové informace těchto přípravků. Stejná námitka byla uplatněna i v žalobě na str. 4.
[34]
Nejvyššímu správnímu soudu tedy není zřejmá úvaha správního orgánu v otázce rozlišovací
způsobilosti, tj. zda podstatná část relevantní veřejnosti identifikovala díky nezapsanému označení
„CANDILAC“ dotčené výrobky jako pocházející od navrhovatele. Kritéria, která je v této
souvislosti třeba hodnotit vymezila výše citovaná judikatura Tribunálu. Patří mezi ně zejména podíl
na trhu, intenzita využívání, geografické rozšíření a doba užívání tohoto nezapsaného označení, výše
investic vynaložených podnikem na jeho propagaci, poměr zúčastněných kruhů, které identifikují
výrobek jako pocházející od určitého podniku díky nezapsanému označení, prohlášení obchodních
a průmyslových komor nebo jiných profesních sdružení, jakož i výzkumy veřejného mínění. Lze jen
dodat, že tato kritéria může splnit jak výrobce, tak distributor.
[35]
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud
posoudil spornou právní otázku místního dosahu nesprávně, přičemž současně přezkoumal
nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného jednak v části místního dosahu, a zároveň i v části
týkající se otázky rozlišovací způsobilosti.
[36]
V posuzovaném případě tak již v řízení před městským soudem byly důvody pro to,
aby bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud podle
§ 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu, věc mu však
nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně konstatoval, že pro zrušení rozhodnutí žalovaného byly
důvody již v řízení před městským soudem, který by v dalším řízení, při respektování názoru
vysloveném Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných
pochybení, nemohl vady napadeného rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud
proto současně se zrušením rozhodnutí městského soudu rozhodl postupem podle § 110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. a zrušil jak rozsudek městského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil
k dalšímu řízení [§ 109 odst. 4 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití
78 odst. 4 s. ř. s.]. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je správní orgán
za přiměřeného použití § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán.
[37]
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle § 110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházely zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§ 110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří
v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z § 60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[38]
Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatelé měli
ve věci plný úspěch, a proto jim zdejší soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., přiznal
náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou
14 000 Kč za soudní poplatky (dva soudní poplatky za žalobu ve správním soudnictví proti
rozhodnutí žalovaného ve výši 2 000 Kč za každého stěžovatele a dva soudní poplatky za kasační
stížnost ve výši 5 000 Kč za každého stěžovatele). Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou
30 330,66 Kč.
[39]
Zástupce stěžovatelů, JUDr. PhDr. Jaromír Saxl, učinil v řízení o žalobě proti napadenému
rozhodnutí žalovaného celkem čtyři společné úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava
zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném k 31. 12. 2012, (dále jen „advokátní tarif“)]
a dvě písemná podání ve věci samé (žaloba a replika k vyjádření žalovaného) ve smyslu § 11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu. Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna
ve výši 2 100 Kč [§ 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], přičemž dle
§ 12 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více
osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní
odměna snížená o 20 % (4 200 Kč x 0,8 = 3 360 Kč), která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy za jeden společný úkon právní
služby náleží 3 660 Kč. Jelikož v řízení o žalobě proběhlo dne 28. 1. 2014 od 9:00 do 10:23 hodin
ústní jednání, kterého se zástupce stěžovatelů osobně zúčastnil, lze tuto účast považovat v souladu
s § 11 odst. 1 písm. g) za čtvrtý společný úkon právní služby. Ten byl učiněný až po novele
advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb., a proto náleží zástupci stěžovatelů mimosmluvní odměna ve výši 4 960 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. a § 12
advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3
advokátního tarifu, tj. celkem 5 260 Kč.
[40]
Náhrada nákladů řízení před městským soudem je dále tvořena náhradou cestovních výdajů
advokáta vozidlem Ford Fiesta za 420 km cesty z Brna do Prahy a zpět (§ 13 odst. 4 advokátního
tarifu). Podle § 157 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, náleží zástupci za každý 1 km
jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Základní náhrada činí
3,70 Kč za 1 km jízdy [§ 1 písm. b) vyhlášky č. 435/2013 Sb.], celková základní náhrada tak činí
1 512 Kč (420 × 3,60 Kč). Náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu činí 854,66 Kč
[průměrná cena benzinu automobilového 95 oktanů činí 35,70 Kč dle § 4 písm. a) vyhlášky
č. 435/2013 Sb.; kombinovaná spotřeba podle technického průkazu činí 5,7 l na 100 km; 35,70 Kč
× 5,7 × 4,2 = 854,66 Kč]. Náhrada cestovních výdajů advokáta tak činí celkem 2 366,66 Kč
(1 512 Kč + 854,66 Kč).
[41]
Další položkou náhrady nákladů řízení před městským soudem je dle § 14 advokátního
tarifu náhrada za promeškaný čas ve výši 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu (srov. § 14
odst. 3 advokátního tarifu). Z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu vyplývá,
že advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při
úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou
do tohoto místa a zpět. Zároveň je třeba vzít v úvahu i odst. 4 téhož ustanovení, ze kterého plyne,
že náhrada za promeškaný čas advokátu nenáleží, má-li za stejné časové období nárok na odměnu
za úkon právní služby (§ 11). Jelikož za samotnou účast na jednání náleží zástupci stěžovatelů
odměna ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, tak v právě posuzovaném případě
zástupci stěžovatelů náleží odměna za cestu na soudní jednání z Brna do Prahy a zpět ve výši
1 200 Kč (12 započatých půlhodin na cestě z Brna do Prahy a zpět).
[42]
Náhrada nákladů řízení před městským soudem činí 19 806,66 Kč (3 x 3 660 Kč + 5 260 Kč
+ 2 366,66 Kč + 1 200 Kč).
[43]
Náklady řízení před Nejvyšším správním soudem tvoří jeden společný úkon právní služby,
tj. podání kasační stížnosti jakožto písemné podání nebo návrh ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu v aktuálním znění]. Za zmíněný úkon náleží odměna výši 4 960 Kč [§ 9 odst. 4
písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. a § 12 advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Odměna za právní služby před
Nejvyšším správním soudem a náhrada hotových nákladů tak činí 5 260 Kč. Součástí náhrady
nákladů řízení o kasační stížnosti není náhrada za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu (tj. „převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních
služeb“), jelikož daný advokát stěžovatele zastupoval již v řízení před městským soudem, s věcí
i s rozsudkem tak musel být dobře seznámen na základě řízení před městským soudem. V takovém
případě však nelze hovořit o tom, že by příprava zastoupení pro řízení o kasační stížnosti
představovala dodatečnou činnost advokáta, za kterou by příslušela odměna, odměna
se neposkytuje jen za sepis plné moci. Zde lze poukázat na to, že odměnu za úkon dle § 11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu v situaci, kdy advokát zastupoval klienta již před krajským soudem,
zdejší soud nepřiznal též např. v rozsudcích ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 80/2010 - 72 a ze dne
29. 9. 2011, č. j. 8 Afs 12/2011 - 183.
[44]
Zástupce stěžovatelů je plátce daně z přidané hodnoty, dle § 57 odst. 2 s. ř. s. se tak částka
odměny za zastupování a náhrad určených dle § 35 odst. 2, věty druhé, s. ř. s. zvyšuje o částku této
daně, která v nynější věci činí 5 264 Kč [sazba daně činí 21 % dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o dani
z přidané hodnoty v aktuálním znění; základ násobený touto sazbou představuje částku 5 263,9986
Kč, což je po zaokrouhlení dle § 37 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty 5 264 Kč (16 240 Kč
+ 5 260 Kč + 2 366,66 Kč + 1 200 Kč = 25 066,66 Kč × 0,21 = 5 263,9986 Kč)].
[45]
Celková částka náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším správním
soudem tak činí 44 330,66 Kč. Tuto částku je povinen žalovaný uhradit k rukám zástupce
JUDr. PhDr. Jaromíra Saxla, advokáta se sídlem Údolní 33, Brno. Náhrada nákladů řízení je splatná
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[46]
Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60
odst. 5, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení
má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
jí soud uložil. Protože soud v dané věci osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti neuložil,
rozhodl tak, že tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu..
Chcete pokračovat ve čtení?
vytvořit účet zdarmaZdroj: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 9 As 108/2014 - 29, dostupné na www.nssoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.