30 Cdo 255/2017

25. 07. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. B., t.č. ve věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Michaelou Novákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Žerotínova 1051/19, proti žalované BORGIS, a.s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, IČ 00564893, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 Nc 810/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2016, č.j. 22 Co 288/2016-18, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.



Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. června 2016, č.j. 32 Nc 810/2016-13, zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce a osvobození od placení soudních poplatků, neboť dospěl k závěru, že se žalobce dostatečně ve sporu orientuje, věc poměrně dostatečně popsal a zároveň to, že je ve výkonu trestu a že nepracuje, nelze podle soudu prvního stupně finančně přenášet na stát. Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. října 2016, č.j. 22 Co 288/2016-18, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když dovodil, že se ze strany žalobce jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť žalovaná pouze informovala veřejnost o závažné události zásadního veřejného zájmu (o trestním řízení vedeném proti žalobci). Informace o sexuální orientaci žalobce vycházely z výpovědi žalobce před soudem, a tudíž jednání žalované spočívající v informování veřejnosti o obsahu výpovědi žalobce v dotčeném rozsahu nebylo protiprávní, a z tohoto důvodu nelze návrhu žalobce vyhovět.

Žalobce podal dne 6. ledna 2017 proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešená jinak. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nesprávně a nezákonně posoudil otázku zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva, když je zjevné, že napadené usnesení předjímá a de facto nahrazuje rozhodnutí nalézacího soudu. Dovolatel poukazuje na to, že již byl v obdobném sporu s jiným nakladatelstvím úspěšný, a také mu bylo v jiných sporech osvobození od soudních poplatků přiznáno. Podle jeho názoru je zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce v rozporu s dobrými mravy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, což potvrzuje také nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dovolatel poukazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž nelze přičítat osobě ve výkonu trestu odnětí svobody k tíži, že zde nepracuje. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu, anebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví dovolatel svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání dostačujícím, a tím přípustným.

Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že předmětná právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Tato okolnost zakládající přípustnost dovolání neznamená, jak má zřejmě dovolatel za to, že k založení přípustnosti dovolání postačí, domnívá-li se dovolatel, že předmětná právní otázka má být posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud. Má-li být právní otázka posouzena jinak, znamená to, že má být posouzena jinak, než jak ji v minulosti posoudil soud dovolací. Přípustnost dovolání je však založena pouze tehdy, ztotožní-li se dovolací soud s názorem dovolatele, a dospěje-li k názoru, že dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu má být přehodnocena. V předloženém dovolání však dovolatel neoznačuje relevantní předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, která by měla být podle jeho názoru přehodnocena. Jím citovaný rozsudek dovolacího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, zabývající se otázkou nesprávného úředního postupu a rychlosti řízení, a citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99, o náhradě škody, nejsou v souzené věci přiléhavé. Dovolatel žádnou další judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, ve svém dovolání neuvedl, a ani jím citovaný nález Ústavního soudu se na projednávanou věc nevztahuje, když obsahuje pouze závěry týkající se formalistického posuzování věcí soudem a promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy.

S ohledem na uvedené vady podaného dovolání, které obsahově nenaplňuje předpoklady vymezené ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 téhož zákona proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 255/2017, ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.255.2017.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies