4 Tdo 748/2017

03. 07. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2017 o dovolání obviněné D. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. 14 To 181/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 78/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. sedovolání obviněné D. Š. odmítá.



Odůvodnění:



Obviněná D. Š. byla rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. 2 T 78/2015 uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (za skutky zde popsané pod body 1–13 a 15–37), za což jí byl v souladu s § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné P. L. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody přiznané zde blíže specifikovaným poškozeným.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná D. Š. odvolání, na základě něhož Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. 14 To 181/2016 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve všech výrocích týkajících se této obviněné zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině, trestu a náhradě škody týkající se obviněné D. Š. z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 7. 2014 sp. zn. 2 T 83/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 11 To 358/2014. Nově ji pak uznal vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (za zde popsané skutky ad body II. I. 1–48) a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (za zde popsané skutky pod body II. II. 1–20), přičemž jednání popsaného pod bodem II. se obviněná dopustila, ačkoli byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 7. 2014 sp. zn. 2 T 83/2014, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2014, za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce pěti let.

Za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byla obviněná Š. uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. 14 T 58/2015, a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 12. 2014 sp. zn. 1 T 100/2014, za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 2 T 105/2013, a za dva sbíhající se přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 2 T 164/2014, jí byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. 14 T 58/2015, z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 12. 2014 sp. zn. 1 T 100/2014, z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 2 T 105/2013 a z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 2 T 164/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 4 písm. d) tr. zákoníku dílem spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku jí byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Rozsudek soudu druhého stupně následně napadla obviněná dovoláním s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

V dané věci je podle jejího názoru dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V provedeném dokazování nemají oporu závěry o naplnění znaku uvedení někoho v omyl, tedy proč poškození při svých znalostech a zkušenostech, neboť se jedná o starší zkušené občany, nebyli schopni rozpoznat, že jim nebudou objednaná okna namontována a nebude jim poskytnuta záloha. V napadených rozhodnutích chybějí skutková zjištění o tom, zda skutečně došlo k obohacení obviněné nebo obohacení jiné osoby, neboť obviněná byla živým nástrojem bývalého manžela její dcery J. F. (který má bohatou trestní minulost, včetně trestního stíhání obviněné a její dcery, kterou v těhotenství několikrát brutálně napadl) a obviněná mu všechny vylákané peníze předala a on je zřejmě utratil, přičemž tak učinila z důvodu obavy o život a zdraví své a její dcery a nikoli v zištném úmyslu, tedy zároveň chybí skutkový podklad k tomu, že se obviněná jednání dopustila v přímém úmyslu.

V předchozím řízení rovněž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť se soud druhého stupně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami týkajícími se navrhovaného výslechu J. F. a poškozených o jeho roli, neboť bylo prokázáno, že s ní byla při návštěvách poškozených přítomna i osoba mužského pohlaví, popřípadě aby zjišťovaly, zda právě tato osoba navštívila poškozené se žádostí o podání trestního oznámení na obviněnou. Jedná se proto o opomenuté důkazy. Obviněná se též neztotožnila s postupem odvolacího soudu, který považoval její námitky za irelevantní, když přímo netvrdila, v jakém konkrétním ohledu mělo jednání J. F. vliv na její trestnou činnost, neboť uvedla, že jeho výslech chce provést za účelem zjištění vlivu jeho pronásledování a násilného chování vůči členům rodiny obviněné, kdy kupříkladu z návrhu na rozvod podaného bývalým manželem obviněné vyplývá, že jednou z příčin rozvratu jejich manželství bylo psychické obtěžování a napadání zetěm obviněné. Orgány činné v trestním řízení se nezajímaly, kde se nacházejí vylákané finanční prostředky od poškozených, rozhodnutí obou soudů jsou proto nejasná a nepřezkoumatelná. Soudy vyšly jen z přiznání obviněné a další důkazy svědčící zejména v její prospěch nevyhledaly, čímž byla porušena nezávislost a spravedlnost soudního procesu.

Obviněná dále deklarovala, že si je vědoma, že podle zákonného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí podle svého vyjádření namítat, že jí byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl trest uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za konkrétní trestný čin. Přesto však musí zdůraznit, že jí uložený trest je s ohledem na § 38 tr. zákoníku nepřiměřený, represivní a nezohledňuje zájmy poškozených při náhradě škody, když ve věznici je vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu nezaměstnatelná, ale na svobodě by si adekvátní práci našla. Soudy nezohlednily zdravotní stav obviněné, ani její věk 57 let, subjektivní vztah k stíhanému jednání a skutečnost, že nikdy nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody. Samotný výkon na ni má negativní vliv, proto k její nápravě postačí trest kratšího trvání. Za pokračující zločin podvodu nebyl uložen společný trest, ale dva samostatné a poměrně vysoké tresty, přestože lze v páchaných skutcích spatřovat totožnost a blízkou časovou souvislost. Odvolací soud v rozporu s § 134 odst. 2 tr. ř. nezdůvodnil uložení konkrétního druhu a výši trestu, naopak v neprospěch obviněné uvedl, že poškození jsou osobami vyššího věku, neboť zákon bez uvedení konkrétní věkové hranice hovoří o osobě vyššího věku, což podle obviněné nejsou poškození kolem 65 let, tedy v dnešní době lidé produktivního věku.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by uvedla, ke kterému soudu navrhuje, aby Nejvyšší soud věc vrátil.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň souhlasil, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. [jakož i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. 14 To 181/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejprve je třeba uvést, že jelikož odvolací soud rozhodl z podnětu odvolání obviněné Š. tak, že rozsudek soudu prvního stupně ohledně její osoby kompletně zrušil a následně sám rozhodl vůči ní o vině a trestu, je záhadou, proč je v podaném dovolání uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Sama dovolatelka v mimořádném opravném prostředku neuvádí v daném směru nic, co by tuto otázku vysvětlovalo, což je ale podle principů dovolacího řízení povinna učinit. Nejvyšší soud se proto tímto dovolacím důvodem ve svém rozhodnutí nezabýval.

Pokud jde o další z uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán tzv. extrémní nesoulad, neboť obviněná pod tento argument ve skutečnosti podřadila námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká nedostatečný rozsah dokazování, jakož i způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, dále zpochybňuje úplnost zjištěného skutkového stavu, znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné a vychází z jiných skutkových okolností, než jak je řádně zjistily soudy nižších stupňů. Obviněná pod nesprávnou právní kvalifikaci skutku podřadila námitky zdánlivě dotýkající se právního posouzení, ale vždy je podpořila výlučně skutkovými výtkami spočívajícími v tom, že se skutku nedopustila, neboť jej spáchala v obavě o život a zdraví své a její dcery jako živý nástroj svého bývalého zetě J. F., který její rodinu sužoval násilím a výhrůžkami, na druhou stranu vzápětí dodává, že stíhané jednání spáchala, avšak veškeré finanční prostředky získané trestnou činností odevzdala bývalému zeti. Tím však zpochybňuje důkazy podpořené skutkové zjištění soudů, že spolu se svou dcerou (spoluobviněnou) P. L. je pachatelkou předmětné trestné činnosti, jíž se dopustila v přímém úmyslu, přičemž v ní pokračovala, ačkoli za ni již byla vícekrát odsouzena. Činila tak zároveň (byť částečně) v době zkušební doby podmíněných odsouzení k trestu odnětí svobody rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 7. 2014 sp. zn. 2 T 83/2014, rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 2 T 105/2013 a trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 2 T 164/2014. Na výslednou právní kvalifikaci skutku pak ani nemá vliv, jakým způsobem naložila s penězi, tvořícími značnou škodu, kterou svým jednáním způsobila. Z výše uvedeného je tak jasné, že obviněná pouze uměle konstruuje skutkový děj, odlišný od toho, než jak byl zjištěn v předchozím řízení, což je ale s odkazem na znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní.

Ve vztahu k možnému opomenutí důkazů, tj. absenci zdůvodnění neprovedení navrhovaného opakování výslechu poškozených a výslechu J. F. lze stručně konstatovat, že obviněná v dovolání nekonkretizovala poškozené, které měly soudy znovu vyslechnout a neučinily tak. Lze proto obecně shrnout, že nalézací soud vyslechl či přečetl úřední záznamy o podaném vysvětlení více jak 30 poškozených, jež popsali obdobné jednání obviněné u dílčích útoků předmětného zločinu, která při společném jednání se svou dcerou P. L. plnila jednoznačně vůdčí úlohu v uvádění poškozených v omyl o dodání a montáži oken, dveří, parapetů, venkovních rolet a žaluzií, u čehož byla velmi přesvědčivá, ačkoli v žádném ohledu neměla v úmyslu jejich splnění. Z odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně pak plyne, že obviněnou uváděný důvod jejich opětovného výslechu byl již v odvolacím řízení mlhavý, nebyl proto důvod k jejich novému vyslechnutí, když podrobně popsali zejména, s kým uzavírali smlouvy o dílo a komu předávali také finanční prostředky, oproti nimž nebylo dodáno slibované plnění a které jim (s jedinou výjimkou) nebyly alespoň následně vráceny. Ve vztahu k návrhu na výslech J. F. Nejvyšší soud odkazuje na pasáž odůvodnění na straně 25 až 26 napadeného rozsudku soudu druhého stupně, kde odvolací soud vysvětlil, proč nepovažoval obhajobu spočívající ve vlivu této osoby na trestnou činnost obviněné za dostatečně podpořenou konkrétními argumenty, proto ji nepovažoval za relevantní. K tomu je možno dodat, že obviněná v řízení před soudem druhého stupně neučinila výslovný návrh na výslech J. F., odvolací soud se pak s ním logicky nijak nemusel (a ani nemohl) vypořádat.

Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04), neboť právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Zejména je zřejmé, že právě v případě mnohokráte odsouzené obviněné (nejen) za trestný čin podvodu není možno napadené rozhodnutí považovat za neočekávané a překvapivé.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit, ačkoli tak obviněná neučinila výslovně, námitku, že jí měl být za fakticky pokračující zločin podvodu uložen jeden společný trest a nikoli dva samostatné poměrně vysoké tresty, protože je v páchaných skutcích dána totožnost a blízká časová souvislost.

Je tomu tak proto, že výhrady týkající se druhu a výměry uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonných intencích dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ve vztahu k namítaným pochybením soudu dotýkajícím se uloženého trestu, konkrétně o právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, se jedná o jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002 publikované pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětná námitka obviněné však není důvodná, neboť odvolací soud při uložení dvou trestů za dva trestné činy podvodu nepochybil.

Uložení společného trestu při splnění podmínek ustanovení § 116 tr. zákoníku o pokračování v trestném činu (jednotný záměr, naplnění stejné skutkové podstaty trestného činu, stejný či podobný způsob provedení, blízká souvislost časová a souvislost v předmětném útoku) připadalo v úvahu ve vztahu k dílčím útokům popsaným pod bodem 1–32 zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného dovolatelkou dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku se spoluobviněnou dcerou P. L., pro něž byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 7. 2014 sp. zn. 2 T 83/2014 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 11 To 358/2014, týkající se jen změny výroku o náhradě škody k odvolání poškozeného F. L.), který nabyl právní moci dne 7. 7. 2014. Pokud však obviněná pokračovala ve stíhaném jednání posuzovaném v této věci i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto útoku jako nový skutek, přičemž skutkem se rozumí i dílčí útok pokračujícího trestného činu (viz § 12 odst. 11 a 12 tr. ř.). Jak uvedl odvolací soud na straně 27 napadeného rozsudku, obviněné bylo ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 83/2014 sděleno obvinění, respektive usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 2. 2014 jí bylo doručeno, dne 27. 2. 2014 a druhé ve věci vydané usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 2. 2014 jí bylo doručeno dne 4. 3. 2014. Z toho plyne, že skutky popsané v rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci pod body 1–17 spáchané od 28. 6. 2013 do 26. 2. 2014 jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství, za něž byla dovolatelka odsouzena v trestní věci Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 83/2014, a všechny zbývající skutky popsané pod body 18–37 v rozsudku soudu prvního stupně byly spáchány již po sdělení obvinění, respektive po datu 27. 2. 2014 a je nutno je proto ve smyslu § 12 odst. 11 a 12 tr. ř. považovat za samostatný skutek a uložit za ně samostatný trest.

Pokud pak jde o souhrnný trest, tak byly zároveň naplněny podmínky i pro jeho uložení ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku. První zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku totiž obviněná spáchala dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný její trestný čin. Jednalo se konkrétně o rozsudek: 1) Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 2 T 105/2013, již zmíněný 2) rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne ze dne 7. 7. 2014 sp. zn. 2 T 83/2014, 3) trestní příkaz Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 2 T 164/2014 a rozsudky 4) Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 12. 2014 sp. zn. 1 T 100/2014 - jímž byl obviněné uložen souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženého Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 83/2014 - a 5) Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. 14 T 58/2015 - jímž byl uložen souhrnný trest ve vztahu k trestům uloženým Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 1 T 100/2014, Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 2 T 164/2014, Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 83/2014 a Okresním soudem v Semilech pod sp. zn. 2 T 105/2013.

V tomto ohledu v podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na stranu 26–29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který zde podrobně popsal své úvahy při ukládání dvou samostatných trestů.

Uvedená námitka obviněné tak byla shledána jako neopodstatněná.

Další z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

K tomu je možno uvést, že výhrady týkající se nepřiměřenosti trestu uloženého údajně v rozporu s ustanovením § 38 tr. zákoníku, nedostatečného zohlednění věku a zdravotního stavu obviněné a nemožnosti nahradit škodu při nezaměstnatelnosti obviněné ve výkonu trestu, chybné posouzení přitěžující okolnosti podle § 42 písm. h) tr. zákoníku, jakož i spáchání trestného činu ke škodě osoby vysokého věku, tento dovolací důvod naplnit nemohou. S poukazem na výše uvedenou dikci tohoto důvodu dovolání nelze než konstatovat, že užitá argumentace dovolatelky se míjí s jeho obsahem, jakož i s obsahem všech ostatních dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Vzhledem ke všem výše zjištěným skutečnostem a učiněným závěrům pak Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné D. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 7. 2017



JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. 4 Tdo 748/2017, ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.748.2017.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies