28 Cdo 4673/2016

11. 07. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 451 odst. 2
  • ObčZ 1964 - § 33 odst. 2
  • OSŘ - § 229 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. Ch., P., proti žalovanému Ing. M. H., H., zastoupenému JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 705/16, o 2.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 271/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 69 Co 198/2015-719, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 69 Co 198/2015-719, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 17. prosince 2014, č. j. 7 C 271/2009-656, ve výrocích I., III. a IV., se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

class="center">O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 7 C 271/2009-656, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.800.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do zbytku požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.). Soud dovodil, že žalovaný zastoupený Českou spořitelnou, a.s., uzavřel dne 13. 10. 1997 z pozice prodávajícího se žalobkyní smlouvu o koupi domu a pozemku parc. č. 652 v katastrálním území P. za kupní cenu ve výši sporného obnosu, z něhož měla být část použita na úhradu dluhů žalovaného u MOSOS Moravské stavební a obchodní spol. s r.o. a České spořitelny, a.s. Následně však bylo soudně určeno, že vlastnické právo žalovaného k uvedeným nemovitostem trvá, jelikož Česká spořitelna, a.s., jež jednala za vlastníka na základě neplatné plné moci, nebyla oprávněna k jejich prodeji třetí osobě, a zmíněnou kupní smlouvu tak stíhá neplatnost. Soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně již v minulosti neúspěšně žalovala Českou spořitelnu, a.s., o vrácení poskytnutého peněžitého plnění (a to v kauze vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 11/2007, v níž Nejvyšší soud rozhodoval usnesením sp. zn. 30 Cdo 1529/2009, přičemž aproboval závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace tehdejší žalované, jež vystupovala jako přímá zástupkyně Ing. H.). Soud konstatoval, že s ohledem na neplatnost smlouvy ze dne 13. 10. 1997 jsou účastníci (smluvní strany) povinni vydat si obdržené plnění jakožto bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S poukazem na § 107 odst. 3 obč. zák. nepřihlédl k žalovaným vznesené námitce promlčení a žalobu shledal nedůvodnou pouze v části týkající se příslušenství požadovaného za období před podáním projednávané žaloby.Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 69 Co 198/2015-719, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil ve výrocích I., III. i IV. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud nepřitakal námitce žalovaného o nesprávně zjištěném skutkovém stavu a odmítl jeho dodatečné důkazní návrhy, rovněž konstatoval, že na straně žalobkyně (oproti mínění odvolatele) neabsentuje procesní způsobilost, neboť okresním soudem opatřený znalecký posudek dokládá její schopnost činit procesní úkony a chápat obsah aktuálního řízení. Kupní smlouva ze dne 13. 10. 1997 byla přiléhavě posouzena jako absolutně neplatná, jejími stranami jsou pak žalobkyně a žalovaný, nehledě na to, že byla kupní cena zaplacena nikoli přímo prodávajícímu, ale na účty třetích osob. Pasivně věcně legitimován je proto nevyhnutelně žalovaný, jemuž § 107 odst. 3 obč. zák. znemožňuje účinně vznést námitku promlčení. Uplatnění žalovaného nároku konečně podle názoru krajského soudu nebylo ani v rozporu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž předně rozporuje řešení otázky, kdo byl stranou předmětné kupní smlouvy. Dovolatel zdůrazňuje, že smlouvu sice uzavřela Česká spořitelna, a.s., jeho jménem, avšak učinila tak na základě neplatné mandátní smlouvy a proti jeho výslovně projevené vůli. Jelikož zastoupený dotčený právní úkon neschválil, je z něj v souladu s § 33 odst. 2 obč. zák. zavávána zástupkyně sama. Nejvyšší soud sice v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1529/2009 dovodil, že Česká spořitelna, a.s., nebyla pasivně věcně legitimována k vydání příslušného plnění žalobkyni, učinil tak ovšem v řízení, jehož účastníkem žalovaný nebyl, a daný problém je tak v řešené při nutné vyhodnotit samostatně. V důsledku nesprávného posouzení otázky, zdali byl žalovaný stranou smlouvy uzavřené dne 13. 10. 1997, pak soudy rovněž chybně aplikovaly § 107 odst. 3 obč. zák., jenž na právní poměr žalobkyně a žalovaného nemohl dopadat.

Dovolatel dále rozporuje konstatování soudů nižších stupňů, že část z celkového objemu finančních prostředků poskytnutých žalobkyní byla poukázána na účet MOSOS Moravské stavební a obchodní spol. s r.o. coby úhrada jeho údajného dluhu. V řízení totiž nebylo dostatečně prokázáno, že uvedený subjekt byl skutečně věřitelem žalovaného, což je nezbytným předpokladem přiléhavosti úsudku o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Odvolacímu soudu je rovněž třeba vytknout, že chybně vyhodnotil soulad vznesení posuzovaného nároku s dobrými mravy, neboť je nutno vzít na zřetel kontext celé transakce, v rámci níž protiprávní jednání České spořitelny, a.s., přivodilo dovolateli značnou finanční ztrátu. Na posledním místě žalovaný vyjadřuje mínění, že řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, konkrétně namítá, že žalobkyně neměla plnou procesní způsobilost a přesto nebyla zastoupena opatrovníkem. Opačný závěr soud první instance dovodil na základě zásadně pochybeného znaleckého posudku, přičemž zároveň odmítl provést revizní znalecký posudek, kterým by bylo doloženo, že žalobkyně trpí duševní poruchou, jež jí znemožňuje v řízení jednat. Soud nadto ignoroval vyjádření dovolatele ze dne 5. 9. 2009, respektive důkazní návrhy zde obsažené, a nepravdivě podotkl, že mu žalovaný sdělil, že zadal zpracování revizního znaleckého posudku o duševním stavu žalobkyně, až při jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek ze dne 17. 12. 2014, ačkoli zmíněný fakt soudu avizoval již dne 18. 9. 2014.

S ohledem na uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby je zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností (k obsahu podání ze dne 5. 2. 2016, jež sepsal dovolatel sám, nikoli prostřednictvím kvalifikovaného právního zástupce, dovolací soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015, ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 123/2016, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4118/2014).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného pokládá Nejvyšší soud za přípustné, poněvadž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posuzování otázky určení subjektu pasivně věcně legitimovaného k vydání prospěchu, který byl poskytnut na základě smlouvy, při jejímž uzavírání vystupovala určitá osoba jako zástupce jiného bez náležitého zmocnění.

Řešení naznačeného problému se musí odvíjet od teze, dle níž důsledkem uzavření smlouvy cizím jménem bez řádné plné moci není neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, že subjekt, za nějž jednala nezmocněná osoba, není učiněným projevem vůle vázán (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3412/2012, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4236/2014), ledaže jej bez zbytečného odkladu schválí. Ke schválení podobného aktu může dojít nejen výslovně, ale i konkludentně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2915/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2923/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3422/2016), kupříkladu přijetím plnění poskytovaného na základě předmětného právního úkonu (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009). Není-li nicméně jednání bez plné moci schváleno (ratihabováno), mohou z něj vzniknout práva a povinnosti toliko nezmocněnému jednateli samotnému (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Z uvedeného plyne, že pokud smlouvu, kterou uzavřel subjekt vystupující jménem jiného bez náležitého zmocnění, stíhá (nikoli pro absenci odpovídajícího zmocnění, ale z důvodu odlišného, jako kupříkladu při převodu vlastnického práva k věci jejím nevlastníkem) neplatnost a nedošlo-li k jejímu schválení ve výše nastíněném smyslu, je jako na smluvní stranu, kterou zásadně zatěžuje povinnost k vrácení přijatého prospěchu (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, či jeho usnesení ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5092/2014, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3999/2015), nutné nahlížet na zástupce, nikoli na zastoupeného, v jehož právní sféře zmiňované jednání mezi třetími osobami právních účinků vyvolat nemohlo (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016). Náhled na otázku určení subjektu věcně legitimovaného k vydání plnění získaného na základě neplatné smlouvy zaujatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, na nějž odkázal soud prvního stupně, není do kontextu řešeného sporu přenositelný, poněvadž v oné věci nebyla řešena problematika zastoupení právnické osoby, nýbrž (v souladu s tehdy účinnou právní úpravou) jejího vlastního jednání prostřednictvím statutárního orgánu, a ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. (stěžejní pro výsledek nyní posuzovaného sporu) tak v ní nebylo možné aplikovat.

Z předestřeného výkladu pro předmětný případ, v němž není zpochybňováno, že namísto žalovaného při sjednávání smlouvy ze dne 13. 10. 1997 vystupovala Česká spořitelna, a.s., coby jeho přímý zástupce, vyplývá, že musí být primárně zodpovězena otázka, zdali řečená finanční instituce disponovala k uvedenému úkonu náležitým zmocněním. Nebylo-li tomu tak, může dovolatele dotčený projev vůle přesto vázat, pokud bude ve skutkové rovině zjištěno, že jej bez zbytečného odkladu dodatečně schválil (byť třeba jen konkludentně). Pakliže ani k takovéto následné ratihabici nedošlo, nebude na žalovaného možné nazírat coby na smluvní protějšek žalobkyně, a tudíž jej ani povinovat k vydání majetkového prospěchu nabytého plněním dle daného kontraktu.

Dovolacímu soudu je zřejmé, že popsaná úvaha může ve svém důsledku vést k závěru, že žalovaný nebude z hlediska řešeného nároku shledán pasivně věcně legitimovaným, přičemž nelze přehlédnout, že žalobkyně již v minulosti neuspěla se žalobou proti České spořitelně, a.s., jelikož soudy dovodily, že zmíněná společnost vystupovala jako zástupce nynějšího žalovaného. Politováníhodná potencialita, že by žalobkyně nedocílila vrácení majetkových hodnot nepochybně poskytnutých bez řádného titulu, přestože svůj nárok postupně uplatnila proti oběma myslitelným obohaceným, se však ukazuje být nevyhnutelným důsledkem subjektivních mezí závaznosti soudního rozhodnutí, jejichž existence vyplývá přímo z práva na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2950/2015). Žalovanému, který nebyl účastníkem řízení mezi žalobkyní a Českou spořitelnou, a.s., totiž nelze upřít oprávnění rozvinout účinnou procesní obranu, včetně námitek, jež zpochybňují oprávnění třetí osoby jednat jeho jménem. Vzhledem k tomu, že se výsledek kontradiktorního sporu v občanském soudním řízení (ovládaném zásadou projednací) vždy odvíjí od procesní aktivity zúčastněných subjektů, nebylo by neodůvodněnou inkonsistencí v rozhodování soudů, pakliže by v první kauze, v níž pochybnosti o zmocnění České spořitelny, a.s., ke sjednání kupní smlouvy jménem Ing. H. se zřetelem k tvrzením procesních stran nevyvstaly, dospěly soudy k odlišnému závěru ohledně pasivní věcné legitimace než v následné věci, v níž by naopak (potenciálně) vyšlo najevo, že Česká spořitelna, a.s., za jmenovaného vystupovala jako nezmocněná jednatelka. Sluší se zdůraznit, že přitakal-li sám Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1529/2009, závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace České spořitelny, a.s., a naznačil-li, že by povinnost k vydání sporného prospěchu měla stíhat Ing. Humplíka, učinil tak na podkladě skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jimiž byl v daném řízení vázán), dle nichž tehdejší žalovaná nebyla stranou smlouvy ze dne 13. 10. 1997, nýbrž řádně zmocněným zástupcem prodávajícího a sjednaným platebním místem, což je předpoklad, který se alespoň za daného stavu řízení jeví být v aktuální při do určité míry zpochybněn.

Na otázce, zda mohla být za naznačených skutkových okolností dána pasivní věcná legitimace žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení získaného tím, že za něj byl zapraven tvrzený dluh vůči MOSOS Moravské stavební a obchodní spol. s r.o., pak napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud skutkovou podstatu upravenou v § 454 obč. zák. v řešené věci neaplikoval. Čistě v obecné rovině lze nicméně podotknout, že o vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného je možné uvažovat pouze za předpokladu, že právní povinnost, již třetí subjekt mínil vyrovnat namísto dlužníka, skutečně existovala (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011). Pakliže bylo poskytnuto plnění na neexistentní „dluh“ třetí osoby, vzniká plniteli nárok na vydání bezdůvodného obohacení toliko proti příjemci majetkových hodnot (jemuž se dostalo prospěchu bez právního důvodu), nikoli vůči tomu, za nějž bylo údajně plněno, ač jej vůči příjemci plnění žádný dluh netížil (takto viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1482/2005, či jeho usnesení ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008).

Za daného stavu řízení by bylo nadbytečné (respektive předčasné), aby dovolací soud zaujímal stanovisko k dovolatelem nastoleným otázkám promlčení žalovaného práva a souladnosti jeho uplatňování s dobrými mravy.

S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Poukazuje-li nicméně žalovaný v tomto ohledu na údajnou absenci plné procesní způsobilosti na straně žalobkyně, čímž namítá existenci zmatečnostního pochybení dle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., sluší se podotknout, že k této vadě dovolací soud v souladu se svou dlouhodobě ustálenou judikaturou přihlíží, toliko pokud se týká dovolatele (srovnej krom jiných rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1186/2006, ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2008, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 98/2009). Újma z tohoto případného procesního nedostatku by totiž mohla vzniknout výhradně žalobkyni, a nikoli žalovanému, který se jej tudíž nemůže dovolávat ke svému prospěchu (přiměřeně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2953/2000). Namítá-li žalovaný dále, že soud prvního stupně opomněl důkazy, jejichž provedení navrhoval v přípisu ze dne 5. 9. 2009, je třeba zdůraznit, že v uvedené písemnosti nejsou obsaženy důkazní návrhy proprio sensu, o nichž by soudy byly nuceny rozhodnout a v odůvodnění vyložit, z jakých důvodů nepokládaly jejich provedení za potřebné (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, bod 13), nýbrž pouze vytyčení základních okruhů faktů, jež žalovaný pokládá za právně relevantní a k nimž navrhuje vést dokazování (například skutečnost zaplacení kupní ceny žalobkyní). Jediným konkrétním dokumentem, jehož opatření v řečeném podání žalovaný navrhuje, je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, č. j. 25 Co 231/2008-58, jímž byl ovšem proveden důkaz při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 17. 12. 2014, k opomenutí důkazního návrhu zde tedy nedošlo. Pokud jde o neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem, jehož zpracování žalovaný zadal (který ovšem ke dni jednání, na němž měl být vyhlášen prvoinstanční rozsudek, dosud nebyl vyhotoven, pročež by si jeho provedení vyžadovalo dalšího odročení), je třeba podotknout, že podle ustálené judikatury zákon ponechává soudu uvážení ohledně nezbytnosti opatření revizního znaleckého posudku, přičemž takovýto postup bude připadat v úvahu zejména tam, kde bude mít soud pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2741/2015, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015). Pakliže se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal s obsahem již provedeného znaleckého posouzení a současně artikuloval závěr, že nebyly shledány žádné relevantní důvody nasvědčující nezbytnosti zajištění revizního posudku, nemá Nejvyšší soud za to, že by se dopustil pochybení způsobilého ohrozit správnost výsledného rozhodnutí ve věci samé, přestože snad přehlédl fakt, že mu žalovaný zadání dalšího odborného podkladu notifikoval již dříve než na jednání dne 17. 12. 2014.

Vzhledem k nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem přikročil nicméně Nejvyšší soud ke kasaci napadeného rozsudku, jakož i prvoinstančního rozhodnutí (s výjimkou výroku II. vyznívajícího ve prospěch dovolatele), jež je zasaženo obdobným nedostatkem, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 7. 2017


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4673/2016, ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4673.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies