28 Cdo 2380/2015

12. 07. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • 229/1991 Sb. - § 11 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, b) Technické správy komunikací hl. m. Prahy, IČ 03447286, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6, za účasti 1) M. A., Š., 2) P. D., Š., 3) MUDr. Z. B., O., 4) Ing. J. D., E., 5) MUDr. M. K., Ch., 6) V. D., P., 7) J. D., P., všechzastoupených JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 876/11, o nahrazení správního rozhodnutí ve věci určení vlastnictví k pozemkům podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 136/2009, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013, č. j. 24 Co 13/2011-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce b) je povinen zaplatit účastníkům řízení 1) – 8) na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 660 Kč k rukám JUDr. Jiřího Bukváře, advokáta v Praze 6, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo určeno, že oprávněné osoby [účastníci řízení 1) – 8)] jsou ve stanovených podílech vlastníky pozemků uvedených v dotčeném rozhodnutí, a to tak, že určí, že vlastníky těchto pozemků nejsou. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 15 C 136/2005-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce b) domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že účastníci řízení 1) – 8) v tam specifikovaném rozsahu nejsou vlastníky pozemků dle KN parc. č. 523/207 o výměře 4045 m2 a parc. č. 523/208 o výměře 40 m2 (dle PK část parc. č. 49/1 role), zapsaných na LV č. 361 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro obec P. a k. ú. H. M. (dále jen „předmětné pozemky“), jímž by bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 2. 2009, č. j. PÚ 123/91/12 (výrok I), odmítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že účastníci řízení 1) – 8) v tam specifikovaném rozsahu nejsou vlastníky předmětných pozemků, a kterým by bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 2. 2009, č. j. PÚ 123/91/12 (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV, V).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2013, č. j. 24 Co 13/2011-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně pozemku parc. č. 523/207. Ve věci rozhodoval již podruhé, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 3. 10. 2011, č. j. 24 Co 13/2011
-97, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 898/2012. Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vyšel z toho, že od 7. 12. 1990 do současnosti je pozemek parc. č. 523/207 využíván k provozování autobazaru, nikoli jako obratiště autobusů, a proto podle účelu restitučního zákona upřednostnil jeho vydání restituentům. Rozhodnutí o pozemku parc. č. 523/208 nebylo předmětem tohoto řízení, neboť bylo původním rozhodnutím odvolacího soudu zrušeno a vráceno soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž o něm nebylo rozhodováno ve zrušeném výroku původního rozsudku odvolacího soudu.

Žalobce b) podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky posouzení souvislosti zastavěnosti pozemku jakožto překážky bránící vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), se způsobem užívání stavby. V dané věci byl pozemek po přechodu do vlastnictví státu zastavěn stavbou komunikace, která je ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí (autobusové obratiště), byť stavba není ke svému účelu užívána. Podle ustálené judikatury místní komunikace, tedy i obratiště, brání vydání pozemku. Rozhodování v restitučních věcech v případě existence překážky zastavěnosti bránící vydání pozemku dosud nebylo vázáno na způsob využívání stavby na pozemku vybudované. Za nesprávné právní posouzení považuje žalobce b) názor, že otázka využití předmětného pozemku je pro rozhodnutí (o vydání) zásadní. Rozhodující je dle jeho názoru naopak existence překážky podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Účastníci řízení 1) – 8) ve vyjádření k dovolání připomněli, že dovolatel od roku 1990 dodnes pronajímá předmětné pozemky autobazaru.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podstatou dovolání je polemika dovolatele se závěrem Nejvyššího soudu (vysloveným v rozsudku Nejvyššího sp. zn. 28 Cdo 898/2012, cit. výše), podle něhož byla pro danou věc zásadní otázka, jakým způsobem je předmětný pozemek (původně určený jako autobusové obratiště, nyní „zastavěný“ autobazarem) využíván, a to za situace, kdy pozemní komunikace v podobě autobusového obratiště sice může být považována za stavbu bránící vydání nemovitosti oprávněným osobám, v daném případě však nebylo možné bez dalšího uzavřít, že toto obratiště je stavbou, jejíž existence brání vydání pozemku.

Dovolání proti napadenému rozhodnutí ovšem není přípustné podle § 237 o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 898/2012 (cit. výše), jenž byl pro odvolací soud – s ohledem na to, že ke změně skutkového stavu, která by vylučovala aplikaci právního názoru dovolacího soudu, nedošlo – závazný (dle § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), a od něhož se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani nyní. Odkaz dovolatele na blíže nespecifikovanou rozhodovací praxi, s níž má být podle něj rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, naopak neobstojí, a to zejména v konkurenci s dlouhodobě konstantní judikaturou Ústavního soudu, v jejímž smyslu je v zásadě stále třeba považovat restituční nároky za primární (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 161/1997, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 73/2012), a dále i pro stále platný právní názor vyslovený v citovaném zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, které vycházelo ze specifické (a nezměněné) skutkové situace projednávané věci, a které zjevně zmíněnou judikaturu Ústavního soudu důsledně respektovalo. Není žádný rozumný ani z dále se vyvíjející (po vydání zrušujícího rozsudku) judikatury se podávající důvod, který by ospravedlňoval změnu právního názoru v neprospěch restituentů (oprávněných osob).

S ohledem na názorovou neodklonitelnost žalobce, považuje dovolací za vhodné opakovaně poukázat na (ve zrušujícím rozsudku) odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, řešící obdobnou problematiku, který při řešení otázky, zda je asfaltová parkovací plocha stavbou, dospívá k závěru, že v restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště – považovat za stavbu bránící vydání pozemku oprávněným osobám. Ústavní soud tu zdůraznil, že vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků. Nejvyšší soud rovněž akcentoval faktické využití předmětných pozemků, které neslouží již několik let jako autobusové obratiště, ale jako parkoviště autobazaru (nehledě na to, jak byly kolaudovány) a v uvedené souvislosti vyslovil, že soud nižší instance se musí zabývat mj. právě tím, jakým způsobem je pozemek, resp. autobusová točna využíván. Nelze totiž opomenout tvrzení dovolatelů, podle něhož je předmětný pozemek v blízkosti dalších pozemků, které jim již byly restituovány; tohoto pokynu se odvolací soud důsledně přidržel.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od které se nemá dovolací soud důvod odchýlit, námitky dovolatele přípustnost dovolání nezakládají, a jiné okolnosti zakládající přípustnost dovolání v intencích § 237 o. s. ř. dovolatel nevymezil. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že účastníkům řízení 1) – 7) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání ze dne 27. 10. 2014; za přípis ze dne 15. 8. 2016 dovolací soud odměnu nepřiznal, neboť nepřináší relevantní obranu proti dovolání) snížená o 20 % částku 2 480 Kč za jednu osobu, tedy při zastupování sedmi osob 17 360 Kč. Společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu mají tedy účastníci řízení 1) – 7) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17 660 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 12. července 2017


Mgr. Miloš Pól
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2380/2015, ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2380.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies