33 Cdo 5936/2016

19. 07. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 35 odst. 2
  • ObčZ 1964 - § 630

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. C.,zastoupeného JUDr. Petrem Jakubcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, proti žalovaným 1) Ing. J. H., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 319/3, a 2) Ing. Ľ. Š.,o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 65/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016, č.j. 15 Co 327/2012-2231, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Miroslava Maška, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. />

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 6. 4. 2012, č.j. 38 C 65/2002-1436, Městský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal 1) určení, že je vlastníkem „domu, objekt bydlení, na pozemku parc. č. 780/1-zastavěná plocha a nádvoří, a pozemků parc. č. 780/1-zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 780/2-zastavěná plocha a nádvoří – společný dvůr, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 341 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, pro katastrální území J. a obec B. a budovy – kůlny se zemním sklepem, nezapsané v katastru nemovitostí, na pozemku parc. č. 780/2-zastavěná plocha a nádvoří – společný dvůr, zapsaném na LV č. 341 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, pro katastrální území J. a obec B.“ (dále jen „nemovitosti“), 2) uložení povinnosti druhému žalovanému nemovitosti vyklidit a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č.j. 15 Co 327/2012-2231, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po stránce právní uzavřel, že smlouva, kterou žalobce daroval první žalované nemovitosti, je právním úkonem určitým a srozumitelným, tedy platným (§ 37 odst. 1, § 628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), na jehož základě se první žalovaná stala jejich výlučnou vlastnicí. Stejně tak jednostranný písemný právní úkon, jímž se žalobce domáhal vrácení daru (dopis z 3. 12. 2001), měl za platný; oba důvody, v nichž žalobce spatřoval hrubé porušení dobrých mravů první žalovanou, odvolací soud za takové neshledal (§ 630 obč. zák.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný před soudem prvního stupně a vyšel zejména z toho, že žalobce a první žalovaná uzavřeli 3. 6. 1996 darovací smlouvu, jejímž předmětem byl „pozemek parc. č. 780/1, stavební plocha s domem při ulici N. o výměře 489 m² a pozemek parc. č. 780/2, zastavěná plocha o výměře 249 m², nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 2033 pro obec B., katastrální území J.“ Právní účinky vkladu práva pro obdarovanou nastaly 3. 6. 1996. První žalovaná uzavřela 3. 12. 1999 smlouvu s V. C. (matkou žalobce), jíž předmětné nemovitosti darovala. Návrh na vklad vlastnického práva (z 11. 4. 2002) byl rozhodnutím Katastrálního úřadu Brno-město z 3. 9. 2002, č.j. V-3354/2002-702/3, zamítnut s odůvodněním, že popis budov uvedených ve smlouvě je neurčitý a není tak splněna podmínka § 5 odst. 1 písm. c/ zákona č. 265/1992 Sb. Dopisem z 1. 11. 2001 první žalovaná od darovací smlouvy z 3. 12. 1999 odstoupila a kupní smlouvou z 8. 12. 2002 nemovitosti převedla na druhého žalovaného (právní účinky vkladu práva nastaly 10. 12. 2002). Dopisem z 3. 12. 2001 žalobce vyzval první žalovanou k vrácení darovaných nemovitostí; za důvody označil 1) že nesplnila dohodu, jíž se zavázala darovat nemovitosti V. C., 2) že „v době nepřítomnosti žalobce jej vystěhovala z jeho trvalého bydliště v P.“

K námitce neplatnosti darovací smlouvy z 3. 6. 1996.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena na tom, že pomocí výkladu právního úkonu (zde písemné smlouvy) podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba pokusit se o odstranění nejasností způsobených neurčitostí nebo nesrozumitelností. Právní úkon je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudky ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013). Jde-li o výslovný právní úkon, je třeba v označení předmětu právního úkonu (zde nemovitostí) rozlišovat, zda vada spočívá jen v jeho nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit postupem podle § 35 odst. 2 obč. zák., nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným, jakého předmětu se týká (např. z důvodu jeho záměny za jiný předmět).

Závěr odvolacího soudu o určitosti darovací smlouvy z 3. 6. 1996 je v souladu s tím, co je uvedeno výše. Vytýká-li žalobce, že odvolací soud nevyřešil „otázku vzájemného porovnání darovací smlouvy z 3. 6. 1996 a darovací smlouvy z 3. 12. 1999,“ pomíjí, že na takové otázce není napadené rozhodnutí založeno. Výhrady žalobce k odlišnému posouzení listin, které v řízení o povolení vkladu byly (měly být) podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, se projednávané věci vůbec netýkají.

K předpokladům vrácení daru podle § 630 obč. zák.
Ustanovení § 630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení § 630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (např. rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné(tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je (při zohlednění vzájemného jednání dotčených subjektů) kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).

Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresovaný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§ 34 a násl. obč. zák.). K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001). Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému).

Není pochyb o tom, že výzva dárce k vrácení daru coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva, byla obsažena v žalobě, konkrétně v té její části, která obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (žalobní návrh rozsudečného výroku je procesněprávním úkonem adresovaným soudu, který v sobě bez dalšího výzvu k vrácení daru obsahovat nemůže). Doručením stejnopisu takové žaloby obdarovanému je – v případě naplnění zákonných předpokladů – splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovací smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013). Žaloba v souzené věci v sobě výzvu k vrácení daru neobsahuje; žalobce se domáhá určení svého vlastnického práva s odkazem na listinu označenou jako „Žádost navrhovatele odpůrkyni o vrácení daru,“ tj. dopis z 3. 12. 2001.

Závěr odvolacího soudu, že předpoklady vrácení darovaných nemovitostí ve smyslu § 630 obč. zák. nebyly splněny, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Namítá-li žalobce nesprávný postup odvolacího soudu při provádění dokazování, při protokolaci, vedení řízení a absenci poučení o jeho právech, vytýká tím pouze vady řízení, ke kterým však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); protože tento předpoklad v dané věci není splněn, dovolací soud se touto argumentací nezabýval.

Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesl.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může první žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 19. července 2017

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5936/2016, ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5936.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies