30 Cdo 3148/2016

08. 08. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 31a odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. M. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 1/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 35 Co 35/2016-301, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 10. 2015,
č. j. 24 C 1/2013-217, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 75 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 174 750 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I tak, že změnil lhůtu k plnění. Zamítavý výrok II změnil tak, že žalované dále uložil zaplatit částku 68 562 Kč s příslušenstvím, co do zbývající částky 106 188 Kč výrok potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, jakožto nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 742/2000 a u Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) pod zn. SPR 4112/08 (dále jen „posuzované řízení“), v kterémžto řízení se žalobce, společně s dalšími žalobci Mgr. M. Š. a A. Z., domáhal vydání předběžného opatření, zaplacení náhrady škody ve výši 600 Kč s příslušenstvím, uložení povinnosti žalovaným České republice – Ministerstvu vnitra a Ministerstvu financí zlikvidovat všechny nepravdivé údaje obsažené ve všech jimi provozovaných informačních systémech obsahujících údaje o tom, že mu byla uložena pokuta za přestupek ze dne 9. 11. 1994, uložení povinnosti písemně se omluvit žalobci, zaplacení peněžité náhrady ve výši 3 000 Kč a poskytnutí bezplatné zprávy o všech informacích uchovávaných k jeho osobě ve všech informačních systémech provozovaných Ministerstvem vnitra. Soud prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení. V řízení postupně gradoval kompetenční spor mezi Okresním soudem v Benešově a Úřadem, který vyvrcholil usnesením zvláštního senátu ze dne 13. 2. 2014, č. j. Konf 30/2013-31, kdy bylo rozhodnuto, že pravomocným orgánem k meritornímu rozhodování v posuzovaném řízení je soud. Po 14 letech se tak řízení vrátilo k Okresnímu soudu v Benešově, kde bylo původně správně zahájeno. Posuzované řízení do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno a trvalo přes 15 let.

Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že doba posuzovaného řízení je vzhledem ke všem okolnostem případu nepřiměřeně dlouhá, žalobci tak vznikla nemajetková újma, přičemž jako adekvátní zadostiučinění se nejeví pouhé konstatování porušení práva žalobce, a je tedy na místě poskytnou žalobci zadostiučinění v penězích. Odvolací soud však posoudil rozdílně základní částku odčinění nemajetkové újmy, stejně jako modifikační kritéria vyjádřená v § 31a odst. 3 písm. b) – e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a o jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Dospěl k závěru, že se nejedná o tak mimořádnou situaci a významné řízení, aby bylo odůvodněno navýšení základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok trvání posuzovaného řízení. Odvolací soud tak dospěl k základní částce ve výši 221 250 Kč, kterou dále ponížil o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení, neboť složitější bylo vyřešení otázky pravomoci vzhledem k měnící se právní úpravě. Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, v § 23 svěřoval spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona soudům. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, účinný od 1. 6. 2000, svěřil pravomoc k rozhodování sporů Úřadu pro ochranu osobních údajů, ale novelou z roku 2004 tyto pravomoci přenesl zpět na soudy. Od novely zákona provedené zákonem č. 439/2004 Sb. nemůže již Úřad rozhodovat spory mezi subjektem údajů a správcem o poskytnutí či jiném zpracování osobních údajů. Dále základní částku ponížil o 15 % z důvodu sníženého významu předmětu řízení pro žalobce s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce vede velké množství sporů proti státu. Z hlediska předmětu řízení odvolací soud význam řízení shledal jako standardní. Posuzované řízení nespadá mezi řízení, u nichž je dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) presumován zvýšený význam pro účastníka, a současně se nejednalo o ochranu tak citlivých osobních údajů, jak dovozují žalobce a vedlejší účastník. Na základě kritérií postupu soudu v posuzovaném řízení a chování poškozeného odvolací soud neshledal žádný důvod k modifikaci základní částky. Odvolací soud tak dospěl k zadostiučinění v celkové výši 143 812 Kč. Tato výše zadostiučinění také koresponduje s výší přiznanou vedlejšímu účastníku v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 C 132/2011 a výší přiznanou žalobci v obdobném sporu pravomocně skončeném rozsudkem odvolacího soudu č. j. 14 Co 84/2015-179.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzující části výroku I a v akcesorických výrocích o nákladech řízení napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk a v návaznosti na to hodnocení formy a případné výše zadostiučinění, zejména výše zadostiučinění a výše základní částky, kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, složitosti řízení, chování poškozeného, postupu orgánu veřejné moci, potažmo závažnosti vzniklé újmy), neboť při řešení těchto otázek posuzoval odvolací soud kritéria selektivně (nikoliv komplexně) a ryze jednostranně, zejména nepřihlédl k vadnému postupu orgánů veřejné moci (který vedl ke zrušení rozhodnutí o zastavení řízení a postoupení věci nekompetentnímu správnímu orgánu, čímž se řízení prodloužilo o zhruba 10 let), přičemž odvolací soud se při posuzování těchto kritérií jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ohledně některých otázek jde o otázky v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud jednoznačně nevyřešené (zejména otázka významu předmětu řízení pro poškozeného, který uplatňuje základní ústavně zaručené právo na ochranu osobních údajů, které je součástí širšího práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, otázka vadného postupu orgánů veřejné moci v průběhu řízení z důvodu měnící se či výkladově nejednoznačné právní úpravy v průběhu řízení).

Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud navzdory extrémní délce řízení vycházel ze základní částky odškodnění ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, kterýžto postup je mj. v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Délka řízení blížící se 16 rokům je bez ohledu na další okolnosti dobou extrémně nepřiměřenou.

Dále dovolatel brojí proti posouzení složitosti řízení odvolacím soudem. Uvádí, že rozhodnutím sp. zn. Konf 30/2013 bylo rozhodnuto, že rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu, jimiž bylo řízení před soudem zastaveno a věc byla postoupena Úřadu, se zrušují a že pravomoc k projednání a rozhodnutí žaloby má Okresní soud v Benešově. Nepřiměřenou délku posuzovaného řízení tak přivodily soudy, které zcela chybně v roce 2004 rozhodly o zastavení řízení a o postoupení věci Úřadu. Důvodem pro snížení odškodnění z důvodu „jisté složitosti věci“ nemůže být ani změna soudní judikatury, kdy v roce 2004 soudy zastávaly právní názor, že kompetenci k řízení v těchto věcech má Úřad, zatímco v roce 2014 byl tento názor překonán s opačným závěrem. Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II ÚS 1955/15. Dále poukazuje na Rozsudek ESLP ve věci Žáková proti České republice ze dne 16. 10. 2011, stížnost č. 2000/09, dle nějž rizika plynoucí z pochybení státních orgánů musí nést stát a nelze je přenášet na soukromé osoby. Rovněž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, dle nějž v rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již nelze kritérium počtu instancí klást k tíži účastníka, nešlo-li z jeho strany o bezdůvodné podávání opravných prostředků. Všechny opravné prostředky podané žalobcem v posuzovaném řízení byly nakonec shledány důvodnými. Důvodnost podaných opravných prostředků naopak může naznačovat nesprávný úřední postup, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v nesprávném postupu orgánu veřejné moci (Stanovisko).

Ohledně kritéria významu předmětu řízení dovolatel uvádí, že předmětem posuzovaného řízení bylo mj. ústavním pořádkem zaručené právo na ochranu osobních údajů, a proto měl odvolací soud považovat posuzované řízení jako řízení se zvýšeným významem pro dovolatele. Dále nelze ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení) se státem, dovozovat vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Odvolací soud zcela potlačil skutečnost (na kterou byl v průběhu řízení upozorněn), že v době zahájení řízení v roce 2000 žalobce žádné větší množství sporů proti státu nevedl. K otázce vedení více soudních sporů žalobcem proti státu neprovedl soud vůbec žádné dokazování. Pokud vycházel z notoriet, pak nedodržel postup vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, neboť dovolatele s touto skutečností neseznámil, nesdělil mu, odkud získal tento poznatek a neumožnil dovolateli se k němu vyjádřit. Dále dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III ÚS 608/10, dle nějž soudní rozhodnutí přitom nemůže být založeno na něčem, co nebylo předmětem diskuse stran nebo co jim nebylo předloženo k diskusi, protože jinak se jedná o nepřípustné překvapivé rozhodnutí. Rovněž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, a nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II ÚS 862/10, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I ÚS 1536/11. Uvádí, že nezneužil svého práva na přístup k soudu, jeho žaloba byla důvodná (bylo jí soudem v prvním stupni po téměř 16 letech vyhověno) a snažil se naopak přimět orgány veřejné moci, aby se jeho žalobou zabývaly. Snížení základní částky zadostiučinění z důvodu, že dovolatel vede větší množství sporů proti státu, jednak zaměňuje příčinu a důsledek, přehlíží, že v roce 2000 žalobce žádné větší množství sporů proti státu nevedl, a představuje v podstatě dehonestaci žalobce, neboť opakované porušení práv jedné a téže osoby způsobenou újmu nesnižuje, ale naopak zvyšuje (postižený jednotlivec si nutně připadá jako občan druhé kategorie).

Dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1790/2010, ve kterém Nejvyšší soud judikoval, že částka 112 000 Kč nepředstavuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku osmnáctiletého restitučního řízení, které trpí závažnými procesními vadami. Dovolatel tak dovozuje, že částka přisouzená soudy nižších stupňů v tomto řízení (ve výši 143 812 Kč) je zcela zjevně nepřiměřená.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu.

V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu.“ Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).

Otázka posouzení skutkové a právní složitosti původního řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost původního řízení byla způsobena častými změnami legislativy a neexistencí ustálené rozhodovací praxe ohledně pravomoci k projednání a rozhodnutí věci, přičemž bylo nutno tuto otázku vyřešit v řízení podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (srov. část IV písm. a/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud neponížil základní částku zadostiučinění z důvodu počtu instancí, před nimiž bylo řízení vedeno. Námitky odkazující na odklon od ustálené judikatury vztahující se k této problematice tudíž přípustnost dovolání nezakládají.

Ani námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, když uvedl, že posuzované řízení nespadá do kategorie rozhodnutí, jejichž zvýšený význam pro účastníka se presumuje, význam předmětu řízení pro dovolatele proto posoudil jako standardní a výši zadostiučinění z tohoto důvodu nesnížil ani nezvýšil (srov. část IV písm. d/ Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

Námitky odkazující na odklon od ustálené judikatury vztahující se k otázce vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení v případě, kdy žalobce vede větší množství řízení, přípustnost dovolání nezakládají, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud z uvedené domněnky vycházel, když dovolateli zadostiučinění přiznal. Závěr ohledně snížení zadostiučinění na základě tohoto hlediska je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle níž nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). Jelikož je zde posuzována intenzita újmy konkrétního účastníka řízení, je z uvedené judikatury zřejmé, že není rozhodující okolnost, kdy byl který z daného množství sporů zahájen. Dovolatel si v dovolání sám protiřečí, když současně uvádí, že v průběhu řízení upozorňoval odvolací soud na okolnost, že v době zahájení řízení žádné větší množství sporů nevedl, a současně, že nebyl seznámen se skutečností soudu známou z jeho úřední činnosti, že žalobce vede větší množství sporů, a tudíž mu nebylo umožněno se k této okolnosti vyjádřit.

Ve vztahu k námitce dovolatele ohledně zjevné nepřiměřenosti přiznaného zadostiučinění dovolací soud připomíná, že v případech stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se jedná o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Skutečnost, že Nejvyšší soud označil v usnesení ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1790/2010, částku 112 000 Kč jako nepřiměřenou za nemajetkovou újmu způsobenou osmnáctiletou délkou restitučního řízení tak nemůže automaticky znamenat, že v tomto řízení (které je skutkově zcela odlišné) je částka, svojí výší blížící se částce tam přiznané, bez dalšího nepřiměřenou. Naopak dovolací soud vzhledem k výše uvedeným okolnostem přiznanou částku jako zjevně nepřiměřenou neshledal.

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 8. 8. 2017




JUDr. František Ištvánek
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3148/2016, ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3148.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies