23 Cdo 5188/2016

01. 08. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A MÁŠ TO s.r.o., se sídlem v Radonicích, Prchalova 258, PSČ 250 73, IČO 28867891, zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, PSČ 180 00, proti žalované Auto Tesárek s.r.o., se sídlem v Šestajovicích, Palackého 344, PSČ 250 92, IČO 28494491, zastoupené JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, PSČ 130 00, o zaplacení částky 196 697 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 377/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2016, č. j. 21 Co 154/2016-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 19 C 377/2014-118, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 17 520 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 1. června 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), v částce 179 177 s úrokovým příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 256 697 Kč, kterou žalované postupně vyúčtovala osmi fakturami, v nichž účtovala provedení účetních prací pro žalovanou s odůvodněním, že se žalovanou uzavřela ústní smlouvu o vedení účetnictví. Soud prvního stupně se primárně zabýval otázkou existence závazkového vztahu mezi účastníky, z něhož žalobkyně dovozovala svůj nárok. Soud prvního stupně na vztah účastníků aplikoval ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), který umožňuje uzavřít tzv. nepojmenovanou smlouvu, v níž musí být dostatečně určitě sjednán předmět smlouvy a smluvní odměna. Žalobkyni tak stíhalo důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že mezi účastníky došlo k uzavření dílčích smluv na činnosti specifikované ve fakturách č. FV-20120037, č. FV-20120044, č. FV 20120051, FV-20120052, č. FV-20120053, FVR2012-027, FVR2012-028 a č. FVR2012-029 za ceny uvedené v těchto fakturách. Dospěl k závěru, že z provedených listinných důkazů a z účastnických výslechů nebylo zjištěno, že by žalovaná výslovně objednala činnosti specifikované v předmětných fakturách za ceny tam uvedené. Uzavřel, že žalovaná neprokázala existenci závazkového vztahu mezi účastníky týkajícího se uvedených faktur, ani nespecifikovala, jakými konkrétními činnostmi vykonanými žalobkyní se měla žalovaná obohatit a neunesla břemeno tvrzení ohledně rozsahu bezdůvodného obohacení. S ohledem na závěrečný návrh žalované, v němž uvedla, že plnění z faktury č. FV-2012044 ve výši 17 520 Kč považuje za důvodné, byl žalované nárok na zaplacení částky ve výši 17 520 Kč přiznán.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. 21 Co 154/2016-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud považoval za rozhodné určité procesní okolnosti vyplývající z procesního spisu. Při prvním jednání konaném před soudem prvního stupně dne 18. června 2015 soud prvního stupně po provedeném dokazování poučil oba účastníky řízení o koncentraci řízení podle § 118b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Na jednání konaném dne 27. srpna 2015 poskytl soud prvního stupně žalobkyni poučení podle § 118a o. s. ř. a vyzval ji, aby označila důkazy pro svá tvrzení, že s žalovanou uzavřela smlouvu, jejímž předmětem byly činnosti specifikované v předmětných sedmi fakturách, a to právě za ceny uvedené v těchto fakturách, a dále označila důkazy svědčící o tom, že jí vznikl nárok na jejich úhradu, s tím, že jinak bude soud vycházet jen z důkazů dosud provedených, což může mít za následek neúspěch ve věci. K tomu žalobkyně ihned navrhla provedení listinných důkazů – fakturami.

Při dalším ústním jednání dne 5. listopadu 2015 bylo doplněno dokazování listinnými důkazy a soud prvního stupně pak žalobkyni poučil podle § 118a o. s. ř., aby označila důkazy pro svá tvrzení, že s žalovanou uzavřela smlouvu, jejímž předmětem byly činnosti specifikované ve faktuře č. FV2012037, a to právě za ceny v ní uvedené, a aby dále označila důkazy, že jí vznikl nárok na úhradu předmětné faktury s tím, že jinak bude soud vycházet jen z důkazů dosud provedených, což může mít pro žalobkyni za následek neúspěch ve věci. Žalobkyně odkázala na své předchozí vyjádření, označené důkazy a na výpověď jednatele žalované. Soud prvního stupně ji poté poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. na možnost doplnit vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů pro případ, že soud dospěje k závěru, že věc je možno posoudit po právní stránce jinak, než jako plnění ze smlouvy. Žalobkyně uvedla, že byla prokázána dohoda o vedení účetnictví mezi účastníky, včetně mzdové agendy, vyhotovování daňových přiznání včetně dohody o ceně. Pokud by však soud prvního stupně měl za to, že toto nebylo prokázáno, navrhla doplnit dokazování znaleckým posudkem, kterým by mělo být prokázána obvyklá cena za účetní práce. Soud prvního stupně pak rozhodl, že se dokazování končí a další důkazy prováděny nebudou.

Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení prací tvrzených v žalobě, a to ani přes poučení dané jí soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí podle jejího názoru na vyřešení otázky procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při aplikaci ustanovení § 212a odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř. [dovolací důvod označený žalobkyní písm. a)], a při interpretaci a aplikaci § 212 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 118b a § 120 o. s. ř. [dovolací důvod označený písm. b)], když odvolací soud podle dovolatelky nesprávně nepřihlédl k jiné vadě řízení spočívající v tom, že se soud prvního stupně nezabýval tvrzeními a důkazy označenými v podání žalobkyně ze dne 18. června 2015 a tvrzeními a důkazy, které označila ve svém podání ze dne 29. září 2015. Část důkazů označených v těchto podáních zůstala jako tzv. opomenuté důkazy, o jejichž provedení nebo neprovedení soud prvního stupně vůbec nerozhodl a tuto vadu řízení neodstranil ani odvolací soud. Odvolací soud se tak podle dovolatelky dostal do rozporu s usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1700/2006, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007.

Soudy obou stupňů se podle názoru dovolatelky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu promítnuté např. do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, a také jeho rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, podle nichž poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. (nejde-li o výjimky stanovené zákonem), nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost, avšak jen tehdy, nejde-li o výjimky stanovené zákonem.

V nyní posuzované věci se podle názoru dovolatelky jednalo právě o jednu z pěti výjimek stanovených v § 118b odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., a sice o situaci, kdy soudy nepřihlédly k tomu, že žalobkyně navrhovala doplnění důkazů poté, kdy k doplnění důkazů byla vyzvána na základě poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř.

Další pochybení odvolacího soudu [dovolací důvod pod písm. c)] spočívá podle dovolatelky v tom, že po částečném uznání závazku žalovanou, představující nový důkaz vzniklý po vyhlášení koncentrace řízení, soud prvního stupně neumožnil žalobkyni, aby se k tomuto důkazu vyjádřila. Tím došlo podle dovolatelky k porušení jejího práva zakotveného v § 123 o. s. ř. – práva účastníků vyjádřit se k návrhům důkazů a ke všem důkazům, které byly v řízení provedeny, a současně k porušení jejího práva na spravedlivý proces daného Listinou základních práv a svobod v jejím článku 38 odst. 2. Odvolací soud se v této otázce odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném pod č. 25/2002 „Sbírky rozhodnutí civilních“ nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 4879/2009.

Přípustnost dovolání je podle dovolatelky založena také tím že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva. Na zjištěný skutkový stav měly podle názoru dovolatelky soudy obou stupňů aplikovat § 50 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [dovolací důvod označený písm. d)], podle něhož mohou účastníci uzavřít smlouvu ve prospěch třetí osoby. Předmětná smlouva o poskytnutí účetních služeb byla, jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, uzavřena také ve prospěch J. T. jako podnikající fyzické osoby, který byl současně jednatelem žalované. J. T. také účetní služby žalobkyně v této pozici přijal.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, event. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v prvé řadě v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci a interpretaci § 212a odst. 5 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř., konkrétně od rozhodnutí ze dne 24. června 2010, sp. zn. 4 Tz 27/2010, ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1700/2006, nebo ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 212a odst. 5 o. s. ř. a nepřihlédl k jiné vadě řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku přípustnosti přihlížení soudu k tvrzení a označeným důkazům v podání žalobkyně ze dne 18. června 2015, neboť část důkazů v tomto podání označených zůstala jako tzv. opomenuté důkazy, tj. jako důkazy, o jejichž provedení nebo neprovedení soud prvního stupně vůbec nerozhodl.

Rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 27/2010 je rozhodnutím v řízení trestním, rozpor s tímto rozhodnutím tedy nemůže založit přípustnost dovolání v řízení civilním. V usnesení ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1700/2006, a v rozsudku ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007, Nejvyšší soud odkázal na nálezy Ústavního soudu, podle nichž takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Usnesením sp. zn. 28 Cdo 1700/2006 však Nejvyšší soud dovolání odmítl a rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 3888/2007 sice rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, avšak proto, že dle tehdejší procesní úpravy bylo dovolání přípustné, neboť šlo o měnící rozsudek odvolacího soud a neprovedení některých důkazů představovalo vadu řízení. K vadě řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že o opomenuté důkazy v daném případě ani nejde.

Podle dovolatelky byly opomenuty výpisy z účtu žalobkyně za měsíc duben 2012 a faktura č. 2010000175. Ze spisu se však podává, že důkaz výpisem z účtu žalobkyně za měsíc duben 2012 byl proveden při jednání dne 27. srpna 2015 (srov. č. l. 79). Neprovedení důkazu fakturou č. 2010000175 odůvodnil soud prvního stupně (společně s neprovedením důkazů dalšími fakturami) tak, že předmětem sporu nebyly dílčí smlouvy související s těmito fakturami, ale smlouvy související s fakturami č. FVR2014-026, č. FVR2014-027 a č. FVR2014-028, jejichž zaplacení žalobkyně žalobou požadovala.

Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti přihlížení soudu k tvrzení a označeným důkazům v podání žalobkyně ze dne 29. září 2015. Podle dovolatelky se odvolací soud i v této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011.

Dovolatelka namítla, že odvolací soud i soud prvního stupně nepřihlížely k tvrzením žalobkyně a označeným důkazům, které předložila v podání ze dne 29. září 2015 ve lhůtě stanovené při jednání soudu prvního stupně dne 27. srpna 2015.

V rozsudku ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, Nejvyšší soud mj. dovodil, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost.

V rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, Nejvyšší soud judikoval, že vztah ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. (jejich korelaci) lze popsat tak, že ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. míří na případy, kdy se v průběhu jednání ukáže, že účastník dosud nesplnil svou povinnost tvrzení, popřípadě povinnost důkazní, a ukládá pro takový případ soudu, aby účastníka vyzval k doplnění jeho tvrzení, popřípadě k označení důkazů, a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy (tj. o neunesení příslušného procesního břemene). Z ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. pak pro takovou procesní situaci vyplývá, že soud smí – též v tomto ohledu - přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. učinil do skončení příslušného roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta (nejedná-li se o výjimku stanovenou zákonem).

Jinými slovy řečeno činí-li soud výzvu podle ustanovení § 118a o. s. ř. v řízení, v němž se uplatní koncentrace podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., pak k tvrzením a důkazním návrhům předloženým na základě takové výzvy po uplynutí stanovené lhůty nepřihlíží (ledaže jimi má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po příslušném roku, nebo které účastník nemohl bez své viny uvést včas).

Tyto závěry vychází z ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř.

Podle dovolatelky o takovou výjimku šlo, neboť žalobkyně tvrzení učinila a důkazy označila v podání ze dne 29. září 2015 ve lhůtě stanovené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. srpna 2015.

Z obsahu spisu se podává, že při jednání dne 27. srpna 2015 byla žalobkyni poskytnuta lhůta 30 dnů za účelem předložení faktur vystavených žalobkyní žalované, a to těch faktur, které byly žalovanou uhrazeny.

Dovolatelka namítá, že v podání ze dne 29. září 2015 učinila tvrzení a označila důkazy ve lhůtě stanovené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. srpna 2015. V uvedeném usnesení však soud žalobkyni pouze stanovil lhůtu k předložení faktur, jež byly žalovanou uhrazeny. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího se podává, že soud z důvodu nastalé koncentrace řízení nepřihlížel pouze k tvrzením žalobkyně v tomto podání, nikoliv k označeným důkazům. Tento jeho závěr však není v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu, neboť stanovení lhůty předložení předmětných faktur nepředstavuje poučení podle § 118a o. s. ř. a výjimku z koncentrace řízení. Jde pouze o usnesení o vedení řízení.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně týkající se hodnocení závěrečného návrhu žalované, v němž při jednání soudu prvního stupně dne 5. listopadu 2015 učinila prohlášení o částečném uznání uplatněného nároku do výše 17 520 Kč uvedeném ve faktuře č. FV-201200044. Tento úkon žalované nelze hodnotit jako nový důkaz, jak se mylně domnívá dovolatelka, nýbrž jde o částečné uznání závazku, jak správně dovodil soud prvního stupně. Navíc i v tomto případě dovolatelka zakládá přípustnost dovolání na tvrzené vadě řízení. Jak již bylo shora uvedeno, k vadě řízení by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Stejně tak přípustnost dovolání nemůže založit ani poslední námitku dovolatelky týkající se jejího názoru, že ohledně částky 20 000 Kč měly soudy aplikovat § 50 odst. 1 obč. zák., podle kterého mohou účastníci uzavřít také smlouvu ve prospěch třetí osoby. To, že by mělo dojít k uzavření smlouvy ve prospěch jiného subjektu, než kterými jsou účastníci řízení, představuje nové tvrzení učiněné až v dovolacím řízení, k němuž nelze přihlížet, neboť dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními přijatými nalézacími soudy. Z článku VIII dovolání navíc vyplývá, že předmětný nárok na uhrazení částky 20 000 Kč by se měl podle dovolatelky týkat jiného právního subjektu, než kterým je žalovaná, a to jednatele žalované J. T. Je tedy zřejmé, že by se mělo jednat o samostatný nárok vztahující se k jinému subjektu než k účastníku řízení, tedy nárok se samostatným skutkovým základem. Z tohoto hlediska je nutno posuzovat i přípustnost dovolání. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčený výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 1. srpna 2017

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5188/2016, ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5188.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies