32 Cdo 1740/2017

09. 08. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Intrum Justitia Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 1718/3, proti žalovanému D. S.,o zaplacení 151 404,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 342/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 17 Co 390/2016-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že žalovanému byl dne 12. 10. 2010 schválen úvěr ve výši 100 000 Kč prostřednictvím internetové aplikace SERVIS24 České spořitelny, a.s. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak porušil smluvní podmínky, což vedlo k zesplatnění úvěru ke dni 15. 1. 2012. Žalobkyně, jíž byla pohledávka z úvěrové smlouvy postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 3. 2015, vyzvala žalovaného přípisem ze dne 15. 4. 2015, aby jí zaplatil žalovanou částku sestávající z jistiny ve výši 96 400,48 Kč, úroku ve výši 36 317,40 Kč a úroku z prodlení ve výši 18 386,80 Kč, žalovaný však nezaplatil ničeho.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 15 C 342/2015-108, žalobě co do částky 96 400,48 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 55 004,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena úvěrová smlouva, neboť listina, kterou soudu žalobkyně předložila s tvrzením, že jde o úvěrovou smlouvu, neobsahuje informace o poskytnutém úvěru ani podpisy stran. V řízení bylo prokázáno, že částka 100 000 Kč byla dne 12. 10. 2010 vyplacena na účet žalovaného právním předchůdcem žalobkyně, soud prvního stupně proto žalobě co do jistiny vyhověl, neboť žalovaný přijal tuto částku jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).

Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu a zmařila tím možnost, aby jí soud poskytl poučení podle § 118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přestože soud žalobkyni usnesením vyzval k doplnění tvrzení ohledně kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení, žalobkyně pouze odkázala na platební historii poskytnutého úvěru, z níž však není zřejmé, za jaké období žalobkyně požaduje kapitalizované úroky a úroky z prodlení. V této části tedy soud prvního stupně žalobu zamítl.

Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, jež směřovala proti jeho výrokům II. a III.

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba co do částky 55 004,20 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkaz počítačovým souborem 4028294803.xls. Nepřisvědčil žalobkyni, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo autorizací transakce SMS zprávou. Z údajů obsažených v souboru 4028294803.xls totiž nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že by k uzavření smlouvy došlo prostřednictvím telefonu žalovaného, na nějž byl odeslán autorizační kód. Samotná evidence telefonního čísla jako čísla náležejícího žalovanému (vedená právní předchůdkyní žalobkyně) při absenci jiných důkazů, které by tento závěr podporovaly, nedostačuje k prokázání, že evidované telefonní číslo patřilo právě žalovanému.

Žalobkyně sice v průběhu řízení navrhla důkaz smlouvou o poskytnutí služby Servis 24, avšak tento důkaz byl uplatněn v rozporu s § 205a o. s. ř. až v odvolacím řízení, neboť se nejedná o důkaz uvedený v § 205a písm. a) – c) a písm. f) o. s. ř., ani o důkaz uvedený v § 205a písm. d) a e) o. s. ř. – soud prvního stupně neporušil svou poučovací povinnost, pokud se žalobkyně jednání před soudem prvního stupně nezúčastnila. Odvolací soud proto dokazování tímto důkazem nedoplnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedla dovolatelka nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval zásady poučovací povinnosti a neúplné apelace zakotvené v § 118a a § 205a o. s. ř., pokud nepřihlédl k dovolatelkou tvrzeným novým skutečnostem a navrženým důkazům. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014.

Podle dovolatelky vyvstala v průběhu jednání před odvolacím soudem otázka, na základě čeho byl žalovaný oprávněn sjednávat smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví SERVIS 24, proto dovolatelka navrhla důkaz Smlouvou o poskytování služeb Servis 24, kterým měla být předmětná otázka zodpovězena. Odvolací soud pochybil, pokud tento důkaz neposoudil podle § 205a písm. d) o. s. ř., neboť dovolatelce nebylo soudem prvního stupně poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. Ačkoli se dovolatelka prvního jednání ve věci nezúčastnila, je podle ní z rozsudku soudu prvního stupně patrné, že ji soud zamýšlel poučit o nutnosti navrhnout další důkazy. Toto poučení se však podle ní mělo týkat odlišné otázky, než je ta, jež vyvstala při jednání před odvolacím soudem, proto nelze důkaz smlouvou o poskytnutí služby Servis 24 navržený dovolatelkou v rámci odvolacího řízení považovat za nepřípustný.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z obsahu dovolání se podává, že směřuje toliko proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelkou formulovaná otázka přípustnosti nových důkazů před odvolacím soudem podle § 205a písm. d) o. s. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2013 se jednalo o § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.] nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že „z výjimek ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v systému neúplné apelace má zvláštní postavení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož jsou nové skutečnosti a důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud, neboť za tohoto stavu věci jsou ve prospěch odvolatele také v systému neúplné apelace přípustné nové skutečnosti nebo nové důkazy; to platí i tehdy, nastala-li za řízení před soudem prvního stupně koncentrace řízení skončením přípravného jednání nebo prvního jednání ve věci, popř. uplynutím lhůty poskytnuté účastníkům k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Vada řízení, spočívající v porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení tím, že potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud.“ Dovolatelka však ve své argumentaci k této otázce pomíjí, že na rozdíl od odkazované věci, se nařízeného jednání před soudem prvního stupně nezúčastnila.

V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2011, pod číslem 68), Nejvyšší soud vyložil, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. V usneseních ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011, Nejvyšší soud doplnil, že účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. ztrácí.

Ze shora uvedených důvodů nemůže výjimky ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů uvedené v § 205a písm. d) o. s. ř. využít účastník, jemuž se nedostalo poučení podle § 118a jen proto, že se svévolně nedostavil k úkonům soudu, při nichž soud toto poučení poskytuje (tj. k jednání či k přípravě jednání). Je tomu tak i proto, že odvolací řízení je ve sporných věcech založeno na principu tzv. neúplné apelace, který předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení, je soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f dst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 8. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s


předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1740/2017, ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1740.2017.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies