32 Cdo 669/2017

09. 08. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 91 odst. 1
  • OSŘ - § 142

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Waldviertler Sparkasse Bank AG, se sídlem v Rakouské republice, Sparkassenplatz 3, 3910 Zwettl, registrační číslo osoby FN 36924 a, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu Waldviertler Sparkasse Bank AG, se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 126, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 49060724, zastoupené JUDr. Filipem Pundou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 100, proti žalovaným 1) FIBRE REAL s.r.o., se sídlem v Brně, Příční 118/10, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27676234, 2) M. V., zastoupenému Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 161/20, 3) T. D., zastoupenému JUDr. Ninou Rydlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Mezibranská 1579/4, o zaplacení 8 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 214/2015, o dovoláních žalovaného 2) a žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2016, č. j. 22 Co 1379/2016-196, takto:

I. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2016, č. j. 22 Co 1379/2016-196,v části směřující proti měnícímu výroku ve věci samé, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2016, č. j. 22 Co 1379/2016-196, se ve vztahu k žalovanému 2) v části čtvrtého výroku, jímž bylo žalovaným 2) a 3) uloženo společně a nerozdílně s žalovanou 1) zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení
III. Dovolání žalovaného 3) se odmítá.
IV. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49 126 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Filipa Pundy.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně žalovanou částku představující část nesplacené jistiny úvěru, jejž žalobkyně poskytla žalované 1) na základě smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2007. Za uspokojení pohledávky žalobkyně z této úvěrové smlouvy se zaručili žalovaní 2) a 3). Žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila, neboť žalovaná 1) úvěr řádně nesplácela. Na výzvu k úhradě dlužné částky žalovaní nereagovali a žalobkyni neuhradili ničeho.Rozsudkem ze dne 22. 4. 2016, č. j. 15 C 214/2015-162, Okresní soud v Českých Budějovicích uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve vztahu k žalovanému 2) a žalovanému 3) žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.-V.).

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřela žalobkyně dne 9. 11. 2007 se žalovanou 1) [dříve pod obchodní firmou CARRYBOY CZ, spol. s r.o.] smlouvu o úvěru č. 024411-001 ve znění dodatků č. 1. a 2 a poskytla žalované 1) úvěr ve výši 21 000 000 Kč. Za uspokojení pohledávky z této úvěrové smlouvy se zaručili žalovaní 2) a 3). Úvěr byl plně vyčerpán, žalovaná 1) jej však řádně nesplácela. Žalobkyně přípisem z 22. 5. 2014 [doručeným dne 4. 6. 2014 jednateli žalované 1) M. V.] od úvěrové smlouvy podle jejího článku XI. odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 odstoupila.

Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně své povinnosti z úvěrové smlouvy splnila, avšak žalovaná 1) nikoliv, a že žalobkyně od smlouvy platně odstoupila. Ručitelské prohlášení žalovaných 2) a 3) shledal soud prvního stupně ve smyslu § 37 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jímž se podle něj jejich ručitelský závazek řídí, absolutně neplatným pro neurčitost v označení věřitele a nedostatečnou identifikaci závazku ručitelů.

Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu odvoláním, jež následně v části směřující proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé vzala zpět.

Rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 22 Co 1379/2016-196, Krajský soud v Českých Budějovicích odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé zastavil (výrok první); v zamítavém výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným 2) a 3) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 8 000 000 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 2,55 % ročně z částky 8 000 000 Kč od 5. 6. 2014 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 000 000 Kč od 11. 6. 2014 do zaplacení s tím, že plněním žalované 1) zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaných 2) a 3) a plněním žalovaného 2) nebo 3) zaniká v rozsahu plnění povinnost žalované 1) [výrok druhý]; v části, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaných 2) a 3) zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 8 000 000 Kč za období od 5. 6. 2014 do 10. 6. 2014 žalobu zamítl (výrok třetí); dále rozhodl o povinnosti žalovaných 1), 2) a 3) nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok čtvrtý) a o nákladech odvolacího řízení (výrok pátý a šestý).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkaz úvěrovou smlouvou č. 024411-001 z 9. 11. 2007. Zjistil, že byla uzavřena mezi žalobkyní (označenou ve smlouvě jako „Sparkasse“) a žalovanou 1) [dříve pod obchodní firmou CARRYBOY CZ, spol. s r.o., označenou ve smlouvě jako „klient“] podle § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž podle článku IX. bod 1. této smlouvy „s ohledem na charakter úvěrového obchodu se smluvní strany dohodly na tomto zajištění peněžité pohledávky a jejího příslušenství, kterou má Sparkasse vůči klientovi z této úvěrové smlouvy: Před výplatou úvěru klient předloží a) blankosměnku vlastní, domicilovanou u Sparkasse, 1) blankosměnka bude vystavena jako směnka vlastní na řad Sparkasse, kde výstavcem a směnečným zavázaným bude klient a jako ručitelé budou uvedeni M. V. a T. D. Dále následují ujednání ohledně blankosměnky a pod písm. b) povinnost žalované 1) předložit kopii návrhu na vklad zástavního práva. V závěru úvěrové smlouvy je datum 9. 11. 2007 a označení obou smluvních stran spolu s podpisy. Následuje text „Prohlašuji, že pokud klient – CARRYBOY CZ, spol. s r.o., IČ: 27676234, neuspokojí pohledávku Sparkasse plynoucí z úvěrové smlouvy č. 024411-001, uspokojím jako ručitel tuto pohledávku sám.“, po něm označení M. V. a T. D. a podpisy.

Podle odvolacího soudu je v článku IX. předmětné smlouvy upraveno zajištění peněžité pohledávky a jejího příslušenství, na němž se smluvní strany dohodly, a to určením konkrétních povinností žalované 1) před výplatou úvěru [pod písm. a) povinností vztahujících se k blankosměnce vlastní, pod písm. b) povinností ke vkladu zástavního práva] a dále je v něm upraveno, co žalovaná 1) předloží po výplatě úvěru, zatímco jednostranné ručitelské prohlášení žalovaného 2) a 3) je k úvěrové smlouvě připojeno – následuje až po dataci a podpisech úvěrové smlouvy.

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl s odkazem na § 261 odst. 4 obch. zák. k závěru, že vztah ručitelů jako fyzických osob a žalobkyně jako věřitele ze smlouvy, jež podléhá režimu závazků upravených obchodním zákoníkem, se řídí rovněž obchodním zákoníkem. Ručitelské prohlášení podle odvolacího soudu obsahuje označení věřitele, dlužníka, ručitelů i označení ručením zajišťovaného závazku, jímž je pohledávka plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy (nikoli ze směnky), a projev vůle žalovaného 2) a žalovaného 3), že pokud pohledávku neuspokojí žalovaná 1), pak ji uspokojí jako ručitel sám. Ručením byl podle odvolacího soudu zajištěn závazek uhradit veškeré pohledávky z úvěrové smlouvy č. 024411-001, a je proto nadbytečné rozlišovat jednotlivé nároky, které z ní plynou (vrácení poskytnutých peněžních prostředků, zaplacení úroků z prodlení či smluvních pokut).

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z ručitelského prohlášení nelze dovodit označení věřitele. V ručitelském prohlášení, navazujícím na úvěrovou smlouvu, v níž je žalobkyně jako věřitel zcela identifikována, je podle odvolacího soudu jednoznačně uvedeno, že se jedná o pohledávku žalobkyně. Ani z postavení žalovaného 2) a 3) ve společnosti žalované 1) v době uzavření úvěrové smlouvy a učinění ručitelského závazku nelze podle odvolacího soudu dovodit, že žalovaní 2) a 3) nevěděli, kdo je věřitelem úvěru poskytovaného žalované 1), když zároveň projevili vůli uspokojit pohledávku žalobkyně. Odvolací soud dovodil, že tuto vůli skutečně měli a její obsah je v ručitelském prohlášení stanoven jednoznačným způsobem – není neurčitý, jestliže odkazuje na konkrétní úvěrovou smlouvu a konkrétního věřitele. Námitka žalovaných 2) a 3), že se domnívali, že ručí jen ze směnky, nemůže podle odvolacího soudu obstát, neboť z jazykového vyjádření ručitelského prohlášení plyne, že ručí za závazek z konkrétní úvěrové smlouvy konkrétně označeného věřitele. Ručitelské prohlášení není ani nesrozumitelné, protože jazykovým vyjádřením byla vůle ručitelů jasně projevena.

Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že vůči žalovaným 2) a 3) byl nárok uplatněn z titulu ručení, tedy z jiného důvodu, nežli proti hlavnímu dlužníkovi – žalované 1). Mezi dlužníkem na straně jedné a ručiteli na straně druhé, nemůže jít o závazek solidárního charakteru, proto není možné soudním rozhodnutím vyslovit povinnost všech žalovaných zaplatit dluh společně a nerozdílně, nýbrž s ohledem na zvláštní úpravu ručení a na povahu právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem může být tato povinnost uložena jedině tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z žalovaných. Pokud jde o vztah mezi ručiteli, v ručitelském prohlášení se zavázali: „uspokojím jako ručitel tuto pohledávku sám“, což podle odvolacího soudu odpovídá dikci § 307 odst. 1 věty první obch. zák. Proto jsou mezi sebou žalovaní 2) a 3) zavázáni solidárně.

Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalovaných 2) a 3) týkajícím se formulace žalobního petitu a výroku rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že žalobkyně v odvolání správně formulovala požadovaný výrok, neznamená, že uplatnila nový nárok. Podle odvolacího soudu je podstatné, že v řízení před soudem prvního stupně se žalobkyně vůči žalované 1) domáhala zaplacení peněžité částky z titulu úvěrové smlouvy, kdežto vůči žalovaným 2) a 3) z titulu ručení. Nedůvodnou shledal i jejich námitku, že žalobkyně při všech jednáních předstírala požadavek na zajištění závazku zajišťovací směnkou a zástavním právem a že ručitelské prohlášení se objevilo ve smlouvě na místě, kde by je pouze málokdo očekával, a bylo tedy učiněno v omylu ve smyslu § 49a obč. zák.

Žalovaný 2) podal proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřoval proti jeho druhému a čtvrtému výroku, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na základě ručitelského prohlášení došlo k zajištění všech závazků ze smlouvy o úvěru. V ručitelském prohlášení je obsaženo slovo „pohledávka“ v singuláru, přičemž smlouvou o úvěru byly založeny nejméně tři závazkové vztahy, z nichž mohly vzniknout tři na sobě nezávislé pohledávky. Vzhledem k použití slova „pohledávka“ v jednotném čísle nelze proto podle dovolatele dospět k jednoznačnému závěru, který z těchto závazků je ručitelským prohlášením zajištěn, a proto měl odvolací soud ručitelské prohlášení posoudit jako absolutně neplatné. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, a ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4901/2007.

Absolutní neplatnost ručitelského prohlášení způsobuje podle dovolatele rovněž absence výslovného a jednoznačného označení věřitele. Dovolatel nebyl stranou smlouvy o úvěru a ručitelské prohlášení, v němž je věřitel označen pouze jako „Sparkasse“, je na textu smlouvy nezávislé, neboť není jeho součástí. Dovodil-li odvolací soud vůli dovolatele zajistit závazek žalobkyně, ačkoli v ručitelském prohlášení není jako věřitel uvedena žalobkyně, nýbrž „Sparkasse“, postupoval v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, č. j. 21 Cdo 5275/2007. Ručitelské prohlášení je podle dovolatele neplatné také pro svou nesrozumitelnost, neboť ve spojení s čl. IX. úvěrové smlouvy nerozlišuje mezi „klasickým“ ručitelem a ručitelem směnečným, a připouští tedy dvojí výklad.

Dovolatel brojí i proti závěru odvolacího soudu, že vznik ručení podle obchodního zákoníku nevyžaduje akceptační projev věřitele, neboť takový závěr podle něj odporuje metodě občanskoprávní regulace a znamenal by možnost věřiteli jednostranně „vnutit“ nezpůsobilého ručitele. Protože z obsahu ručitelského prohlášení nevyplývá, že žalobkyně zajištění závazku ručením přijala, je ručitelské prohlášení podle dovolatele nicotné.

Dovolatel dále (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99) namítá, že vzájemný vztah žalovaných nemůže mít vliv na závěr o tom, zda námitka promlčení vznesená žalobkyní je v souladu s dobrými mravy. Podstatný je vztah žalobkyně a dovolatele, jenž byl žalobkyní uveden v omyl, neboť žalobkyně text smlouvy znala a v žádném z jednání předcházejících uzavření smlouvy neuvedla, že podmínkou jejího uzavření je osobní ručení fyzické osoby. Dovolatel se s textem smlouvy před jejím podpisem neměl možnost blíže seznámit a byl přesvědčen, že smlouva obsahuje toliko ujednání, na kterých se s žalobkyní před jejím podpisem dohodnul.

Podle dovolatele odvolací soud pochybil, pokud otázku plurality ručitelů ve vztahu k témuž závazku posoudil tak, že žalovaní 2) a 3) jsou zavázáni společně a nerozdílně, neboť z § 307 odst. 1 obch. zák. vyplývá toliko, jaká práva má ručitel ve vztahu k ostatním ručitelům, nikoli však jaká je povaha jejich závazku.

Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně posoudil otázku změny žaloby v odvolacím řízení. Z obsahu žaloby je podle něj zřejmé, že žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí k solidárnímu závazku, nikoli závazku akcesorickému. Vycházela-li žalobkyně z nesprávného právního názoru, nejde o nesprávné ani neúplné podání a nápravu lze zjednat pouze pomocí změny žaloby. To odvolací soud pominul a rozhodl tak o nároku, kterého se žalobkyně v řízení nedomáhala – postupoval tedy v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000.

Nesprávného právního posouzení se podle dovolatele odvolací soud dopustil i v otázce náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně, neboť uložil žalovaným 2) a 3) povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení společně a nerozdílně s žalovanou 1), ačkoli se nejedná o tzv. nerozlučné společníky. Dovolatel k této otázce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 147/2015.

Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal i žalovaný 3).

Odvolacímu soudu vytýká, že ručitelské prohlášení posuzoval v režimu obchodního zákoníku a pominul, že dovolatel nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Odvolací soud měl podle něj bez ohledu na znění § 261 odst. 4 obch. zák. posoudit ručitelský závazek podle norem občanského zákoníku, podle něhož je ke vzniku ručení třeba akceptačního projevu vůle věřitele, a ručitelské prohlášení posoudit jako neplatné též proto, že neobsahuje výslovné označení věřitele. Odvolací soud pochybil i v otázce posouzení žalobního petitu, neboť neshledal, že mu (tak jak jej žalobkyně formulovala) nelze z hlediska hmotného práva vyhovět.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaného 2).

Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), vycházel z argumentace uvedené v obsahu dovolání. Ačkoli dovolatel v dovolání uvedl, že předpoklad přípustnosti podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že jím vymezené právní otázky dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v dovolatelem citovaných rozhodnutích.

Otázka určitosti ručitelského prohlášení nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení této otázky, a to jak stran vymezení zajišťovaného závazku, tak označení věřitele, odvolací soud vycházel z rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1769/2009, ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011) a v nich uvedené závěry do jejího řešení správně promítl. Dospěl-li odvolací soud na základě výkladových pravidel k závěru, že ručení žalovaných 2) a 3) zajišťovalo jakoukoli pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy (tedy všechny pohledávky vzniklé na základě této úvěrové smlouvy) a že označení věřitele termínem „Sparkasse“ v ručitelském prohlášení je nezaměnitelným označením věřitele, postupoval v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. neotvírá ani otázka souhlasu věřitele s ručením, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byly řešeny otázky výkladu a aplikace zákonné úpravy ručení podle obchodního zákoníku (§ 303 a násl. obch. zák.), neplyne závěr, že ke vzniku ručení je zapotřebí souhlasu věřitele. Ručitelské prohlášení ve smyslu § 303 obch. zák. je jednostranným písemným prohlášením ručitele věřiteli, jehož souhlasu ke vzniku ručení není třeba. To ostatně plyne i z důvodové zprávy k obchodnímu zákoníku, podle níž „spočívá vznik ručení na jednostranném písemném prohlášení ručitele, a tak se nevyžaduje souhlas ani věřitele, ani dlužníka. Tento způsob vzniku ručení odpovídá obchodní praxi. Zájmy dlužníka na vyloučení možnosti plnění ručitele bez souhlasu dlužníka nejsou tím dotčeny, poněvadž ručitel může podle § 322 odst. 1 plnit závazek dlužníka, jen když dlužník porušil zajištěný závazek“ (srov. shodně Plíva, S. Obchodní právo. 2. díl. Praha: Codex, 1993, s. 87, či Eliáš, K. a kol. Kurs obchodního práva – Obchodní závazky – Cenné papíry. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 123).

Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4901/2007, a ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5275/2007) i v otázce posouzení ručitelského prohlášení ve vztahu ke směnečnému rukojemství, dospěl-li k závěru, že ručitelské prohlášení výslovně zajišťuje závazky z předmětné úvěrové smlouvy, nikoli ze směnky. Dovolateli nelze přisvědčit, že předmětná smlouva a ručitelské prohlášení nečiní rozdíl mezi směnečným rukojmím a ručitelem, a to z důvodů, jež odvolací soud vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6 a 7) a s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Otázka promlčení práva žalovaných 2) a 3) uplatnit námitku relativní neplatnosti ručitelského prohlášení nemohla založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). I kdyby právo žalovaných 2) a 3) uplatnit námitku relativní neplatnosti nebylo promlčeno, odvolací soud relativní neplatnost ručitelského prohlášení z důvodů uvedených žalovanými 2) a 3) neshledal.

Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud pochybil v otázce posouzení závazku žalovaných 2) a 3) jako závazku solidárního. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalovaní 2) a 3) jsou mezi sebou zavázání solidárně, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 786/2012, v němž Nejvyšší soud vyložil, že „vzájemné postavení více ručitelů, kteří zajišťují témuž věřiteli tentýž závazek, je postavením osob, které jsou věřiteli zavázány společně a nerozdílně (srov. § 307 odst. 1 obch. zák. a § 293 obch. zák.).“ Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od tohoto závěru ani v nyní projednávané věci. Tato otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. také nezakládá.

Stejně je tomu u otázky změny žaloby, neboť i ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, na nějž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě, kdy se nejedná o solidární závazek žalovaných, ale o tzv. nepravou solidaritu, může soud přes nesprávnou formulaci petitu žaloby (znějícího tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně), správně rozhodnout, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto poskytnutého plnění povinnost dalších žalovaných. Je tomu tak proto, že soud není vázán nesprávným posouzením účastníka a vázanost soudu žalobou nelze chápat tak, že by soud byl povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně převzít žalobcem formulovaný petit rozhodnutí (srov. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C. H. BECK, r. 2009, str. 1033 až 1034). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se touto otázkou zabývalo ve vztahu k možnosti rozhodnout ve věci částečným rozsudkem.

Za situace, kdy nepřichází v úvahu aplikace § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným rozhodnutím odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného 2) v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť odvolací soud se při řešení otázky solidární povinnosti k jejich náhradě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Již v usnesení ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2000, pod číslem 90) Nejvyšší soud vysvětlil, že vystupuje-li na žalované straně více osob zavázaných společně a nerozdílně, mají v řízení postavení samostatných společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4678/2010, či ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 633/2014). V usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, Nejvyšší soud aproboval závěr vyslovený v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, roč. 2007, č. 6, str. 227), podle něhož „výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v případě společenství účastníků, kteří jsou k této náhradě povinni, v úvahu jen u tzv. nerozlučných společníků. Nejde-li o tento druh společenství, je třeba o povinnosti každého z účastníků, kteří vystupují na téže straně a kterým je náhrada ukládána, rozhodnout samostatně podle pravidel, obsažených v § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.“

Odvolací soud se tedy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud žalované, kteří, jak se podává shora, netvoří tzv. nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., zavázal k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně s odůvodněním, že „za dané procesní situace vidí spravedlivé řešení v založení solidarity o náhradě nákladů řízení mezi všemi žalovanými.“

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalovaným 2) v této otázce uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil ve vztahu k žalovanému 2) rozsudek odvolacího soudu v části jeho čtvrtého výroku a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.) a v novém rozhodnutí rozhodne rovněž o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalovaným 2) a žalobkyní (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalovaného 3), který sice v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání nicméně plyne, že směřuje toliko proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Tomuto požadavku však žalovaný 3) nedostál, neboť k přípustnosti dovolání pouze odkázal na § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 3) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.



V Brně dne 9. 8. 2017


JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017, ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.669.2017.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies