32 Cdo 5704/2016

01. 08. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 146 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. Šárky Veskové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, jako insolvenční správkyně dlužnice BERIL - EXIM s.r.o.,identifikační číslo osoby 25945840, proti žalované Traffictrade s.r.o., se sídlem v Karlíku, Zahradní 399, PSČ 252 29, identifikační číslo osoby 27192083, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25723758, oběma zastoupeným Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o vydání movité věci, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 7/2010, o dovolání žalované a vedlejší účastnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2016, č. j. 47 Co 196/2011-1136, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2016, č. j. 47 Co 196/2011-1136, se mění takto:
Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny rovným dílem zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 758 297 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Původní žalobkyně (dlužnice), zastoupená JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 814/19, se žalobou domáhala vydání čerpadla betonové směsi (dále též jen „čerpadlo“), které žalované dodala na základě kupní smlouvy č. 02/09/09AB ze dne 29. 9. 2009. Svůj žalobní nárok odůvodnila odstoupením od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny dodaného zboží (zaplacení bylo ve smlouvě sjednáno jako podmínka přechodu vlastnického práva ke zboží).K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované vrátit žalobkyni čerpadlo betonové směsi, které bylo předmětem kupní smlouvy č. 02/09/09AB ze dne 29. 9. 2009 uzavřené mezi společnostmi BERIL - EXIM s.r.o. jako prodávající a Traffictrade s.r.o. jako kupující (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a IV.), jakož i o povinnosti žalované a vedlejší účastnice nahradit náklady řízení České republice (výrok III.).

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2012, č. j. KSHK 45 INS 6406/2012-A-28, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2012, zjištěn úpadek původní žalobkyně (dlužnice) a na její majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Šárka Vesková, tehdy se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359/4, PSČ 500 03 (dále jen „žalobkyně“), která se dne 7. 2. 2013 stala účastnicí řízení místo původní žalobkyně (dlužnice).

Poté, co na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 32 Cdo 2300/2012-684, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem k otázce nároku na majetkové vypořádání po odstoupení od smlouvy a dále poté, co žalobkyně po jednání odvolacího soudu vzala žalobu dne 15. 10. 2013 zpět, odvolací soud usnesením ze dne 29. 10. 2013, č. j. 47 Co 196/2011-943, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni proti žalované i proti vedlejší účastnici za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a uložil žalované a vedlejší účastnici nahradit náklady řízení České republice ve výši 5 017 Kč rovným dílem (výrok III.).

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2013, č. j. 47 Co 196/2011-943, bylo ve druhém bodu výroku zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 3103/2014-1067, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť odvolací soud pochybil při výkladu a aplikaci § 150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolací soud nevysvětlil, v čem spatřoval výjimečnost okolností, na nichž založil aplikaci § 150 o. s. ř., a proč je považoval za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení.

Usnesením ze dne 28. 4. 2015, č. j. 47 Co 196/2011-1075, Krajský soud v Hradci Králové rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny rovným dílem nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů v celkové výši 916 636 Kč. Toto jeho rozhodnutí bylo k dovolání žalované a vedlejší účastnice zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, č. j. 32 Cdo 5061/2015-1123, neboť odvolací soud o náhradě nákladů řízení nesprávně rozhodl podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny rovným dílem nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů v celkové výši 819 584 Kč.

Odvolací soud uvedl, že žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť žalovaná v průběhu řízení čerpadlo dobrovolně vydala žalobkyni. Podle odvolacího soudu byla žaloba podána důvodně. Protože žalovaná čerpadlo žalobkyni dne 15. 2. 2013 dobrovolně vydala, odpadl předmět sporu a žalobkyně vzala žalobu zpět pouze v důsledku chování žalované. Žalovaná společně s vedlejší účastnicí, která žalovanou ve sporu podporovala, jsou podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinny nahradit žalobkyni všechny účelně vynaložené náklady řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadly žalovaná a vedlejší účastnice společným dovoláním, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., majíce za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelky nejprve zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení, zjištěný skutkový stav věci, zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkursu na majetek původní žalobkyně (dlužnice), zapsání předmětu sporu do majetkové podstaty dlužnice, jakož i uzavření smlouvy mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí o užívání předmětu sporu, jeho následné vydání žalované, zpětvzetí žaloby a zastavení řízení.

Podle dovolatelek odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že zastavení řízení nezavinila žalobkyně, a v rozporu se zásadou zavinění jim uložil povinnost nahradit náklady řízení. Protože žalobkyně je insolvenční správkyní (a v této souvislosti je vybavena řadou oprávnění), není podle dovolatelek postavení žalobkyně, žalované a vedlejší účastnice rovným postavením. Bylo totiž výlučně na žalobkyni, zda čerpadlo sepíše do majetkové podstaty dlužnice a bude ohledně něj vykonávat dispoziční práva. Odvolací soud podle dovolatelek pominul, že žalobkyně po sepisu čerpadla do majetkové podstaty dlužnice umožnila žalované na základě ústní smlouvy užívání čerpadla, a to od října 2012, čímž odpadl důvod, proč by měla být žalované soudem uložena povinnost žalobkyni čerpadlo vydat. Dne 10. 4. 2013 podle dovolatelek žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované uzavřely smlouvu o užívání movité věci, jíž žalobkyně poskytla čerpadlo vedlejší účastnici za účelem jeho užívání žalovanou. Poté již nemohla být žalobkyně ve sporu úspěšná, neboť užívání čerpadla žalovanou bylo v souladu s její vůlí. Vydání čerpadla žalobkyni proto podle dovolatelek nemůže mít vliv na zavinění žalované na zastavení řízení. Dovolatelky v souvislosti s posouzením zavinění na zastavení řízení odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, a ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1110/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 315/07.

Dovolatelky odvolacímu soudu dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 213/2013-II (správně 23 Cdo 2136/2013-II) vytýkají, že chybně určil výši náhrady nákladů řízení, které žalobkyni přiznal. Žalobkyně byla v řízení od počátku zastoupena JUDr. Marií Vondráčkovou. Podle dovolatelek nemůže žalobkyni příslušet právo na náhradu nákladů řízení za převzetí zastoupení advokátkou v rámci podaného dovolání, pokud ji tatáž advokátka zastupovala jak v řízení před soudem prvního stupě, tak před soudem odvolacím.

Podle dovolatelek odvolací soud pochybil rovněž tím, že uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení aniž uvedl, v jaké části byly žalobkyni náklady řízení již uhrazeny a v jaké části je mají ostatní účastnice žalobkyni doplatit. Vedlejší účastnice totiž žalobkyni, resp. její právní zástupkyni na základě předchozích pravomocných rozhodnutí odvolacího soudu na náhradu nákladů řízení již uhradila částku 1 532 177 Kč. Dovolatelky citovaly nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, a odvolacímu soudu vytkly, že při vydání dovoláním napadeného usnesení nepostupoval v součinnosti s účastnicemi a jeho rozhodnutí je pro ně proto překvapivé.

Závěrem dovolatelky vyčíslily náklady řízení žalované a vedlejší účastnice, jež jim měl odvolací soud přiznat v návaznosti na zavinění žalobkyně na zastavení řízení, a navrhly, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc přikázal k dalšímu řízení a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání reagovala na dovolací námitky žalované a vedlejší účastnice a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka zavinění zastavení řízení nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právě v usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1110/2016, které dovolatelky citovaly, Nejvyšší soud vysvětlil, že „je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv.“

Na skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu (tj. na splnění první podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) lze usuzovat z toho, zda se žalobce domohl žalobou uplatněného nároku či nikoliv. Ke splnění druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného) pak dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby žalobci poskytl plnění, jež po něm žalobce ve svém žalobním petitu požadoval (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013). Přitom, jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, „není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.“

Splněním obou uvedených podmínek se odvolací soud zabýval a dospěl ke správnému závěru, že splněny byly (viz str. 4 napadeného rozhodnutí), neboť žalovaná dne 15. 2. 2013 čerpadlo dobrovolně vydala žalobkyni. Na tomto závěru nemohou nic změnit námitky dovolatelek, že žalobkyně je insolvenční správkyní a žalovaná jí čerpadlo vydala, protože náleželo do majetkové podstaty původní žalobkyně, ani jejich ničím nepodložené tvrzení, že žalobkyně v říjnu 2012 umožnila žalované užívání čerpadla na základě ústní dohody. Důvody, na jejichž základě žalovaná čerpadlo žalobkyni vydala, ani skutečnost, že žalobkyně poté, co jí bylo čerpadlo vydáno, uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o jeho užívání, nejsou v poměrech nyní projednávané věci podstatné a nemají vliv na závěr o tom, že žalobkyně se domohla žalobou uplatněného nároku a vydáním čerpadla žalovaná poskytla žalobkyni plnění, jež žalobkyně v žalobním petitu požadovala.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda je odvolací soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení povinen zohlednit již zaplacené plnění na náhradu nákladů řízení podle předchozího, dovolacím soudem zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí tuto otázku neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Přípustnost dovolání však tato otázka nemůže založit ani proto, že se nejedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, jak se mylně domnívají dovolatelky. Nejvyšší soud se v minulosti touto otázkou již zabýval. V rozsudku ze dne 31. 5. 1988, sp. zn. 1 Cz 35/88, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 1991, vyložil, že „za náklady řízení ve smyslu ustanovení § 137 o. s. ř. nelze považovat částky, které byly zaplaceny na náhradu nákladů řízení podle pravomocného soudního rozhodnutí, jež pak bylo zrušeno na podkladě stížnosti pro porušení zákona. Povinnost soudu rozhodnout podle § 243 odst. 2 o. s. ř. v novém rozhodnutí znovu i o nákladech původního řízení zahrnuje jen rozhodnutí o skutečných nákladech původního řízení a nikoli o tom, co bylo na tyto náklady již zaplaceno.“

Tento závěr Nejvyšší soud ve svých pozdějších rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016) aproboval a vysvětlil, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), přičemž jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu; jinými slovy pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, a judikaturu tam citovanou). Nárok na náhradu nákladů řízení tedy vzniká až na základě soudního rozhodnutí a toto soudní rozhodnutí je také právním důvodem plnění. Jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014). Pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že se neuplatní závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, o tom, že je třeba zkoumat, zda povinnost k plnění podle hmotného práva skutečně existovala. Nárok na náhradu nákladů řízení je totiž nárokem čistě procesním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015).

Námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu překvapivé, je zjevně bezdůvodná. Překvapivým je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2275/2009, nebo ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006) takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. Podle judikatury Ústavního soudu jsou za překvapivá rozhodnutí považována taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nálezy Ústavního soudu uveřejněné pod čísly 160/1997, 106/1998 a 166/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07). Na řešení otázky, zda je odvolací soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení povinen zohlednit již zaplacené plnění na náhradu nákladů řízení podle zrušeného rozhodnutí, přijatém odvolacím soudem, nelze shledat nic překvapivého či nepředvídatelného.

Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky práva žalobkyně na náhradu nákladů řízení za úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení pro dovolací řízení, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2136/2013-II, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „odměna za úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení pro dovolací řízení zástupcem, který účastníka řízení v dané věci zastupoval i v řízení před soudem prvního a druhého stupně, není účelně vynaloženým nákladem, jenž by měl jít k tíži druhé strany.“ Odvolací soud tedy pochybil, pokud přiznal žalobkyni v rámci náhrady nákladů řízení i náhradu odměny zástupkyně původní žalobkyně JUDr. Marie Vondráčkové za úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení původní žalobkyně v dovolacím řízení (vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 2300/2012), neboť podle obsahu spisu byla původní žalobkyně zastoupena advokátkou JUDr. Marií Vondráčkovou již při podání žaloby. Z hlediska účelnosti vynaložených nákladů není v poměrech souzené věci významné, že poté, co původní žalobkyně (zastoupena touto advokátkou) podala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, došlo k „přerušení“ právního zastoupení do doby zahájení dovolacího řízení (přípisem ze dne 29. 6. 2011 na č. l. 488 sdělila JUDr. Marie Vondráčková soudu, že došlo k ukončení právního zastoupení, a přípisem ze dne 23. 7. 2012 na č. l. 640 soudu oznámila opětovné převzetí zastoupení).

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl dovolatelkami uplatněn právem.

Dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

Žalobkyně má podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení stanovenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Náklady, jež původní žalobkyně vynaložila v řízení před soudem prvního stupně, se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, zálohy na znalečné ve výši 8 000 Kč a odměny advokáta za devět úkonů právní služby podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 14 622 530 Kč činila podle § 7 bodu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 50 180 Kč. Mimosmluvní odměna za devět úkonů právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, dvou podání ve věci samé a účasti při pěti jednání soudu) činí tedy 451 620 Kč. Ke všem těmto úkonům právní služby náleží právo na náhradu hotových výdajů v celkové výši 2 700 Kč podle § 2 odst. 2 a § 13 odst. 3 vyhlášky. č. 177/1996 Sb. Dále má původní žalobkyně právo na náhradu za ztrátu času v paušální výši celkem 3 600 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou k jednáním k soudu prvního stupně, náhradu jízdních výdajů ve výši 5 958 Kč za tři jízdy k jednání soudu prvního stupně v roce 2010 podle § 157 odst. 3, 4 písm. b) zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b), § 4 písm. b) vyhlášky č. 462/2009 Sb., jízdních výdajů ve výši 2 034 Kč za jednu jízdu k soudu prvního stupně v roce 2011 podle § 157 odst. 3, 4 písm. b) zák. práce, ve spojení s § 1 písm. b), § 4 písm. b) vyhlášky č. 377/2010 Sb., a jízdních výdajů ve výši 264 Kč za jednu jízdu k jednání soudu prvního stupně v roce 2011 autobusem podle § 157 odst. 1 zák. práce, vše s výjimkou soudního poplatku a zálohy na znalečné zvýšené o náhradu za DPH, neboť zástupkyně původní žalobkyně byla plátkyní této daně [§ 137 odst. 1, 3 písm. b) o. s. ř.], celkem tedy 573 073 Kč.

Náklady, jež původní žalobkyně vynaložila v odvolacím řízení, se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a odměny advokáta za dva úkony právní služby podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. c), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 14 622 530 Kč činila podle § 7 bodu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 50 180 Kč. Mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (další porada přesahující jednu hodinu a podání odvolání ze dne 22. 6. 2011) činí tedy 100 360 Kč. Dále má původní žalobkyně právo na náhradu hotových výdajů v celkové výši 600 Kč podle § 2 odst. 2 a § 13 odst. 3 vyhlášky. č. 177/1996 Sb., jízdních výdajů ve výši 981 Kč za jednu jízdu k jednání odvolacího soudu v roce 2012 podle § 157 odst. 3, 4 písm. b) zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b), § 4 písm. b) vyhlášky. č. 429/2011 Sb., vše s výjimkou soudního poplatku a jízdních výdajů (ty vynaložila sama původní žalobkyně), zvýšené o náhradu za DPH, protože advokátka původní žalobkyně byla plátkyní této daně [§ 137 odst. 1, 3 písm. b) o. s. ř.], celkem tedy 124 143 Kč.

Náklady, jež původní žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení, se skládají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 14 622 530 Kč činila podle § 7 bodu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 50 180 Kč, a z náhrady hotových výdajů v celkové výši 300 Kč podle § 2 odst. 2 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše zvýšené o náhradu za DPH, protože advokátka původní žalobkyně byla plátkyní této daně [§ 137 odst. 1, 3 písm. b) o. s. ř.], celkem tedy 61 081 Kč. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že vyjádření žalobkyně k dovolání na č. l. 650 považuje toliko za doplnění jejího vyjádření na č. l. 643.

Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, a nezabýval se tedy návrhem dovolatelek na přikázání věci k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 1. srpna 2017


JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5704/2016, ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5704.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies