7 Tdo 795/2017

02. 08. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 173 odst. 1, 2 písm. a)
  • TrZ - § 178 odst. 1, 3
  • TrZ - § 24 odst. 1 písm. c)
  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 8. 2017 o dovolání obviněné F. T.,proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 10 To 97/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 8/2016 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í


Obviněná F. T. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 10 To 97/2016, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 3 T 8/2016, jímž byla uznána vinnou pod body 1-7 výroku pokračujícím zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 3 přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v obou případech jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a byl jí uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem, trest propadnutí věcí a povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně s J. H. a L. S., kteří byli uvedeným rozsudkem odsouzeni jako spolupachatelé uvedených trestných činů.

Dovolání obviněná napadla citované usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a odkázala na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Uplatněnými námitkami vyjádřila nesouhlas s právním posouzením skutku ohledně výkladu pojmu organizovaná skupina ve smyslu ust. § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale zejména se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině. Namítla, že nebyl naplněn znak plánovitosti, protože veškeré „akce“ byly nahodilé, obvinění nepostupovali podle nějakého předem připraveného scénáře. Zapojení dovolatelky bylo pouze důsledkem toho, že byla partnerkou obviněného H. a neměla jinou možnost, než s nimi jezdit. Její účast byla pouze náhodná, vynucená J. H. Obviněná před soudem ve shodě s J. H. popřela, že by jí bylo zřejmé, za jakým účelem byla konána ta která jízda. I L. S. uvedl, že dovolatelka se loupeží zúčastňovala asi proto, že byla partnerkou J. H. a nechtěla být doma sama. Naplněn nebyl ani znak koordinovanosti. Přítomnost obviněné ve vozidle poblíž místa činu byla zcela zanedbatelná a ani nákup maket pistolí a kukel (který ostatně dovolatelka popírá) nepřispěl k dokonání činu. Z auta nemohla hlídat, neboť neměla přehled a auto stálo zpravidla 200 až 300 metrů od místa činu. Z důkazů nevyplynulo, že by existovala nějaká předchozí domluva, na jakém místě má dovolatelka čekat. Poukázala tedy na údajný významný rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů. I pokud by však mělo být vycházeno ze skutkových zjištění soudů, k naplnění znaku organizované skupiny by se muselo jednat o mnohem sofistikovanější a koordinovanější způsoby spolupráce.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněné naplněn i tím, že soudy neaplikovaly ustanovení § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a nesnížily trest pod spodní hranici zákonné sazby. Mimořádnost případu přitom vyplývala z toho, že obviněná byla pod vlivem nátlaku J. H., jímž byla i opakovaně fyzicky napadena. Ve své původní výpovědi to neuvedla, protože se obávala jeho brzkého propuštění na svobodu. K potvrzení své (pozdější) výpovědi navrhla výslechy svědků V. a svého syna K. T., odvolacím soudem jí však nebylo vyhověno z důvodů, s nimiž se dovolatelka neztotožňuje. Má za to, že mělo být u ní přistoupeno k mimořádnému snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby s podmíněným odkladem výkonu trestu na přiměřenou zkušební dobu, protože se trestné činnosti dopustila pod tlakem závislosti a podřízenosti a pod vlivem hrozby a nátlaku.

Dovoláním se obviněná domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí navazující, a aby soudu prvního stupně přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, eventuálně aby sám rozhodl ve smyslu výše uvedeného.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření podrobně poukázal na to, že dovolací námitky ohledně znaku organizované skupiny obviněná primárně odvíjí od vlastního hodnocení provedených důkazů, které se neshoduje s hodnocením soudů, jež řádně zjistily skutkový stav. Za hmotněprávně relevantní považuje státní zástupce námitku, že zjištěným jednáním nebyl naplněn znak spáchání činu členem organizované skupiny, což však vyvrací s ohledem na okolnosti činu, včetně podobného provedení jednotlivých útoků, z něhož vyplývá existence předchozí dohody. Námitky týkající se výše uloženého trestu nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, navíc státní zástupce odůvodnil, proč ani materiální důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby nepovažuje za splněné. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v uplatněné alternativě poukázal na jeho závislost na druhém uplatněném dovolacím důvodu. Závěrem navrhl dovolání obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Úvodem je nutno zdůraznit, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

Dovolací důvod podle§265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná tudíž uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založila na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

Jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, zahrnoval sedm dílčích útoků, spáchaných v době od 5. 1. 2016 do 3. 2. 2016 a blíže popsaných v odsuzujícím rozsudku, spočívajících v podstatě v tom, že všichni tři obvinění po předchozí vzájemné dohodě o provedení loupežných přepadení, kdy obvinění H. a T. obstarávali makety pistolí a kukly, obviněný H. vytipoval objekt přepadení, kam společně všichni tři dojeli osobním automobilem, obvinění H. a S. realizovali samotné přepadení a obviněná T. zůstávala ve vozidle, hlídala, případně pro ně přijela na určené místo, a po jejich jednání, s výjimkou skutků pod body 3 a 5, mezi ně rozdělovala odcizené peníze podle předchozí dohody. Jednání popsané pod bodem 3 výroku (nejzávažnější útok) bylo navíc kvalifikováno jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť toto bylo spojeno s násilným vniknutím do rodinného domu a hrubým násilím proti jeho obyvatelce (na rozdíl od zbývajících šesti případů, kde se jednalo o přepadení benzínových čerpacích stanic). Obviněná F. T. oba uvedené trestné činy spáchala jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Dovolání obviněná založila na námitkách, které navazovaly na její změněnou obhajobu z hlavního líčení a z odvolacího řízení, založenou na tvrzení, že o jednotlivých útocích nevěděla, nijak se jich neúčastnila a neměla z nich žádný podíl, a že k jízdám byla nucena obviněným H. Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu, a jsou tak mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném usnesení vycházel také soud odvolací, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný extrémní rozpor. Ten nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě odůvodnily.

Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, jak ve vztahu k jednotlivým dílčím skutkům podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně. S obsahem provedených důkazů se soudy přesvědčivě vypořádaly a bylo vysvětleno, proč soudy odmítly pozdější změněnou obhajobu obviněné z hlavního líčení a vycházely naopak z její výpovědi z přípravného řízení (viz na str. 6-7 napadeného usnesení zvláště vyzdvižené některé její pasáže na č. l. 197-199) a z dalších korespondujících důkazů, zejména z celku výpovědi obviněného L. S., ze které dovolatelka vytrhla jen ojedinělou odpověď, že dovolatelka jezdila s J. H. asi proto, že nechtěla být sama doma. Odvolací soud také odůvodnil, proč odmítl doplňující důkazní návrhy obviněné jako zjevně nadbytečné. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem dovolacího řízení znovu provedené důkazy hodnotit či přehodnocovat a znovu vyvracet obhajobou obviněné, se kterou se soudy dostatečně vypořádaly.

Z logické obsahové návaznosti skutkových zjištění soudů na provedené důkazy plyne, že ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Rovněž námitku stran nenaplnění znaku organizované skupiny uplatnila obviněná již v průběhu trestního stíhání, nicméně jde o námitku, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani té však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

Právní kvalifikace posuzovaného jednání použitá soudem prvního stupně a potvrzená odvolacím soudem je v souladu se zákonem a řádně odůvodněná, a to nejen pokud jde o samotnou základní právní kvalifikaci zločinu loupeže, pokračování v trestném činu a spolupachatelství, respektive účastenství jednotlivých obviněných, ale i pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. že čin obviněná spáchala jako člen organizované skupiny. Tento závěr odpovídá skutkovým zjištěním nalézacího soudu, že všichni tři obvinění jednali po vzájemné dohodě o provedení loupežných přepadení, obvinění J. H. a F. T. obstarávali makety pistolí a kukly, obviněný J. H. vytipoval objekt přepadení, kam společně všichni tři dojeli osobním automobilem, obvinění J. H. a L. S. realizovali samotné přepadení a obviněná F. T. zůstávala ve vozidle, hlídala, případně pro ně přijela na určené místo, a po jejich jednání mezi ně zpravidla rozdělovala odcizené peníze podle předchozí dohody. Nalézací soud k tomu na str. 26 svého rozsudku dále uvedl, že obviněná T. rámcově věděla o tom, že odjíždí s obviněnými za účelem spáchání trestné činnosti, věděla také, že půjde o ozbrojená přepadení čerpacích stanic či poškozené A. R. (v jejím rodinném domě - bod 3 výroku rozsudku), po dobu páchání skutku setrvávala ve vozidle, zaparkovaném ve větší vzdálenosti od místa činu, aby nemohlo být zpozorováno, současně však na telefonu, aby mohla přijet na místo, které jí spoluobvinění určí. Nejméně v jednom případě provedla také sama předem obhlídku objektu. Všichni tři obvinění se dopustili posuzovaného jednání po předchozí dohodě a za rozdělení svých úloh, které směřovalo k větší plánovitosti a koordinovanosti, která zvyšovala pravděpodobnost úspěšného dokonání trestného činu a tím jeho závažnost a škodlivost. Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil.

Soudy tak správně vycházely z ustálené judikatury, která - ve shodě s trestněprávní teorií - považuje za organizovanou skupinu sdružení více (nejméně tří) osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe - viz např. R 45/1986 - dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 485).

Zbývá dodat, že přitěžující okolnost spočívající ve spáchání trestného činu členem organizované skupiny ve smyslu § 42 písm. o) tr. zákoníku je dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle § 23 tr. zákoníku. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak přímo neztotožněné, a to za splnění předpokladu, že trestně stíhané osoby jsou si vědomy takové okolnosti (srov. č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr.). K naplnění uvedeného znaku jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se vyžaduje úmysl.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že prokázané jednání obviněné naplnilo znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná se jako pomocnice účastnila na spáchání tohoto trestného činu jako členka organizované skupiny, a to úmyslně, při znalosti všech základních relevantních skutečností. Rozdělení úkolů, naplánování jednotlivých útoků a koordinovanost při jejich páchání byla právě taková, aby to postačovalo k jejich úspěšnému provedení, respektive aby to výrazně zvýšilo pravděpodobnost úspěšnosti. Jak připomněl ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce, již ze samotného velmi podobného provedení činu (snad s výjimkou jednání pod bodem 3 výroku rozsudku) je zřejmé, že musel být nutně založen na dohodě aktérů, spočívající v lokalizaci vhodného objektu, dopravě k němu, určení vyčkávací pozice obviněné a poté odvoz spoluobviněných. Taková koordinace činností skutečně nemohla být nahodilá. Navíc tato plánovitost a koordinace činností ve výsledku opravdu vedla k vysoké míře úspěšnosti páchaných útoků.

Dovolací námitka vztahující se k naplnění zákonného znaku organizované skupiny ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je tudíž zjevně neopodstatněná.

Ani poslední námitce dovolatelky, vztahující se k výši jí uloženého trestu odnětí svobody, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Především je třeba uvést, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod ostatně obviněná neuplatnila.

Nepoužitíustanovení § 58 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice však nezakládá ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 852/2016). Za situace, neuložil-li soud trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nelze mu vytýkat „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jelikož námitky vůči výměře trestu jsou dovolacím důvodem zásadně jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), přičemž by bylo nelogické, aby nesprávné použití § 58 tr. zákoníku naplňovalo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) a aby nevyužití možnosti uložit trest odnětí pod dolní hranicí zákonné trestní sazby bylo dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g).

Otázky týkající se přiměřenosti trestu, pokud byl uložen jako přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby, nespadají do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která záleží v „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. To se týká i případů, kdy soudy neaplikovaly ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Jeho použití se dovoláním proto nelze domáhat.

Nejde-li o situaci, kdy výrok o uložení trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze výrok o uložení trestu dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Vzájemný poměr dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z nichž každý má hmotně právní povahu, je takový, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem týkajícím se výroku o uložení trestu. Z toho vyplývá, že výrok o uložení trestu lze z hmotněprávních pozic napadat, jen je-li pro to speciální dovolací důvod stanovený ve vztahu k tomuto výroku v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To je ostatně v souladu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně byla běžně přezkoumávána ještě třetí instancí. V souladu s tím je v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. koncipován speciální dovolací důvod ve vztahu k výroku o uložení trestu, a to tak, že mimo jeho rámec jsou zejména námitky ohledně přiměřenosti trestu. To pak nelze obejít tím, že se takové námitky podřadí pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť otázka přiměřenosti trestu jinak je otázkou aplikace ustanovení hmotného práva. Opačný výklad, který by kritéria přiměřenosti trestu zahrnul pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl zjevně nelogický, neboť by ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. činil nepotřebným, nadbytečným a v podstatě nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž při naznačeném výkladu bylo vždy porušením hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nedávalo žádný smysl (k této bližší argumentaci viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 695/2008, a další). Judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce lze považovat za konstantní.

Nad rámec obligatorního přezkumu pak Nejvyšší soud dodává, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je předmětem úvahy soudu za splnění podmínek stanovených v § 58 tr. zákoníku, které však v posuzovaném případě naplněny nebyly, jak soudy výstižně ve svých rozhodnutích odůvodnily.

Dovolací námitka obviněné týkající se výše trestu a jeho neuložení pod dolní hranici zákonné trestní sazby není podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Michal Mikláš



předseda senátu



Vypracoval:

JUDr. Josef Mazák



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 795/2017, ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.795.2017.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies