II. ÚS 2528/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Vinklera, t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Mikuláškovou, advokátkou se sídlem 28. října 2663/150, Ostrava, proti sdělení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 0 Nt 18024/2017, za účasti Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného sdělení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), jehož obsahem byla informace, že o jeho žádosti o propuštění z vazby nemůže být rozhodnuto, neboť tato žádost byla podána ještě před uplynutím lhůty 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o trvání vazby. Stěžovatel namítá, že napadeným sdělením bylo porušeno jeho právo na přezkoumání zákonnosti jeho zbavení svobody dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu připojených listin se podává, že napadeným sdělením okresního soudu byl stěžovatel vyrozuměn, že jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu nemůže být vyhověno, a to z toho důvodu, že tato žádost byla podána ještě před tím, než nabylo právní moci rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, které bylo vydáno na základě předchozí žádosti stěžovatele. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel ve vazbě ponechán, když u něj byly shledány vazební důvody podle ustanovení § 67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Okresní soud v napadeném sdělení uvedl, že v případě, kdy žádost obviněného o propuštění z vazby byla zamítnuta, ji může obviněný znovu podat, neuvede-li v ní jiné důvody pro propuštění z vazby, až po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí. V daném případě však obviněný opakovanou žádost o propuštění z vazby podal před uplynutím této 30-denní lhůty, aniž by však v žádosti uvedl nové důvody, které by mohly vést ke zvrácení rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě. V takovém případě, jak sám okresní soud ve svém sdělení uvedl, se dle zavedené soudní praxe obviněnému pouze sdělí, že žádost byla podána v rozporu s ustanovením § 71a tr. ř., a proto o ní nemůže být rozhodnuto. Pro rekapitulaci okresní soud uvádí, že k poslednímu rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby došlo dne 26. 4. 2017 pod sp. zn. 0 Nt 19018/2017, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 6. 2017. Lhůta 30 dní proto uplyne teprve 8. 7. 2017, podání opakované žádosti dne 30. 5. 2017 bylo tedy třeba hodnotit jako předčasné, když v ní obviněný neuvedl žádné nové důkazy pro propuštění z vazby.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud napadeným sdělením porušil jeho základní právo chráněné čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle kterého má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody. Okresní soud jednal v rozporu s ustanovením § 119 odst. 1 tr. ř., když při rozhodování o tom, že se žádostí stěžovatele o propuštění z vazby nebude zabývat, rozhodl formou sdělení, nikoliv formalizovaným rozhodnutím, vůči kterému by byly přípustné opravné prostředky. Napadené sdělení je v rozporu s rozsudkem pléna Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 18. 6. 1971 ve věci De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, č. 2832/66, 2835/66 a 2899/66, podle kterého každý, kdo byl zbaven svobody, ať již v souladu nebo v rozporu se zákonem, má právo nechat přezkoumat zákonnost zbavení svobody soudem. Dále odkazuje i na rozhodnutí ESLP ze dne 25. 1. 2005 ve věci Singh proti ČR, č. 60538/00 a na rozhodnutí ESLP ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák proti ČR, č. 19970/04. Napadeným sdělením přitom okresní soud naprosto vyloučil realizaci práva stěžovatele nechat přezkoumat soudem zákonnost jeho zbavení svobody. Současně okresní soud porušil ustanovení § 71a tr. ř., když nezohlednil nové, resp. jiné důvody, které stěžovatel ve své žádosti o propuštění z vazby uvedl a které dokazují, že účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, se nutně musí vztahovat na celé trestní řízení stěžovatele.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadeným sdělením okresního soudu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.

5. V nyní projednávané věci se stěžovatel v žádosti o propuštění z vazby snažil vyvrátit právní závěr státního zástupce prezentovaný při vazebním zasedání, podle kterého se nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, nevztahuje na nyní probíhající trestní řízení ve věci stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že účinky výše zmiňovaného nálezu se musí vztahovat na celé trestní řízení obviněného, což stěžovatel v žádosti o propuštění z vazby doložil 24 novými argumenty. Těmi se však okresní soud vůbec nezabýval, když namísto rozhodnutí o propuštění, příp. ponechání obviněného ve vazbě, formálně vůbec nerozhodl, čímž upřel stěžovateli právo domáhat se spravedlnosti, pouze formou sdělní stěžovatele vyrozuměl o tom, že jeho žádost je podána jako předčasná.

6. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž okresní soud pečlivě a podle zásad trestního řízení a zásad rozhodování o vazbě posoudil všechny okolnosti případu a vyvodil z nich právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska mu tedy nebylo možno nic zásadního vytknout. K obsahu samotné ústavní stížnosti je ostatně nutno kriticky uvést, že argumentace v ní obsažená je velice strohá, stěžovatel opakovaně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, aniž by však vysvětlil, jak toto plenární usnesení souvisí s nyní projednávanou věcí. Bez zohlednění obsahu samotné žádosti stěžovatele o propuštění z vazby by tak nebylo plně zřejmé, za jakých důvodů stěžovatel sdělení okresního soudu napadá. Na tomto místě je přitom nutné uvést, že není úlohou Ústavního soudu za stěžovatele argumentaci dotvářet.

7. Jestliže je pak namítáno, že postupem soudu bylo porušeno právo na svobodu a osobní bezpečnost garantované čl. 5 odst. 4 Úmluvy, když o žádosti o propuštění z vazby na svobodu podle ustanovení § 71a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "tr. ř.") nebylo z formálního hlediska soudem rozhodnuto a stěžovateli bylo pouze přípisem soudu sděleno, že jeho žádost je podaná předčasně v rozporu se zákonnou úpravou a současně v ní nebyly uvedeny nové důkazy pro propuštění stěžovatele z vazby, takže okresní soud není způsobilý o ní nyní formálně rozhodnout, je možné uvést následující. Napadeným sdělením okresního soudu rozhodně nedošlo k odepření spravedlnosti, jakkoliv stěžovatel správně upozorňuje na to, že proti přípisu okresního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 0 Nt 18024/2017, není možné podat jakýkoliv opravný prostředek. Je však třeba zdůraznit, že stěžovateli i nadále zůstává zachováno právo podat opakovanou žádost o propuštění z vazby, avšak až po uplynutí třicetidenní lhůty uvedené v ustanovení § 71a tr. ř., případně je možné tuto opakovanou žádost podat před uplynutím této lhůty, ale to pouze za předpokladu, že stěžovatel v žádosti o propuštění z vazby uvede nové důvody, které by ji odůvodňovaly a zakládaly tak nový důvod pro propuštění z vazby. V daném případě však stěžovatel třicetidenní lhůty pro podání opakované žádosti o propuštění z vazby nedodržel a současně v žádosti neuvedl ani nové skutečnosti ospravedlňující její předčasné podání. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve své žádosti o propuštění z vazby uvedl 24 nových skutečností, tak je nutné kriticky uvést, že se jedná pouze o jakýsi vlastní stěžovatelův rozbor usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jehož závěry se stěžovatel snaží aplikovat na svoji trestní věc. S touto argumentací stěžovatele se však již jednou soudy v rámci přípravného řízení a rozhodování o vazbě zabývaly a s těmito námitkami se již jak soud okresní, tak i Krajský soud v Ostravě vypořádaly. Tvrzení stěžovatele, že důvody uvedené v jeho opakované žádosti o propuštění z vazby jsou důvody novými, proto není pravdivé, když již jednou se prostřednictvím takto vznesených námitek snažil ve svůj prospěch zvrátit rozhodnutí o vazbě. Právě z těchto důvodů okresní soud o žádosti nemohl rozhodnout a na základě ustálené soudní praxe stěžovatele ústavní stížností napadeným sdělením o této skutečnosti pouze vyrozuměl.

8. Po uplynutí třicetidenní lhůty od nabytí právní moci posledního zamítavého rozhodnutí okresního soudu o propuštění stěžovatele z vazby tedy zůstává stěžovateli právo na podání opakované žádosti o propuštění z vazby zachováno a o takové žádosti již bude nutno rozhodnout tak, aby dané rozhodnutí z materiálního i formálního hlediska mělo veškeré zákonné náležitosti. O této možnosti byl ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti napadeném sdělení okresního soudu informován.

9. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že v argumentaci okresního soudu a ani ve formě, jakou se s podáním stěžovatele vypořádal, nespatřuje - s ohledem na shora uvedené - protiústavní exces, který by byl způsobilý zasáhnout základní práva stěžovatele. Proto dospěl k závěru, že namítaná základní práva stěžovatele dotčeným sdělením porušena nebyla a ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, což ostatně učinil v případě stejného stěžovatele rovněž usnesením I. ÚS 2153/17 ze dne 10. 8. 2017.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2528/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies