II. ÚS 1945/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Halyny Hul, právně zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, AK se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 7 To 153/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2017 sp. zn. 3 T 21/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky ústavní stížnost. Tvrdí, že v její trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě výše uvedená rozhodnutí zrušil.

2. Policejní orgán obvinil stěžovatelku ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tohoto zločinu se měla dopustit tím, že umožnila své dceři, aby využívala její soukromý účet a vkládala na něj finanční prostředky, které představovaly výnos ze zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, alinea 1, alinea 2, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku. Dne 31. 3. 2015 policejní orgán rozhodl podle § 79a odst. 1 a § 79f ve spojení s § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), že se jako náhradní hodnota zajišťují finanční prostředky ze dvou bankovních účtů stěžovatelky v celkové výši 3 000 000 Kč. Policejní orgán měl podezření, že představují výnos z trestné činnosti.

3. Stěžovatelka se dne 21. 6. 2016 obrátila na Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se žádostí o zrušení zajištění peněžních prostředků. Tvrdila, že z usnesení o zajištění není zřejmé, v čem má spočívat trestná činnost stěžovatelky a její dcery. Usnesení nezmiňuje žádný důkaz, který by zajištění odůvodňoval. Namítala, že se v usnesení o zajištění neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že finanční prostředky pochází z trestné činnosti. Dále uváděla, že se soud ani policejní orgán nevypořádaly s důkazy, které předložila. Policejní orgán její vinu neprokázal ani v míře vyšší pravděpodobnosti. Obvodní soud v usnesení, které stěžovatelka napadá touto ústavní stížností, jen stručně uvedl, že prováděné dokazování dosud nedospělo do situace, ve které by bylo možné vyslovit jednoznačný závěr. Zatím podle něj nedošlo k změně důkazní situace oproti obžalobě a z dosud zjištěných skutečnosti stále plyne důvodné podezření, že předmětná částka pochází z trestné činnosti. Proto žádost stěžovatelky zamítl.

4. Stěžovatelka poté podala stížnost k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Obvodní soud se podle ní nevypořádal s jejími argumenty a nesplnil povinnost řádně své usnesení zdůvodnit. Městský soud ve svém usnesení vytkl obvodnímu soudu, že nerozhodl neodkladně podle § 79a odst. 4 trestního řádu, ale až po 8 měsících a 24 dnech. Dospěl k názoru, že obvodní soud hluboce nepochopil smysl tohoto ustanovení trestního řádu. Nemůže odmítnout věcný přezkum věci proto, že prováděné dokazování ještě nedospělo do situace, ve které by bylo možné vyslovit jednoznačný závěr. Povinnost rozhodnout o stížnosti nedokladně nelze vázat na výsledky dokazování v hlavním líčení. Městský soud souhlasil s názorem stěžovatelky, že se obvodní soud nevypořádal se všemi jejími argumenty a své usnesení dostatečně neodůvodnil. Výrok usnesení obvodního soudu však byl podle městského soudu správný. Rozhodl se proto jen napravit jeho nedostatečné zdůvodnění. Rozhodnutí o zajištění finančních prostředků mělo zákonný podklad, vydal ho příslušný orgán, nebylo projevem svévole a bylo přiměřené sledovanému cíli. Výše zajištěných prostředků odpovídala zisku ze zločinu, z jehož spáchání byla stěžovatelka obžalována. K argumentu stěžovatelky, že zajištění trvá už téměř dva roky, městský soud uvedl, že podle Evropského soudu pro lidská práva není nepřiměřené ani zajištění finančních prostředků trvající téměř 5 let, pokud je to nutné vzhledem k rozsáhlosti a složitosti věci. Z těchto důvodů městský soud stížnost zamítl.

5. V ústavní stížnosti nejprve stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s trestním stíháním, které se proti ní vede. Nedopustila se trestné činnosti, kterou jí obžaloba klade za vinu. Z napadeného usnesení policejního orgánu není zřejmé, v čem má její trestná činnost spočívat, ani jakou výši škody měla způsobit. Nestačí jen všeobecné a konkrétně nedoložené podezření. Stěžovatelka namítá, že lze zajistit pouze prostředky, u kterých zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že pocházejí z trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení ale neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti. Jejich zajištění proto odporuje § 79a trestního řádu. Dále tvrdí, že poskytla důkazy, které mají potvrdit, že se trestné činnosti nedopustila. Obecné soudy ani policejní orgán se s tím však řádně nevypořádaly. Podle stěžovatelky doba zajištění není přiměřená, protože už překročila dva roky. Stěžovatelka se již v minulosti obrátila na Ústavní soud, který však její ústavní stížnost usnesením sp. zn. I. ÚS 1573/16 ze dne 11. 8. 2016 odmítl. V usnesení dovodil, že zajištění v délce jednoho roku nelze považovat za dlouhotrvající zajištění. Dále uvedl, že u déletrvajícího zajištění musí orgány činné v trestném řízení více dbát na ochranu zájmu osoby postižené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí zasahují do jejích ústavně zaručených práv a orgány činné v trestním řízení na jejich ochranu nedbají.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, podle které je třeba k možnosti zásahu do dosud neskončeného trestního řízení přistupovat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud může korigovat pouze nejextrémnější excesy, které jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Kasační intervence Ústavního soudu do probíhajícího trestního řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má proto své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, např. pokud se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesnímu rámci a vzniklé vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení (zejména obecných soudů) v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).

8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, pokud obecný soud porušil ústavní procesní principy nebo pokud jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací. Nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, ale pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. března 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.

9. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004 a další). Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004). K tíži obviněných totiž nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti. Neúměrné prodlužování trestního řízení by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem, a mohlo by založit nepřiměřenost předmětného zásahu (srov. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07).

10. Po zvážení všech relevantních skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že zásah do vlastnických práv stěžovatelky v projednávané věci stále ještě splňuje požadavek proporcionality. Nelze jej (zatím) označit za protiústavní. Z napadeného rozhodnutí městského soudu vyplývá, že zajištění předmětných věcí je důvodné, a to s ohledem na stav tohoto řízení a prověřovanou trestnou činnost. Městský soud, který napravil vady předchozího rozhodnutí obvodního soudu, se také výslovně zabýval přiměřeností omezení vlastnického práva stěžovatelky, které podle něj nepřekročilo hranu ústavnosti. Výše zajištěných prostředků podle něj odpovídala zisku ze zločinu, pro který je stěžovatelka stíhána. Ústavní soud proto při zachování nutné míry zdrženlivosti neshledal, že by se jednalo o nedůvodný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Tato věc se navíc odlišuje od nálezu sp. zn. I. ÚS 3502/13, ve které Ústavní soud sice vyhověl dané stěžovatelce, jejíž majetek byl zajištěn dva roky, ale hlavním důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu bylo nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, kterými orgány činné v trestním řízení zamítly návrhy stěžovatelky na omezení zajištění (viz body 28 - 31 citovaného nálezu).

11. V projednávané věci pak rozhodnutí městského soudu splňuje požadavky na něj kladené v judikatuře Ústavního soudu. Má základní parametry, které musí takovéto rozhodnutí obsahovat. Městský soud se věnoval jak okolnostem samotného trestního stíhání (především podezření, že stěžovatelka spáchala dané trestné činy), tak okolnostem zajištění peněžních prostředků, včetně jeho zákonnosti, důvodnosti a přiměřenosti. Jakkoli tedy stěžovatelka nepovažuje daná rozhodnutí za precizní, z hlediska ústavního přezkumu zásahu do práva na spravedlivý proces obstojí a není dán důvod pro derogační zásah Ústavního soudu. Řízení v posuzované věci lze označit za spravedlivé jako celek (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 287/15 ze dne 31. 8. 2015).

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1945/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies