II. ÚS 2012/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Roudné, zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, AK se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 84 Co 59/2017-38 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2016 č. j. 54 EXE 2586/2016-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše specifikovaných usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem předmětná usnesení zrušil.

2. Stěžovatelka se u okresního soudu domáhala zastavení exekuce na částku odpovídající nákladům soudního exekutora vzniklých v dřívějším exekučním řízení, které daný soudní exekutor usnesením zastavil. Stěžovatelka v průběhu zastaveného exekučního řízení splnila podmínky oddlužení v insolvenčním řízení a byla osvobozena od placení zbytku svých neuspokojených pohledávek. Rozhodnutí o skončení insolvenčního řízení nabylo právní moci dne 2. 2. 2016. Dne 5. 2. 2016 soudní exekutor výše uvedeným rozhodnutím zastavil exekuci, kterou do té doby proti stěžovatelce vedl, a uložil stěžovatelce, aby uhradila náklady tohoto exekučního řízení ve výši 7 865 Kč. Podle stěžovatelky měl soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce přihlásit do probíhajícího insolvenčního řízení, protože předmětné exekuční řízení bylo zahájeno před zahájením řízení insolvenčního. Oprávněný soudní exekutor s návrhem stěžovatelky nesouhlasil. Nárok na odměnu a náklady soudního exekutora podle něj vzniká rozhodnutím o zastavení exekuce, které soudní exekutor vydal až dne 5. 2. 2016, tj. po ukončení insolvenčního řízení, do kterého tak nemohl tuto pohledávku přihlásit. Vzniklé náklady řízení proto začal sám exekučně vymáhat. Tato nová exekuce je předmětem projednávané věci.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že návrh na zastavení exekuce není důvodný. Exekuční titul na náklady exekučního řízení byl opravdu vydán až po pravomocném rozhodnutí o osvobození stěžovatelky od placení zbytku neuspokojených pohledávek v insolvenčním řízení. Ačkoliv okresní soud dává za pravdu stěžovatelce, že se mohlo jednat o pohledávku, která měla být přihlášena do insolvenčního řízení, soud se tím nemůže zabývat. Stěžovatelka totiž měla proti rozhodnutí o zastavení exekuce, ve kterém jí soudní exekutor uložil povinnost zaplatit sporné náklady řízení, podat odvolání, kde by tuto skutečnost namítala. Stěžovatelka tak nicméně neučinila. Podle ustálené judikatury soud nemůže ve fázi exekuce přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Jeho obsahem je vázán. Při nařízení exekuce má proto povinnost z něj vycházet. Zkoumá pouze splnění procesních podmínek řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyužila svého práva podat odvolání do exekučního titulu, nabylo předmětné rozhodnutí právní moci a stalo se vykonatelným. Okresní soud proto zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, neboť neshledal žádný ze zákonných důvodů pro její zastavení. Zamítl i její návrh na odklad exekuce do pravomocného skončení řízení o zastavení exekuce. Stěžovatelka poté podala odvolání ke krajskému soudu. Ten se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil a potvrdil jej.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na soudní a jinou právní ochranu. Nesprávně celou věc posoudily a poškodily ji tak na jejich základních právech. Soudní exekutor má nárok na uhrazení nákladů exekuce povinným již od okamžiku pověření k provedení exekuce. Proto měl svůj nárok přihlásit do insolvenčního řízení. Dále stěžovatelka namítá, že postupem soudního exekutora a civilních soudů v této věci došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv i proto, že ji insolvenční soud pravomocně osvobodil od placení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky nepřihlásili do insolvenčního řízení. Stěžovatelka má za to, že z toho důvodu po ní nelze důvodně a spravedlivě požadovat úhradu těchto nákladů.

5. Ústavní stížnost není důvodná.

6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svými návrhy na zastavení exekuce a odklad exekuce. Své námitky směřuje zejména proti procesnímu postupu obecných soudů a jejich výkladu podústavního práva. Ústavní soud musí však připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Stěžovatelka skutečně měla proti výroku usnesení o zastavení exekučního řízení, ve kterém jí soudní exekutor uložil povinnost uhradit náklady řízení, brojit odvoláním. Nabyl-li daný výrok právní moci a vykonatelnosti, stal se řádným titulem k výkonu povinnosti, kterou ukládá. Námitky stěžovatelky nedosahují potřebné ústavněprávní relevance.

8. V daném případě navíc ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu v tzv. bagatelní věci. V meritu věci jde celkově o 7 865 Kč. Přestože zákon o Ústavním soudu neomezuje přípustnost ústavní stížnosti pouze na věci převyšující tzv. bagatelní plnění, Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01, sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13, Ústavní soud uvedl, že "[p]rávní hranice bagatelnosti (...) nemusí být určující (...), pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil (...) kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (...) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu." (bod 33 nálezu).

9. Ústavní stížnost stěžovatelky právě popsané podmínky "přijatelnosti bagatelních věcí" nenaplňuje. V projednávané věci nedošlo k natolik intenzivním zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, že by způsobil kolizi se samotnou podstatou a smyslem tohoto základního práva. Projednávaná věc přitom nespadá ani do zbylých kategorií bagatelních věcí, ve kterých by Ústavní soud mohl přistoupit k přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2012/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies