II. ÚS 2340/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jany Nové (jedná se o pseudonym), b) Jana Nového (jedná se o pseudonym) a c) Petra Dvořáka (jedná se o pseudonym), všech zastoupených Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, AK se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 5. 2017 č. j. 70 Co 143/2017-671, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") porušil právo na zvláštní ochranu dětí podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel c) pak tvrdí, že napadený rozsudek porušil jeho právo na rodičovskou výchovu podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, 7 a 18 Úmluvy o právech dítěte. Všichni stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") v listopadu 2016 svěřil nezletilého syna stěžovatele c) do osobní péče stěžovatelů a) a b). Na základě provedeného dokazování zjistil, že stěžovatel c) byl v únoru 2016 podmíněné propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, kterého se dopustil na matce nezletilého syna. Ta však měla problémy s alkoholem, byla nespolehlivá a výchovu syna nezvládala. Okresní soud připustil, že si nyní matka dává své poměry do pořádku. Po postupném prohloubení vztahů mezi ní a nezletilým synem lze přistoupit k jeho svěření do její komplexní péče. Kvůli zajištění bezpečí a ochrany nezletilého syna před negativními vlivy však soud zatím rozhodl o jeho svěření do osobní péče stěžovatelů a) a b).

3. Matka nezletilého podala odvolání. Krajský soud potvrdil správná skutková zjištění okresního soudu a odkázal na ně. Doplnil dokazování a při jednání zjišťoval názor samotného nezletilého. Jeho názor totiž nebyl od začátku konstantní. Poukázal na některé okolnosti případu, zejména na negativní vztahy mezi širší rodinou stěžovatele c) [včetně stěžovatelů a) a b)] a matkou nezletilého, na věk nezletilého, jeho ovlivnění materiálními předměty, které zmiňoval kolizní opatrovník, a snahu nezletilého těžit z této situace. Vzhledem k tomu nemohl krajský soud bez dalšího převzít stanovisko nezletilého, že chce zůstat u stěžovatelů a) a b). Nezaložil proto rozhodnutí na jeho přání, ale na pečlivém a komplexním posouzení zájmů všech ve věci dotčených osob. V průběhu odvolacího řízení vyšly najevo nové skutečnosti, které již podle krajského soudu umožnily návrat nezletilého do péče matky. Matka plně stabilizovala své poměry, zajistila si bydlení, má zaměstnání, je v něm kladně hodnocena a řádně absolvovala všechny léčebné a doléčovací procedury. Krajský soud proto neshledal důvody, proč by měl pochybovat o její výchovné kompetenci. Proto rozsudek okresního soudu změnil a svěřil nezletilého do výchovy matce.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že matka vzhledem ke své minulosti neposkytne nezletilému bezproblémové výchovné prostředí. Krajský soud nepostupoval v souladu s nejlepším zájmem dítěte, protože nezletilý několikrát zopakoval svůj názor, že chce zůstat u stěžovatelů a) a b). Přesto ho soud svěřil do výchovy matky. Tvrdí, že nedošlo k žádným změnám poměrů, pro které by měl být nezletilý svěřen do její výchovy. Dále namítají, že bylo porušeno právo stěžovatele c) na rodičovskou výchovu podle čl. 32 Listiny. Krajský soud ve svém rozsudku sice zmínil, že prioritní je právo rodičů na výchovu dětí, ale o stěžovateli c) jako o otci se ve svém rozsudku vůbec nezmiňuje. Stěžovatelé pak nastínili další vývoj po vynesení rozsudku krajského soudu. Nezletilý přestal komunikovat s matkou. Bojí se s ní odjet a nevěří ji, že mu dovolí, aby se vrátil. Kvůli rozhodnutí soudu nezletilý nezvládl být celý den ve škole, protože mu nebylo dobře. Ústavní stížnost stěžovatelé zakončili shrnutím svých osobních názorů na věc.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není další "odvolací soud". V řízeních o ústavních stížnostech, které směřují proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy. Na základě takového "vlastního" hodnocení důkazů nemůže předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče. Stěžovatelé nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice "dalšího odvolacího soudu" v systému obecného soudnictví. Jejich námitky mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ovšem není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv.

7. Ústavní soud navíc musí zdůraznit, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných právě v rodinných věcech upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit ústavně chráněný princip právní jistoty. To se ostatně odráží i v tom, že v těchto věcech není (až na několik výjimek) proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen. Jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, nebo by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takové rozhodnutí se však v posuzované věci zjevně nejedná.

8. Podle Ústavního soudu krajský soud nijak nezasáhl do substantivních základních práv a svobod stěžovatelů. V případě stěžovatelů a) a b) lze pochybovat, zda jsou vůbec jejich základní práva ve hře. Z ústavy neplyne právo na svěření dítěte někoho jiného do osobní péče. Tito stěžovatelé nejsou ani subjektem práv podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel c) naopak sice je subjektem práv podle čl. 32 Listiny, z práva na rodičovskou výchovu, o které se opírá, ovšem také nelze dovozovat ústavně zaručený nárok na svěření vlastního dítěte do osobně péče někoho jiného. U všech stěžovatelů tak lze zvažovat snad jen čistě procesní základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. To však krajský soud neporušil. Za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždil veškeré potřebné důkazy a své rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky náležitě odůvodnil. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud tedy uzavírá, že v této věci neshledal zásah do základních práv stěžovatelů.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2340/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies