III. ÚS 2684/17

12. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017 č. j. 33 Cdo 3288/2016-901 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015 č. j. 54 Co 167/2015-830, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Antonie Jeřábkové, Lucie Novosadové, Miroslavy Kolebabové a Jitky Wesströmové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 20. 1. 2015 č. j. 18 C 249/2006-799 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal obnovy řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 18 C 249/2006 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení sp. zn. 18 C 249/2006 obvodní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyním Antonii Jeřábkové, Lucii Novosadové a Miroslavě Kolebabové společně a nerozdílně částku 236 931 Kč a žalobkyni Jitce Wesströmové 478 798 Kč (právní moci tento rozsudek nabyl dne 22. 9. 2010).

3. Povolení obnovy řízení se pak stěžovatel domáhal s tvrzením, že v průběhu řízení před obvodním soudem v rámci své obrany proti žalobě uplatnil vzájemný návrh spočívající v tom, že má vůči žalobkyním právo na náhradu škody ve výši 8 475 000 Kč a že tuto pohledávku oproti pohledávkám žalobkyň započetl. Uváděl, že ačkoliv je spolu s žalobkyní Jitkou Wesströmovou spoluvlastníkem specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Kutná Hora, všechny žalobkyně - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - činily takové kroky, aby s tímto majetkem nemohl nakládat jako spoluvlastník. Konkrétně pak například Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") vydal podle stěžovatele dne 2. 6. 1998 pod sp. zn. 4 C 119/98 usnesení, kterým nařídil předběžné opatření, jímž bylo stěžovateli zakázáno předmětné nemovitosti prodat, darovat či s nimi jinak nakládat. V důsledku toho nemohl stěžovatel dané nemovitosti nejméně od 1. 1. 1999 pronajímat a získávat tak z jejich nájmu ekvivalent jejich hodnoty. Přitom rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 4. 2012 a doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 7. 2012 bylo pod sp. zn. 4 C 119/98 věcně rozhodnuto tak, že žaloba žalobkyň byla zamítnuta. S ohledem na zamítnutí žaloby je podle stěžovatele zřejmé, že žalobkyně jako navrhovatelky předběžného opatření navrhovaly toto předběžné opatření neoprávněně a stěžovateli tak vznikla shora popsaná škoda. Protiprávní jednání žalobkyň je podle stěžovatele doloženo právě zamítnutím žaloby ve věci vedené u okresního soudu, z čehož podle stěžovatele dále plyne, že tu jsou nové skutečnosti a důkazy, které nemohl v původním řízení bez své viny použít, přičemž pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí, v důsledku čehož jsou dány podle stěžovatele důvody pro obnovu řízení. Jak uvedeno shora, obvodní soud důvody pro obnovu řízení v dané věci neshledal. Podle něj je totiž zřejmé, že stěžovatel spatřuje důvody obnovy řízení ve skutečnostech, které v době rozhodování soudu objektivně neexistovaly a nastaly až po pravomocném skončení řízení. Za této situace tedy dospěl prvostupňový soud k závěru, že v daném případě nelze stěžovatelem uváděné důvody považovat za zákonné důvody obnovy řízení, a proto žalobu zamítl.

4. K odvolání stěžovatele bylo prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve výroku I. (tedy ve věci samé) a ve výrocích III. a VI. potvrzeno. Ve výroku IV. bylo usnesení obvodního soudu změněno jen tak, že výše nákladů řízení činí 23 425,60 Kč, jinak bylo v tomto výroku prvostupňové usnesení potvrzeno (výrok II. usnesení městského soudu) a ve výrocích II. a V. bylo zrušeno a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (prvostupňový soud totiž nereflektoval, že dvě žalobkyně byly zastoupeny soudem ustanoveným advokátem - výrok III. usnesení městského soudu). Dalším výrokem pak městský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K věci samé městský soud uvedl, že v posuzovaném případě spatřoval stěžovatel důvod obnovy v tom, že došlo k pravomocnému skončení řízení vedeném před okresním soudem pod sp. zn. 4 C 119/98, v rámci kterého bylo usnesením téhož soudu vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli zakázáno disponovat s tam označenými nemovitostmi. Jestliže však ke skutečnosti, kterou stěžovatel označuje za důvod k povolení obnovy řízení, došlo až poté (tedy v roce 2012), kdy bylo pravomocně skončeno řízení před obvodním soudem ve věci sp. zn. 18 C 249/2006 (22. 9. 2010), je zřejmé - jak zcela správně dovodil obvodní soud - že nemůže jít o důvod k obnově řízení.

5. Dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Okolnost, že stěžovatel v původním řízení nebyl úspěšný s námitkou započtení pohledávky z náhrady škody, která neexistovala a vznikla až po skončení původního řízení, totiž podle Nejvyššího soudu nezakládá důvod obnovy řízení. V dané věci podle Nejvyššího soudu rovněž nenastala ani situace, kdy účastník řízení řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak jím navržený důkaz nemohl být v původním řízení proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti zejména namítá, že podle hodnocení soudů všech stupňů šlo v případě zamítnutí žaloby okresním soudem o tvrzení a důkazy, které sice v době původního řízení existovaly, stěžovatel je však nemohl použít, neboť tehdy nebyly hodnotitelné. Stěžovatel tedy z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení, anebo povinnost důkazní. Za tohoto stavu podle stěžovatele lze dokonce akceptovat právní závěry Nejvyššího soudu, že skutečnosti i důkazy mohou být důvodem obnovy řízení podle § 228 o. s. ř. pouze tehdy, jestliže je ten, kdo se obnovy řízení domáhá, nemohl bez své viny použít v původním řízení. Tatáž situace ovšem nastává i tehdy, když je účastník sice použil (tvrzení předložil) a rovněž tak návrhy důkazů, ale nemohlo k nim být přihlédnuto.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - až na dílčí výjimky popsané níže - přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

9. K otázce zjevné neopodstatněnosti Ústavní soud nejprve uvádí, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

11. Ke stěžovatelově argumentaci může Ústavní soud toliko odkázat na věcně správné odůvodnění napadených rozhodnutí. Podle ustálené judikatury notoricky platí, že důvodem pro obnovu řízení nejsou takové skutečnosti (okolnosti), které nastaly až po pravomocném skončení věci a které do té doby neexistovaly (a které proto podle § 154 o. s. ř. v době rozhodování soudu nemohly mít na zjištění skutkového stavu žádný vliv - srov. k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2090/2006; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Nad rámec uvedeného - a aniž by to mohlo mít vliv na správnost napadených rozhodnutí - Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel ve své argumentaci vůbec nezmiňuje nutnost složit jistotu k zajištění náhrady eventuální škody (újmy) způsobené předběžným opatřením. Přitom právě z této jistoty by měla být údajná škoda (újma) způsobená stěžovateli předběžným opatřením navrženým vedlejšími účastnicemi saturována především.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jako nepřípustná byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v té části, žádá-li kasaci výroku III. usnesení městského soudu, kterým byly zrušeny výroky II. a V. usnesení obvodního soudu (a v tomto rozsahu byla věc obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení). O povinnostech uložených v tomto rozsahu stěžovateli totiž musí nejprve rozhodnout obecné soudy (v prvé řadě opět obvodní soud) a až posléze bude připadat v úvahu eventuální ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2684/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies