IV. ÚS 814/17

13. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IBH CONSULTING, s. r. o., se sídlem Praha 2 - Nusle, Sekaninova 1021/26, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem AK BRODEC & PARTNERS s. r. o., se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2016 č. j. 26 Cdo 3727/2016-684, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014 č. j. 62 Co 170/2014-558 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2013 č. j. 43 C 38/2007-433, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 16. 3. 2017 IBH CONSULTING, s. r. o., (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů vydaná v řízení o zaplacení 117 000 Kč s příslušenstvím, a účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení, uložil nahradit jí náklady řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 5. 2013 rozsudkem č. j. 43 C 38/2007-433 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky 117 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému Adamu Štrejlovi na náhradě nákladů řízení ve stanovené lhůtě částku 171 492,50 Kč (výrok II).

Nalézací soud ve věci rozhodoval v pořadí již druhým rozsudkem poté, co Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobkyně svým rozsudkem ze dne 26. 4. 2012 č. j. 26 Cdo 4802/2010-364 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a rozsudek soudu nalézacího, a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení, jehož předmětem zůstalo zaplacení dlužného nájemného v celkové výši 117 000 Kč.

Dne 11. 6. 2014 rozsudkem č. j. 62 Co 170/2014-558 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 5. 2013 č. j. 43 C 38/2007-433 potvrdil (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu ke všem pro rozhodnutí právně významným skutečnostem, důkazy provedl řádně podle § 122 a násl. o. s. ř., poté je náležitě vyhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., a v odůvodnění popsal skutková zjištění, která učinil. Odvolací soud sdílel i názor nalézacího soudu o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, i jeho závěr, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaný sporný byt v rozhodném období fakticky užíval a v jakém rozsahu. Proto odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil.

Dne 12. 12. 2016 usnesením č. j. 26 Cdo 3727/2016-684 dovolací soud řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 5. 2013 č. j. 43 C 38/2007-433 zastavil (výrok I) a dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 62 Co 170/2014-558 odmítl (výrok II) s odůvodněním, že trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny, neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v postupu nalézacího soudu a odvolacího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275) a vyjádřila přesvědčení, že i v jejím případě soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování a jejich hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), což se týká především otázky užívání předmětného bytu. Stěžovatelka byla toho názoru, že skutkové závěry nalézacího soudu a soudu odvolacího byly zcela iracionální, a že tyto soudy se dopustily extrémního pochybení při hodnocení důkazů. Dovolacímu soudy stěžovatelka vytkla, že dovolání proti odvolacímu rozhodnutí odmítl zcela formalisticky, aniž by se zabýval námitkou o vnitřní rozpornosti a nepřezkoumatelnosti předchozích rozhodnutí, jakož i námitkou porušení práva na spravedlivý proces.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, zejména v průběhu dokazování a hodnocení důkazů, a z něho vyvozenými právními závěry, jinak řečeno v nesprávném právním posouzení její věci nalézacím soudem a odvolacím soudem, a nesprávném posouzení podmínek přípustnosti dovolání dovolacím soudem.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem stěžovatelky na náhradu nákladů na její zastoupení (srov. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 814/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies