IV. ÚS 2143/17

13. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Petra Zdražila, zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sokolská tř. 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 26 Cdo 3740/2016-327, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že žalované bytové družstvo je vlastníkem bytové jednotky specifikované v žalobě, a že žalovaní 2) Vítězslav Tichý a 3) Ing. Kateřina Oršulíková, nejsou jejími nájemci. Současně se domáhal, aby bytovému družstvu byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o nájmu předmětného bytu. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 4. 2015 č. j. 36 C 108/2012-260 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 4. 2016 č. j. 71 Co 270/2015-288 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích ve věci samé, změnil jej v nákladových výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a zčásti pro nepřípustnost.

Stěžovatel s tímto závěrem dovolacího soudu nesouhlasí. Především namítá, že dovolací soud se nezabýval podstatou věci, tj. otázkou přidělení bytu žalovanému 2), k němuž došlo nesprávně a v rozporu se zákonem, dobrými mravy a stanovami žalovaného 1) Stavebního bytového družstva Nová huť. Stěžovatel uhradil dluhy původních nájemců předmětného bytu, s nimiž uzavřel dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a splnil vše potřebné pro to, aby mu bytové družstvo mohlo přidělit předmětný družstevní byt mimo pořadník postupem upraveným ve stanovách. Bytové družstvo však přidělilo tento družstevní byt mimo pořadník žalovanému 2), které jej obratem převedl na žalovanou 3). Podle stěžovatele se dovolací soud uvedeným postupem nezabýval s odůvodněním, že kritika způsobu, jakým soud prvního stupně a soud odvolací posoudily tuto věc, je otázkou skutkovou a nikoli právní a dovolacímu soudu tedy nepřísluší se tím zabývat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud předesílá, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).

Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud srozumitelně a dostatečně podrobně odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Konstatoval, že dohody, na jejichž základě měla být stěžovateli převedena (společná) práva původních nájemců, spojená s členstvím v bytovém družstvu, byly uzavřeny až po té, co jim již nesvědčil společný nájem předmětného družstevního bytu. Objasnil také důvody, pro které nelze v dané věci namítat, že výpověď z nájmu bytu, která byla doručena původním nájemcům, je absolutně neplatná. Vyjádřil se i k dovolací výtce stěžovatele, že důkazní povinnost prokazující existenci dobré víry stíhá v daném případě žalovanou 3). Uvedl, že vylíčení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se zde nepatřičně připíná k posouzení právní otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá. K ostatním dovolacím námitkám stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že stanovy družstva jsou smlouvou sui generis, a zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění. Pokud tedy stěžovatel zpochybnil správnost právního názoru týkajícího se otázky platnosti přijetí za člena družstva a z něj vycházejících úvah o platnosti převodu členských práv a povinností, napadl správnost skutkového, nikoli právního závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti skutkových zjištění.

Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených mu příslušnými procesními předpisy, aplikoval ve věci podústavní právo ústavně konformním způsobem a jeho usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je řádně odůvodněno.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2143/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies