II. ÚS 3500/16 #2

19. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Adi Miklasové, zastoupené Mgr. Tomášem Elbertem, advokátem se sídlem Nedvědovo náměstí 2/3, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 2. 2014, č. j. 3 C 141/2004-522, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 28 Co 38/2015-727, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 3362/2015-803, za účasti Okresního soudu Praha-východ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a vedlejších účastníků 1) Ivety Hlaváčkové, 2) Středočeských energetických závodů, státní podnik "v likvidaci", se sídlem v Praze, U mlýna 1755/5, 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ.

2. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 č. j. 3 C 141/2004-207 v právní věci žalobkyně Ivety Hlaváčkové (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) "o změnu rozhodnutí správního orgánu" proti Ministerstvu zemědělství - Pozemkovému úřadu Praha - východ, Středočeským energetickým závodům, s. p. v likvidaci, proti stěžovatelce a proti České republice - Pozemkovému fondu rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí pozemkové parcely č. KN X v kat. území Stará Boleslav a že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha - východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R 38-9. Své rozhodnutí okresní soud v podstatě založil na tom, že jiný pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 3C 40/92, kterým byl celý pozemek vydán Antonínu Šorelovi, bratru stěžovatelky, nebyl nijak dotčen a zavazuje všechny osoby; pozemkový úřad při svém rozhodnutí o restitučním nároku stěžovatelky tento rozsudek nezohlednil a navíc rozhodoval v době, kdy pozemek již řadu let byl ve vlastnictví jiné fyzické osoby. Tato skutečnost je prý překážkou faktického vydání nemovitosti další osobě s restitučním nárokem, tedy třetí žalované (stěžovatelce).

3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, č. j. 28 Co 496/2007-267, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o věc samu, potvrdil. Konstatoval, že stěžovatelka sice "měla právní i morální nárok" na vydání ideální 1/2 sporného pozemku; odvolací soud však nemohl tuto skutečnost zohlednit, neboť v době, kdy pozemkový úřad rozhodoval, byl již žádaný pozemek ve vlastnictví žalobkyně Ivety Hlaváčkové (dcery A. Šorela). Odvolací soud vyslovil rovněž názor, že mezi účastníky sporná otázka, zda žádaný pozemek spadal do působnosti zákona o půdě či pod režim zákona o mimosoudních rehabilitacích, již nemá žádný právní význam, neboť předmětný pozemek byl na základě dohody o vydání věci uzavřené mezi Antonínem Šorelem a povinnou osobou vydán do vlastnictví Antonína Šorela, který jej převedl darováním na dceru Ivetu Hlaváčkovou. Odvolací soud odmítl i námitku stěžovatelky, že došlo k porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě, neboť povinná osoba uzavřela dohodu o vydání předmětného pozemku s Antonínem Šorelem na základě vydaného pravomocného rozsudku soudu.

4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 590/2008-303, dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění rozsudku sice kriticky zhodnotil právní výsledek zkoumaného případu, neboť mj. konstatoval, že "je více než pozoruhodné, co se stalo v restitučním řízení vedeném v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích počátkem 90. let před Okresním soudem Praha - východ" a Antonínu Šorelovi i Ing. Miklasové jako oprávněným osobám na stejné zákonné úrovni podle § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích měla být (zajisté) přiznána každému ideální polovina vlastnictví k pozemku, což se nestalo. Nejvyšší soud však odmítl posuzovat důvody, pro které okresní soud, který ve shodné době vedl pod sp. zn. 3 C 40/92 a 6 C 117/92 dvě restituční řízení k témuž pozemku, v nichž účastníky byly dvě oprávněné osoby (Šorel a Miklasová) s obsahově shodnými nároky, rozhodl. Za těchto okolností je nicméně podle Nejvyššího soudu opět pozoruhodné, že Antonín Šorel nejenže sjednal dne 29. 7. 1994 dohodu se Středočeskými energetickými závody o vydání celého pozemku, ale také 20. 12. 1994 převedl pozemek na žalobkyni (nevlastní dceru). Dovolací soud však uzavřel, že i když "nezbývá než konstatovat spornost vydaného, leč pravomocného rozsudku ve věci pod sp. zn. 3C 40/92" (vydaného mj. bez účasti stěžovatelky), je nutné považovat právní stav ve věci za daný, "pokrytý pravomocnými soudními rozhodnutími, a sám o sobě za v podstatě nezměnitelný". Konstatuje, že nezbývá než se přiklonit k vizuálně diskutabilnímu, leč zcela pochopitelnému diktu odvolacího soudu, že nelze uspokojit právní a morální nárok stěžovatelky, přinejmenším ne tak, jak se to mělo stát již časově mnohem dříve. Dále Nejvyšší soud rozvíjel úvahu o možné aplikaci ust. § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích a podřaditelnosti restitučního nároku stěžovatelky pod jeho formulaci o "neuspokojených nárocích". Tuto úvahu doplnil konstatováním, že je otázkou, k čemu toto ustanovení může nyní sloužit. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že "dost dobře zřejmě nelze hovořit o zásadním deficitu dobré víry na straně Ivety Hlaváčkové, když tato při převodu od Antonína Šorela vycházela z pravomocného soudního rozsudku", což však "není jednoznačné ve vztahu k Antonínu Šorelovi". V závěru odůvodnění svého rozsudku pak dovolací soud konstatuje "konfúznost rozhodováni Okresního soudu Praha - východ ve dvou restitučnich věcech v letech 1992 a 1993".

5. Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 590/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 496/2007, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 3 C 141/2004, podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítala porušení ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Touto stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Praze i Okresního soudu Praha - východ byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09. V odůvodnění Ústavní soud zejména připomíná, že smyslem restitučního zákonodárství je alespoň částečně napravit majetkové křivdy vzniklé za předchozího režimu. Obecným soudům zde vytýká přílišný formalismus jejich rozhodování a nastalou situaci shledává natolik kuriózní, že ji již není lze řešit pouhým klasickým, pozitivistickým přístupem k právu, nýbrž je třeba přihlédnout zejména k teleologickému výkladu v širším kontextu případu. Konstatuje též, že nelze legislativní nejasnosti a nedůslednosti vykládat v neprospěch účastníků, tím méně v restitučních věcech, kdy by takový přístup připomínal přístup rozhodujících orgánů totalitního státu, jejichž dozvuky v moderní společnosti má ale restituční zákonodárství zmírňovat. Připomíná se, že prosazuje-li stát doktrínu ignorantia legis non excusat vůči fyzickým i právnickým osobám, tím více by touto zásadou měly být vázány samy orgány státu. V neposlední řadě Ústavní soud konstatuje, že prolomení zásady nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet je sice ve výjimečných případech možné, nicméně hlavním předpokladem je dobrá víra nabyvatele, o které takřka nelze pochybovat. Je proto zřejmé, že předpoklady pro prolomení této zásady nebyly v předkládané věci dány. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl pro porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nastalé nedostatečným uvážením ústavněkonformních zásad při řešení dané věci.

6. V následném (nyní projednávanou ústavní stížností napadeném) rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 2. 2014, č. j. 3 C 141/2004-522, se okresní soud zaobírá žalobou vedlejší účastnice Ivety Hlaváčkové proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004 č. j. 110/03 R3 S-9. Tímto rozhodnutím připadl předmětný pozemek do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Okresní soud mění toto rozhodnutí v tom ohledu, že stěžovatelku spolu s vedlejší účastnicí označil každou vlastnicí ideální 1/2 k celku. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí rekapituluje dosavadní běh událostí a bere v potaz předchozí rozhodování ve věci. Konstatuje, že rozhoduje v souladu s právními názory vyslovenými v předchozích řízeních odvolacím, dovolacím a následně i Ústavním soudem.

7. Odvolací soud setrval na tomto určení poměrů vlastnického práva. V odůvodnění rozsudku reflektuje výše zmíněný nález Ústavního soudu v této věci. Uvádí, že v této fázi řízení je již nepodstatné, podle kterého restitučního zákona byl nárok k pozemku uplatněn, a akcentuje totožnou hlavní úlohu obou restitučních předpisů.

8. Dovolací soud dovolání obou účastnic po shrnutí dosavadního průběhu odmítl pro nedostatečné vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

II.

9. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí totiž, že obecné soudy nerespektovaly shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1703/09, porušily zákon o půdě, který upravuje restituci dotčeného pozemku, a namítá rovněž nedostatečné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.

III.

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud v obecné rovině nejprve připomíná, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Jak vhodně reflektuje krajský soud v napadeném rozsudku, účelem restitučních řízení by mělo být vedle nápravy majetkových křivd též nalezení ekvity při těchto rozhodnutích. Tuto maximu pak shodně sledují oba restituční předpisy. Řešení spočívající v přiznání vlastnictví oběma oprávněným osobám vždy ideální poloviny předmětného pozemku, třebaže se každá z nich tohoto domáhala na základě jiného zákona, nelze pak ve světle této maximy považovat za protiústavní, nýbrž právě naopak za vhodně nalezenou spravedlnost souladnou s hlavní ideou restitučního procesu.

12. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, podstata nyní projednávané věci spočívá v pochybení Okresního soudu Praha-východ, který rozhodl o vydání celého předmětného pozemku bratru stěžovatelky A. Šorelovi. Následně obecné soudy (před vydáním cit. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1703/09) sice naznačily, že stěžovatelka měla (přinejmenším morální) nárok na vydání ideální jedné poloviny sporného pozemku, nicméně tomuto jejímu nároku nevyhověly. Proto Ústavní soud označeným nálezem vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky, když podrobné odůvodnění tohoto rozhodnutí je účastníkům řízení známo a není proto nutno je znovu rekapitulovat.

13. V řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti je proto úkolem Ústavního soudu posoudit, zda v následném řízení obecné soudy dostatečně reflektovaly závazný právní názor, vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1703/09. V tomto směru dospěl k závěru, že tomu tak bylo a že proto neshledal důvod, pro který by měl jejich rozhodnutí opět rušit jako protiústavní.

14. Z citovaného nálezu totiž zejména plyne, že nastalou situaci Ústavní soud označil za "kuriózní", vzniklou opakovaným odvoláváním se na zjevně vadný pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 4. 1993, který zcela ignoroval nárok stěžovatelky, byť o něm musel či měl vědět. Ratio decidendi tohoto nálezu tedy spočívalo v tom, že obecné soudy chybně ignorovaly uplatněný restituční nárok stěžovatelky na ideální jednu polovinu předmětného pozemku.

15. Pokud proto v následném soudním řízení obecné soudy přiznaly stěžovatelce (a žalobkyni I. Hlaváčkové) každé vlastnictví jedné poloviny předmětného pozemku, přičemž krajský soud - plně v intencích cit. nálezu Ústavního soudu - uvedl, že v této fázi řízení již není vůbec podstatné, podle jakého restitučního předpisu mělo být postupováno ("řešení tohoto sporu se vymyká principům pozitivního práva", č. l. 734), neboť smysl a účel zákona o mimosoudních rehabilitacích i zákona o půdě byl totožný, tj. odčinit některé majetkové křivdy způsobené minulým režimem původním vlastníkům žádaného majetku, nezbývá Ústavnímu soudu nyní než konstatovat, že závazný právní názor vyjádřený v opakovaně zmiňovaném nálezu byl dodržen. Za této situace proto není dán žádný rozumný důvod, pro který by měla být napadená rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska nadále jakkoliv zpochybňována. Řešení, které obecné soudy zvolily, spočívající ve spoluvlastnictví ke spornému pozemku stěžovatelky i žalobkyně, považuje Ústavní soud za spravedlivé a ústavně souladné. Argumentaci ústavní stížnosti, která usiluje o získání výlučného vlastnictví k tomuto pozemku jen stěžovatelce, proto Ústavní soud nemůže přisvědčit.

16. Co do namítaného nedostatečného odůvodnění odmítacího usnesení Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkum takových aktů obecných soudů, které porušují některé ústavně zaručené základní právo. Ke kasaci napadených rozhodnutí by - i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a efektivnosti ochrany jeho účastníků - měl přistoupit nikoliv v případě pochybení v podstatě toliko marginálních či ryze formálních, nýbrž pouze tehdy, jeví-li se napadený proces jako celek nespravedlivý. Nic takového však v nyní projednávané věci nelze konstatovat.

17. Lze tak shrnout, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3500/16 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies