I. ÚS 2565/16

19. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Holým, advokátem se sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 378/2016-55 ze dne 26. 4. 2016 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 To 178/2015-634 ze dne 25. 6. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 3 T 49/2014-547 ze dne 6. 1. 2015 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a) a b) dříve platného trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, spáchaného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za to byl stěžovatel podle § 250b odst. 4 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 trestního zákona za použití § 59 odst. 1 trestního zákona odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla stěžovateli společně a nerozdílně s ostatními obviněnými uložena povinnost nahradit poškozené Komerční bance, a. s., škodu ve výši 864 303 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla poškozená banka odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání stěžovatele, jakož i odvolání dalších obviněných, Městský soud v Praze shora označeným usnesením zamítl dle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodná. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že proces byl stižen vadou věcné a místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9, kdy věcně a místně příslušným soudem měl být Krajský soud v Hradci Králové, a to i z toho důvodu, že u něj podal státní zástupce obžalobu. K tomu poukázal na ustanovení § 21 tr. ř., dle kterého společné řízení koná zásadně krajský soud, jestliže je příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů. Tomu dle názoru stěžovatele odpovídal konkrétně bod XII obžaloby, který však byl přesto projednán u obvodního soudu.

Stěžovatel dále uvedl, že mu během hlavního líčení byla odepřena realizace práva na právní pomoc v důsledku postupu předsedy senátu, jenž vytrvale kladl stěžovateli dotazy, třebaže jeho obhájce opakovaně žádal o krátkou poradu se svým klientem, čemuž předseda senátu vyhověl až po zodpovězení dotazu a intervenci obhájce dalšího obviněného. Dle stěžovatele má toto porušení práva na obhajobu význam proto, že soud výpověď stěžovatele učiněnou v tomto okamžiku použil jako důkaz jeho viny. Byl-li by mu poskytnut prostor pro krátkou poradu s obhájcem, mohla být tato jeho výpověď jiná, anebo nemusel vůbec odpovídat.

Stěžovatel je dále přesvědčen, že v hlavním líčení předcházejícím vydání rozsudku měl Obvodní soud pro Prahu 9 při výslechu Tomáše Peška postupovat dle § 209 odst. 2 tr. ř., a nikoli provádět jeho výslech s utajenou podobou. Při takovém postupu by jeho výslechu byli přítomni pouze obhájci, a nikoli obvinění, kteří svědka Tomáše Peška a jeho podobu znají. Je absurdní domnívat se, že by obhájci, pokud by byl tento svědek vyslýchán v jednací síni za nepřítomnosti obžalovaných, jej nějak napadli či ho nějak poškodili. A právě na jeho výpovědi soud dle názoru stěžovatele převážně postavil své závěry o vině stěžovatele.

Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že ačkoli sám konstatoval, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů v rozporu se zásadou presumpce neviny, když opakovaně své závěry o vině stěžovatele opíral mj. o shodný modus operandi ve vztahu k trestné činnosti, pro kterou stěžovatel odsouzen nebyl (a dosud není), odvolání přesto zamítl jako nedůvodné. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces či jiném jeho ústavně zaručeném právu. Argumentace stěžovatele je v zásadě pokračující polemikou s vývody soudů, jimiž reagovaly na opakovanou obhajobu stěžovatele.

Co se týče prvé námitky stran stěžovatelem tvrzené věcné a místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9, Ústavní soud konstatuje, že se jí již zabývat nemůže. V souzené věci byla příslušnost obvodního soudu k projednání věci založena vyloučením části věcí ze společného řízení postupem dle § 23 odst. 2 věty druhé tr. ř., a to usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 1 T 5/2014-20 ze dne 16. 4. 2014. Jím byla řízení proti obviněným ve vztahu k některým skutkům (bodům obžaloby) vyloučena k samostatnému projednání a postoupena příslušným soudům, včetně nynější věci stěžovatele. Třebaže trestní řád nepřipouští (a ani tehdy nepřipouštěl) proti tomuto rozhodnutí stížnost, neznamená to, že by stěžovatel byl zcela bez ochrany a odkázán "strpět" řízení před nepříslušným soudem prvního stupně, jak líčí v ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve vztahu k rozhodnutím o vyloučení věci ze společného řízení uvádí, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením vydaným podle § 23 tr. ř. připouští (viz kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 792/15 ze dne 31. 3. 2015 či sp. zn. III. ÚS 1329/14 ze dne 26. 2. 2015, dostupná, jako i další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) a v rozhodné době také připouštěl (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 46/08 ze dne 17. 1. 2008). Je tomu tak proto, že v těchto případech se jedná o rozhodnutí, které řeší procesní otázku, je způsobilé zasáhnout do práva na spravedlivý proces (otázka zákonného soudce) a námitka jeho porušení se v zásadě omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí přijato. Stěžovatel však ústavní stížnost proti vylučovacímu usnesení krajského soudu nepodal, ačkoli ji podat mohl. Nepříslušnost obvodního soudu nenamítal ani v řízení před soudem prvního stupně. Poprvé tuto námitku vznesl až ve svém odvolání. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatel v tomto ohledu nevyčerpal všechen dostupný procesní prostor, jenž se mu k ochraně jeho práva nabízel.

Pokud jde o výhrady stran odepření realizace práva na právní pomoc během hlavního líčení, Ústavní soud podotýká, že porušení práva na obhajobu bylo konstatováno již odvolacím soudem, což posléze potvrdil i soud dovolací. Soudy však, na rozdíl od stěžovatele, dospěly k závěru, že toto porušení nemělo žádný významný vliv na důkazní situaci s ohledem na obsah odpovědí stěžovatele v předmětné části jeho výpovědi. Tomuto závěru dle mínění Ústavního soudu nelze nic vytknout. Stěžovatel sice poukazuje na to, že tato výpověď byla použita jako jeden z usvědčujících důkazů proti stěžovateli, nicméně stěžovatel dle názoru Ústavního soudu obsah výpovědi v tomto směru značně přeceňuje. Je sice pravdou, že obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku několikrát zmiňuje výpověď stěžovatele o zaslání skenu občanského průkazu dalšímu obviněnému, tato výpověď ovšem sama bez dalšího nemá žádnou relevantní důkazní sílu (již proto, že stěžovatel neuvedl žádný motiv tohoto svého počinu, resp. jej nedokázal objasnit). Nadto nelze přehlédnout, že závěr o jejím obsahu se dále podává z výpovědí dalších spoluobviněných, zejména obviněného G., jehož výpověď s předmětnou výpovědí stěžovatele koresponduje.

Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 398), během něhož k zásahu do práva na obhajobu mělo dojít, dále plyne, že podstatný obsah uvedené výpovědi stěžovatel ve skutečnosti sdělil soudu ještě před tím, než se jeho obhájce ohradil proti opakovaným dotazům předsedy senátu, žádaje o krátkou poradu. Stěžovatel zřetelně porozuměl poučení daného mu předsedou senátu a dobrovolně se rozhodl vypovídat. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nezpochybnil, že by zachycení sledu průběhu výslechu stěžovatele v protokolu o hlavním líčení neodpovídalo skutečnosti. Ostatně autentický zvukový záznam, pořízený během daného hlavního líčení a zachycený na nosiči CD přiloženém k vyšetřovacímu spisu, potvrzuje, že obhájce do výslechu stěžovatele zasáhl až poté, co stěžovatel předsedovi senátu opakovaně nedokázal odpovědět na otázku, co bylo účelem přeposlání ofoceného občanského průkazu dalšímu spoluobviněnému, resp. co tím stěžovatel sledoval (min. 42:46 a násl. souboru "3 T 49 - 2014 - 1_mix" ve formátu mp3 vypáleného na CD s popisem "3 T 49/2014 HL. L. 30/10/2014"). V reakci na intervenci obhájce předseda senátu sdělil, že poradu neumožní, neboť dotaz již byl položen, a tudíž není přípustné, aby se stěžovatel se svým obhájcem poradil o tom, jak na něj má odpovědět. Předseda senátu současně dal obhájci prostor vysvětlit, v čem pokládá jeho otázku na motivaci stěžovatele při přeposlání skenu občanského průkazu další osobě za kapciózní či sugestivní (tento moment v písemném vyhotovení protokolu schází). K porušení práva na obhajobu pak došlo až v důsledku odmítnutí opakované žádosti obhájce o poradu s klientem po zodpovězení dotazu stěžovatelem, které předseda senátu nevyhověl se slovy, že ještě s dotazy neskončil. Teprve po intervenci dalšího obhájce krátkou poradu umožnil. Uvedený zásah do práva na obhajobu ovšem na výpovědi stěžovatele o zaslání oskenovaného občanského průkazu nemůže již nic změnit, zejména proto, že ji stěžovatel učinil nejen před výhradou obhájce, ale dokonce ještě v době, než předseda senátu svůj dotaz poprvé zopakoval, resp. naléhal, aby na něj stěžovatel odpověděl. Ústavní soud tudíž neshledává ani tyto námitky opodstatněnými.

K námitce provedení výslechu svědka s utajenou podobou Ústavní soud uvádí, že se s ní již dostatečně vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud na str. 12 - 13 svého rozsudku. Uvedl, že k nutnosti užití omezujících opatření při výslechu svědka Tomáše Peška vedla okolnost, že jde o tzv. ohroženou osobu, jíž je poskytována zvláštní ochrana a pomoc dle zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. K tomu odvolací soud dodal, že osoby přítomné u hlavního líčení v jednací síni sice svědka nemohly spatřit, ale zároveň měly možnost bezprostředně vnímat jeho výpověď a měly možnost klást mu dotazy. K výslechu přitom nedošlo prostřednictvím videokonferenčního zařízení, jak nesprávně uvedl obvodní soud, neboť takový postup by nevyhovoval základní potřebě na utajení podoby, jednalo se toliko o přenos verbálního projevu, a to nijak nezkresleného hlasu z jiné místnosti do jednací síně. Městský soud také připomněl, že v dané věci se nejedná o tzv. anonymního svědka, když totožnost svědka byla stranám známa, nýbrž utajen byl toliko jeho současný vzhled. Ústavní soud na tomto odůvodnění neshledává nic ústavně nekonformního. Souhlasit lze též s názorem odvolacího soudu o tom, že výrok o vině obžalovaných nestojí pouze či převážně na výpovědi tohoto svědka, a nejedná se tak o jediný usvědčující důkaz. Obdobně se k této námitce vyjádřil již soud prvního stupně na str. 19 - 20 svého rozsudku. Vinu obvodní soud stěžovateli prokázal na základě uceleného řetězce značného množství důkazů, a to výpovědí spoluobviněných, dalších svědků, znaleckých posudků, důkazů listinné povahy, jakož i na podkladě obsahu dat v zajištěné výpočetní technice obviněných.

Konečně k námitce hodnocení důkazů v rozporu se zásadou presumpce neviny Ústavní soud konstatuje, že poukaz obvodního soudu na shodný modus operandi obviněných ve vztahu k trestné činnosti, pro kterou žádný z nich doposud odsouzen nebyl (pouze stíhán), je pro rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele (či jiných obviněných) zcela nevýznamné, neboť jde toliko o postřeh, bez něhož závěry o vině a trestu suverénně obstojí. Nebylo tedy třeba, aby odvolací soud, shledav tento nedostatek, odsuzující rozsudek rušil či měnil, jak se domnívá stěžovatel.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že si od Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud sdělil, že se k ústavní stížnosti nebude blíže vyjadřovat, toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud se vyjádřil pouze k otázce příslušnosti soudu jen potud, že mu nepříslušelo přezkoumávat rozhodnutí o vyloučení věci tehdejších obžalovaných ze společného řízení, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové, s tím, že místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 byla dána místem spáchání skutku. Za této situace Ústavní soud nezasílal stěžovateli předmětné přípisy soudů k replice, neboť z uvedeného je patrné, že by tento úkon postrádal jakýkoli smysl (městský soud ve svém vyjádření nešel nad rámec důvodů uvedených v napadeném usnesení).

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. září 2017

Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 2565/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies