II. ÚS 3353/16

19. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Cliva Dennise Thomase, zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem, AK se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015 č. j. 30 Co 265/2015-649, 30 Co 357/2015, rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 1. 2015 č. j. 5 C 212/2013-519, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 č. j. Ncp 2849/2012-167 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 23 Cdo 751/2016-737, takto:

Ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu den 10. 10. 2016 a mající všechny náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že byla zasažena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Benešově zamítl žalobu, kterou se stěžovatel coby žalobce domáhal na žalované zaplacení částek 6 182 351,40 Kč, 9 115,17 GBP a 1 816 USD s úroky (bod I. výroku), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 424 407 Kč (bod II. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne 26. 6. 2015 pak soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vůči státu. Soud na základě provedeného dokazování dovodil, že i když nepochybně stěžovatel investoval do chodu a provozování farmy nemalé prostředky, uzavřením smlouvy o spolupráci se žalovanou dobrovolně podstoupil podnikatelské riziko. Zároveň uzavřel, že stěžovatel neprokázal odstoupení od předmětné smlouvy ani jiný způsob zániku smlouvy, a nemůže se proto domáhat výplaty bezdůvodného obohacení podle § 457 občanského zákoníku, a neprokázal ani skutečnost, že by požadovaná částka představovala plnění na základě smlouvy. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ve výroku o nákladech řízení vůči státu rozsudek změnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v roce 2007 uzavřel s žalovanou, tehdejší partnerkou, smlouvu o spolupráci, na základě níž poskytl peněžní prostředky na koupi nemovitostí - statku ve Struhařově u Benešova, z něhož chtěli společně vybudovat koňskou farmu. Závazky vyplývající z této smlouvy týkající se zejména výdajů na pořízení nemovitostí byly mezi účastníky vypořádány smlouvou ze dne 11. 11. 2008 a nejsou předmětem sporu. I po vypořádání těchto pohledávek nicméně stěžovatel přislíbil svoji účast a finanční pomoc při provozování farmy, neboť plánoval s žalovanou společně žít. Očekával přitom, že v budoucnu dojde k navrácení vložených investic. Z těchto důvodů uzavřel s žalovanou dne 18. 3. 2010 ústní nepojmenovanou smlouvu navazující na předchozí smlouvu o spolupráci, na základě níž poskytl žalované nezbytné peněžní prostředky k zahájení a dalšímu provozu farmy a tyto prostředky mu měly být vráceny poté, kdy farma začne vytvářet zisk, k čemuž mělo dojít v období 2-3 let. Mezi účastníky bylo podle stěžovatele ujednáno oboustranné právo odstoupit od smlouvy, pokud jeden z účastníků ztratí důvěru v druhého.

4. Stěžovatel od jara 2010 do září 2011 vynaložil na provoz farmy celkem 6 182 351,40 Kč, 9 115,17 GBP a 1 816 USD. Stěžovatel vyplácel finanční prostředky přímo na účet žalované, nebo jí je předával v hotovosti, anebo po dohodě s žalovanou plnil přímo třetím osobám, případně byly poukazovány jiným způsobem. K zajištění poskytnutých investic nabídla žalovaná stěžovateli budoucí bezplatné nabytí dvou pozemků v k. ú. Struhařov u Benešova a podle tohoto ujednání účastníci podepsali písemnou dohodu. Stěžovatel následně zjistil, že tato dohoda nemá nezbytné náležitosti darovací smlouvy, navíc žalovaná předmětné pozemky bez jeho vědomí převedla na třetí osobu. Z důvodu tohoto porušení smlouvy a závažného narušení důvěry stěžovatel odstoupil v září 2011 od smlouvy o spolupráci a se zánikem smlouvy mu vznikla pohledávka na vydání poskytnutého plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná nakonec chod farmy nezvládla, farma se nestala soběstačnou a žalovaná celý podnik prodala. Stěžovateli však investované prostředky nevrátila.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že provedeným dokazováním za účasti řady předvolaných svědků a na základě doložení písemných důkazů prokázal a doložil již v řízení před soudem prvého stupně oprávněnost svých nároků, navíc v situaci, kdy strana žalovaná prakticky nenavrhovala věrohodné svědky a argumentovala tím, že se jednalo o plnění ve vztahu ke společné domácnosti. Právní závěr soudu prvního stupně o neprokázání možnosti odstoupit od smlouvy a o realizaci odstoupení stěžovatele od ústní nepojmenované smlouvy je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, tak jak vyplývají z provedeného dokazování. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces bylo dle jeho názoru porušeno rovněž tím, že věc byla rozhodována podjatou soudkyní, která postupovala vůči stěžovateli zaujatě a nebyla nestranná. Stěžovatel je také přesvědčen, že ve věci nerozhodoval příslušný soud. Vrchní soud v Praze usnesením ve věci příslušnosti rozhodl o věcné příslušnosti okresních soudů s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. a dále o postoupení věci k dalšímu řízení Okresnímu soudu Praha- východ. Zmíněné rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno a navíc bylo zcela bez možnosti podat proti němu opravný prostředek.

6. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, zejména jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).

10. V tomto směru Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a poskytly mu právo na řádný proces za jeho účasti. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinily a jak věc právně posoudily. To, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práva stěžovatele.

11. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací nedostatečně vypořádal s jeho argumentací obsaženou v dovolání. Uvedené námitce nelze přisvědčit, neboť v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud jednotlivé námitky stěžovatele stručně, avšak věcně a z ústavněprávního hlediska dostatečně vypořádává a konkrétně uvádí, proč nelze přípustnost dovolání založit na stěžovatelem předložených právních otázkách. Ústavní soud není oprávněn posuzovat, resp. přezkoumávat, zda otázka, kterou stěžovatel ve svém dovolání vznesl, je otázkou zásadního právního významu či nikoliv. Je oprávněn pouze posoudit, zda Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení tuto okolnost logicky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, přičemž v daném případě Ústavní soud závěry dovolacího soudu v tomto kontextu neshledává nikterak extrémními.

12. Ústavní soud musí rovněž odkázat na základní tezi, a totiž, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy, neboť se akcentuje ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž). Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces proto nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. I v dané věci lze konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost představuje v převážné míře toliko polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

13. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, a tato nebyla rozhodnutím soudu na návrh stěžovatele vyloučena z projednávání a rozhodování jeho věci, jedná o zmateční vadu řízení, kterou je možno uplatnit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal. Ústavní soud se proto s takto uplatněnou námitkou v tomto řízení zabývat nemůže, a to pro nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva, jež v tomto směru stěžovatel měl a nevyčerpal (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

14. Stěžovatel nyní projednávanou ústavní stížností napadá rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 č. j. Ncp 2849/2012-167, jímž byla určena věcná příslušnost okresního soudu. Ústavní soud ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ustáleně judikuje, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně podle judikatury Ústavního soudu připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod by v těchto případech měla být koncentrována jen do tohoto stadia řízení s tím, že v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) by již nemohla být efektivně uplatněna [např. nález ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 885/13 (N 41/72 SbNU 479)]. Že není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný (příslušný) soud a v této souvislosti i práva na zákonného soudce, do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno, vyslovil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 41/15 ze dne 25. 4. 2016.

15. Stěžovatelem napadené usnesení Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti podle § 104a odst. 2 o. s. ř. je právě tím rozhodnutím, jež mohlo a mělo být napadeno samostatnou ústavní stížností ještě před konečným rozhodnutím ve věci samé. Lze tedy uzavřít, že podmínka přípustnosti ústavní stížnosti proti napadenému usnesení je ze shora vyložených důvodů sice splněna, avšak ústavní stížnost je podána zjevně po lhůtě stanovené zákonem (§ 72 odst. 3, odst. 5 zákona o Ústavním soudu).

16. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) a návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3353/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies