IV. ÚS 1651/17

19. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti GRANT BOHEMIA s.r.o., se sídlem Palackého náměstí 56, Polička, zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem Michalská 4, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 č. j. 29 ICdo 13/2017-103, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo ve výroku I. odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015 č. j. 40 ICm 3038/2014, 102 VSPH 75/2016-67, jímž bylo vyhověno odvolání společnosti GERIMO, s.r.o. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2015 č. j. 40 ICm 3038/2014-36.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto pro vady, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že v dovolání uvedla, jaké otázky mají být dovolacím soudem posouzeny, jak věc posoudil soud prvního stupně a Vrchní soud v Praze a rovněž uvedla, v čem spatřuje nesprávnost dovoláním napadeného rozsudku. Neuvedla pouze, jaké konkrétní hledisko přípustnosti podle § 237 o. s. ř. se v tomto případě uplatní, ale tato hlediska ocitovala všechna. Odmítnutí dovolání pro takovouto vadu považuje ze přepjatě formalistické a nesprávné. Podle stěžovatelky požadavek na bližší určení toho, o které ze čtyř hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. se jedná, z textu zákona výslovně neplyne. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive k právu na přístup k soudu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného dovolání a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a). V ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vymezil, v jakých případech lze dovolání pro nedostatky odmítnout, v jakých případech je odmítnutí odepřením přístupu k soudu, a tedy i porušením ústavně zaručených práv dovolatelů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13, IV. ÚS 266/14, III. ÚS 651/14, III. ÚS 1675/14, II. ÚS 152/16 či IV. ÚS 915/16).

Při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci a obsah uplatněného dovolání z hlediska vymezení jeho přípustnosti a důvodnosti. Ústavní soud má ovšem za to, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatelka v něm neuvedla, v čem spatřovala přípustnost dovolání (tuto okolnost stěžovatelka ani nerozporuje), přičemž stěžovatelkou eventuálně uplatňované hledisko přípustnosti dovolání nebylo možné dovodit ani z celkového obsahu dovolání, neboť v podstatě zpochybnila výklad zastávaný odvolacím soudem a omezila se na citaci textu § 237 o. s. ř.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a své závěry o jeho odmítnutí také adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zejména poukázal na to, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, 29 Cdo 2394/2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a judikaturu Ústavního soudu.

Za dané situace, kdy stěžovatelka požadovaným způsobem nevymezila, v čem přesně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale pouze obecně citovala celé ustanovení § 237 o. s. ř. bez vztahu ke konkrétní otázce, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že odmítl podle § 243f odst. 2 o. s. ř. dovolání, které základní náležitost postrádalo. Svůj postup přitom řádně zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel (který musí být právě proto zastoupen advokátem) a Nejvyšší soud jej podle § 243b o. s. ř. k odstranění vad podání nevyzývá (srov. např. IV. ÚS 266/14, III. ÚS 651/14, IV. ÚS 420/16, IV. ÚS 2750/15)

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1651/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies