III. ÚS 2779/17

19. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dvořáčka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. května 2017 č. j. 23 Co 162/2017-65, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím byl porušen princip rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatel zdůrazňuje zejména aspekt rovnosti účastníků řízení.

2. Z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti se přitom podává, že soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň - město usnesením ze dne 28. 3. 2017 č. j. 108 Ex 04244/12-057 zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 7. 2012 č. j. 36 EXE 677/2012-13 (výrok I.) a vedlejší účastnici, jako oprávněné, uložil povinnost nahradit stěžovateli, jako povinnému, náklady řízení ve výši 12 124,20 Kč (výrok II.) a dále jí uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.). Povinnost k náhradě nákladů vzniklých stěžovateli uložil exekutor oprávněné, neboť dovodil, že to byla ona, která procesně zavinila zastavení exekuce tím, že po změně judikatury, kdy rozhodčí nález jako exekuční titul v dané věci pozbyl materiální vykonatelnosti, měla podat návrh na zastavení exekuce, což neučinila, čímž zavinila zastavení exekuce k návrhu stěžovatele.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") změnil usnesení soudního exekutora ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odkázal přitom zejména na judikaturu Ústavního soudu [mj. na usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2860/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], z níž podle něj vyplývá, že nelze shledat procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce v případě, kdy návrh na nařízení exekuce byl podán ještě před změnou judikatury vyšších soudů, týkající se platnosti přezkumu rozhodčích doložek a v důsledku toho také řádnosti daného exekučního titulu. O takový případ pak podle krajského soudu v souzené věci jde. Exekuční titul - rozhodčí nález - byl vydán dne 23. 2. 2012 a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 25. 6. 2012. V této době sice již docházelo ke sjednocování judikatury týkající se platnosti rozhodčích doložek, avšak důvod neplatnosti rozhodčí doložky pro netransparentnost určení jen jednoho z rozhodců ad hoc, najisto vyplýval až z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Je tak podle krajského soudu zřejmé, že k posunu judikatury v této otázce došlo až po dvou letech od podání návrhu na nařízení exekuce v dané věci. Obdobně až po podání exekučního návrhu došlo ke sjednocení judikatury soudů týkající se přípustnosti revize platnosti rozhodčích doložek v exekučním řízení (zde krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012). Vedlejší účastnice tak změnu judikatury v otázce přípustnosti revize platnosti rozhodčích doložek v exekučním řízení v době podání návrhu na nařízení exekuce nemohla předvídat, a proto nezanedbala žádnou svou povinnost. Nestíhá ji tedy procesní zavinění na zastavení exekuce. Povinnost k náhradě nákladů exekuce nelze pak uložit ani stěžovateli, neboť proti němu nesvědčil řádný vykonatelný exekuční titul.

4. Nad tento rámec krajský soud - s odkazem na § 150 o. s. ř. - uvedl, že rovněž posoudil dopad přiznání (respektive nepřiznání) náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka řízení. Přitom uzavřel, že z žádné z listin založených ve spise soudního exekutora, ani z návrhu stěžovatele na zastavení exekuce nelze dovodit, že by možný dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli byl takový, aby znemožňoval aplikaci § 150 o. s. ř. Ze zprávy zaměstnavatele stěžovatele vyplývá, že stěžovateli byly exekučně sráženy částky v celkové výši 11 943 Kč měsíčně, z čehož lze podle krajského soudu dovozovat výši jeho měsíčního příjmu umožňujícího takové srážky realizovat.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Ústřední námitkou stěžovatele v obsáhlé ústavní stížnosti je tvrzení, že Ústavní soud se mýlí, když v judikatuře, na níž odkazuje krajský soud, považuje za okamžik sjednocení judikatury v otázce revize rozhodčích doložek až rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 7. 2013, když k tomuto sjednocení podle stěžovatele došlo již rozhodnutím Nejvyššího soudu z 11. 5. 2011. Vedlejší účastnice tak podle stěžovatele již v době podání návrhu na nařízení exekuce věděla, že existuje judikatura, která jí předkládaný exekuční titul zpochybňuje, a přesto k nařízení exekuce přistoupila. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu odvolání vedlejší účastnice nebylo doručeno k vyjádření, a proto je pro něj ústavní stížností napadené rozhodnutí překvapivé.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - s výjimkou zmíněnou níže - přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

10. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

11. Právě uvedené závěry platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.

12. V nyní posuzované věci jde o částku 12 124,20 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vývoj judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k otázce možností revize rozhodčích doložek [od této možnosti se pro účely právě posuzované věci dovozuje (ne)vědomost vedlejší účastnice o nevykonatelnosti jí předkládaného exekučního titulu]. Podle Ústavního soudu přitom krajský soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil - věnoval se i dopadům svého rozhodnutí do sociální sféry stěžovatele - a těžko lze od Ústavního soudu očekávat - při výše naznačené zdrženlivosti k zásahům do rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, zvláště v rozsahu takřka bagatelní částky - že by přistoupil ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí jen proto, že podle stěžovatele existuje i dřívější judikatura Nejvyššího soudu, z níž lze možnost přezkoumat rozhodčí nález jako exekuční titul dovodit.

14. Namítá-li stěžovatel, že mu dovolání vedlejší účastnice nebylo zasláno k vyjádření, a proto pro něj bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí překvapivé, pak proti této diskrepanci stěžovatel mohl brojit podáním žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému nemá ani tato námitka ústavněprávní rozměr.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2779/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies