I. ÚS 1943/17

19. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Bőgl a Krýsl, k. s., se sídlem Renoirova 1051/2a, Praha - Hlubočepy, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2017 č. j. 1 T 224/2016-2184, za účasti Okresního soudu v Havlíčkově Brodě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Domnívá se, že usnesení porušilo její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě byla podána obžaloba proti deseti fyzickým osobám pro přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle ustanovení § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku. Trestní řízení je vedeno pod sp. zn. 1 T 224/2016. K trestné činnosti mělo dojít nedbalostním jednáním při rekonstrukci mostu v obci Vilémov, v jehož důsledku došlo ke zřícení mostu, který zavalil a usmrtil čtyři osoby a další vážně zranil. Stěžovatelka byla jedním z dodavatelů, tři z usmrcených osob byly údajně jejími zaměstnanci a byla zaměstnavatelem dvou obžalovaných osob.

3. Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Havlíčkově Brodě tak, že se podle ustanovení § 206 odst. 4 trestního řádu stěžovatelka (a další poškození) nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení v dotčené trestní věci.

4. Ústavní stížností stěžovatelka namítá, že okresní soud zasáhl do jejích práv i práv dalších vyloučených poškozených tím, že je odmítl uznat za poškozené v předmětném trestním řízení, a vyhnul se tak rozhodování o náhradě škody. Tímto formálním postupem si výrazně zjednodušil práci. Důvody, pro které takový postup zvolil, navíc z odůvodnění nevyplývají. Není jasné, jaké otázky v souvislosti s postavením stěžovatelky v trestním řízení soud řešil, ani jak je vyhodnotil. V odůvodnění jsou uvedeny toliko pasáže z komentáře k příslušnému ustanovení trestního řádu. Závěr soudu, že se jedná o škodu způsobenou pracovními úrazy, je velmi zužující. Jedná se mimo jiné i o nemajetkovou újmu stěžovatelky, kterou v důsledku události utrpěla. Rozhodnutí soudu stěžovatelka označuje za překvapivé a nedostatečně odůvodněné.

5. Stěžovatelka dává na zvážení, zda by nebylo vhodné s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis zrušit rozhodnutí jako celek i ve vztahu k ostatním poškozeným.

6. Žádá o přednostní projednání věci s ohledem na probíhající trestní řízení.

7. K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Havlíčkově Brodě. Soud na svém rozhodnutí trvá a odkazuje na jeho odůvodnění. Stěžovatelka jako jediná z mnoha osob, které původně uplatňovaly svá práva v adhezním řízení a nebyly napadeným usnesením připuštěny k hlavnímu líčení, napadla usnesení ústavní stížností. Soud odmítá nařčení, že by rozhodoval toliko formálně. Základem rozhodnutí je zjištění, že došlo k pracovnímu úrazu, kdy čtyři osoby zemřely a dvě byly těžce zraněny. Rozhodnutím soudu není dotčeno právo stěžovatelky věc řešit v rámci občanskoprávního řízení.

8. Vyjádření soudu bylo zasláno stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka v reakci na vyjádření uvedla, že na ústavní stížnosti trvá. Znovu opakuje, že napadeným usnesením jí soud odňal možnost uplatnit svá práva. Tvrdí, že vzhledem k délce trestního řízení stěžovatelce zřejmě uplynula promlčecí doba k uplatnění jejích práv i v civilním řízení. Odkazuje na plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 a vyzdvihuje právo na účinné vyšetřování.

9. Ústavní soud zvážil návrh stěžovatelky na přednostní projednání a rozhodl se mu vyhovět.

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i relevantní části spisového materiálu soudu prvého stupně, který si k věci vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebylya porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

12. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.

13. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a § 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].

14. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, a to zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, nýbrž je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, ale nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), avšak procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Pojem poškozeného je tudíž širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se tedy neredukují toliko na právo na náhradu škody [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.)].

15. Zároveň z hlediska postavení poškozeného jakožto subjektu adhezního řízení nelze pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má v těchto věcech fakticky přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu, a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení § 228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, resp. pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1177/16 ze dne 12. 7. 2016). I s ohledem na takto vytýčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu. V případě stěžovatelky je zřejmé, že podstata omezení jejích práv napadeným usnesením se koncentruje do jejích práv majetkových, která mohou být plně chráněna v rámci občanskoprávního řízení (na rozdíl od situace popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15).

16. Pro posouzení věci je nutné zmínit i fakt, že stěžovatelka nevznesla hájitelné tvrzení, že vedle škody vzniklé "v důsledku úmrtí jeho (jejích) zaměstnanců, poškození vybavení, zařízení a materiálů, jakož i v souvislosti se závazky z SOD, kdy výše škody bude uplatněna po jejím vyčíslení" (č. l. 1046 spisu) jí vznikla i konkrétní nemajetková újma, což nezřetelně naznačuje až nyní v ústavní stížnosti. Obecný soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval nemožnost uplatňovat nárok na náhradu škody, kterou hypoteticky způsobil zaměstnanec při plnění pracovních úkolů přímo proti obviněnému zaměstnanci v adhezním řízení. Další možnou újmou, kterou stěžovatelka nijak nezmiňovala, se soud nezabýval. Za těchto okolností nelze soudu vytýkat, že se nezabýval otázkou, zda stěžovatelce hypoteticky mohla vzniknout i nemajetková újma, která s okolnostmi popsanými ve skutkové větě obžaloby souvisí jen velmi vzdáleně.

17. S ohledem na výše vyřčené Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatelky opodstatněnou. Ústavní soud především připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Soukromoprávní nároky osoby poškozeného určitým jednáním jsou za situace, kdy mu oproti jeho názoru orgány činné v trestním řízení nepřiznaly postavení poškozeného v trestním řízení (jako v případě stěžovatelky), jsou přitom adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatelka tudíž má či měla ve své dispozici procesní prostředek k ochraně subjektivních zájmů, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je přitom třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv formální. Existuje-li totiž v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatelky, přičemž takto jí zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu), neboť i ze samotného textu aplikovaného ustanovení § 206 odst. 3 věty druhé trestního řádu plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem.

18. Ústavní soud konečně uvádí, že nepřihlíží k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka tvrdí, že právo účasti v trestním řízení bylo napadeným usnesením odňato i dalším osobám. Ústavní stížností lze totiž napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Stěžovatel tudíž musí být účastníkem (stranou) řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, a současně musí namítat porušení svého základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Nelze naopak podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná (viz za všechny např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999). Jestliže tedy stěžovatelka vytýká, že postup soudu zasáhl též do základních práv dalších osob, tak k této argumentaci nemohl Ústavní soud přihlédnout. Princip beneficium cohaesionis ("dobrodiní záležející v souvislosti"), který v této souvislosti stěžovatelka zmiňuje, se uplatňuje v trestním řízení při rozhodování o opravných prostředcích. Spočívá v tom, že vydané rozhodnutí musí být změněno ve prospěch i té osoby, která příslušný opravný prostředek nepodala, pokud jí prospívá tentýž důvod, pro který bylo totéž rozhodnutí změněno ve prospěch osoby, která jej podala. Jde o průlom do právní moci rozhodnutí. V českém trestním řádu je obsažen v § 150 odst. 2 trestního řádu u stížnosti, § 261 trestního řádu u odvolání a § 285 trestního řádu u obnovy řízení, u dovolání a stížnosti pro porušení zákona pak nepřímo odkazem z § 265k odst. 2 a § 269 odst. 2 trestního řádu. Pro postavení poškozeného v adhezním řízení jej nelze aplikovat.

19. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1943/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies