III. ÚS 2357/17

19. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava - Město, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2017 č. j. 32 Nd 99/2017-269, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Vojenských lesů a statků ČR, s. p., sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejího práva na řádný proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka je evidovanou právnickou osobou, která se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhá podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, určení, že Česká republika je vlastníkem v žalobě blíže uvedených nemovitostí (pozn.: z napadeného usnesení plyne, že se v daném řízení stěžovatelka domáhá nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka jako žalovaného s "dohodou o vydání jiných než zemědělských pozemků"). Tato žaloba byla podána u Okresního soudu v Bruntále, řízení o ní je vedeno pod sp. zn. 16 C 215/2015.

3. V průběhu řízení - s poukazem na zásadu hospodárnosti, rychlosti a efektivního vedení řízení - stěžovatelka podala k Nejvyššímu soudu návrh na přikázání věci (delegaci) jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. Důvodem tohoto návrhu bylo, že v současnosti vede v Severomoravském kraji 48 dalších soudních řízení, ve kterých rovněž uplatňuje své restituční nároky, a sídlo jejího právního zástupce i vedlejšího účastníka je v Praze.

4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud nepřikázal z důvodu vhodnosti věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, a ani "jinému Obvodnímu soudu v Praze či Okresnímu soudu v Praze". Podle Nejvyššího soudu k přikázání jinému než příslušnému soudu může docházet pouze výjimečně tam, kde jsou natolik závažné důvody, jež dostatečně opodstatňují průlom do ústavního principu "nikdo nesmí byt odňat svému zákonnému soudci". Skutečnosti uváděné stěžovatelkou, tedy že se sídlo právního zástupce stěžovatelky nachází v obvodu soudu, jemuž má být věc delegována, a že je pro něj časově a finančně náročné cestovat k místně příslušnému soudu, takovým důvodem není, jde o běžnou skutečnost, navíc bylo na stěžovatelce, jakého právního zástupce si zvolí, a také vedlejší účastník s přikázáním nesouhlasil.

II.
Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že s ohledem na četnost jí vedených řízení u Okresního soudu v Bruntále, Olomouci a Opavě (s obdobným právním a téměř identickým skutkovým základem), a jejich časovou náročnost, nebylo reálné, aby její právní zástupce cestoval k těmto soudům (navíc jestliže by jednání bylo nařízeno na osmou nebo devátou hodinu, musel by cestovat den předem), rovněž tak vedlejší účastník má sídlo v Praze a musí čelit stejně náročnému cestování jako její zástupce. Proto podala předmětný návrh, kterému kdyby bylo vyhověno, ušetřilo by to jejímu zástupci i vedlejšímu účastníkovi náročnou manipulaci s obsáhlými spisy, nevznikly by ztráty času při dopravě a náklady na dopravu či ubytování. Upozornila, že v obdobném případě žalovaná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových žádala soud z těchto důvodů o souhlas s použitím motorového vozidla pro cestu na jednání soudu.

6. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že vůbec nezohlednil shora uvedené skutečnosti, resp. zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení a nevypořádal se s její argumentací, takže je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, a vykazuje tak známky libovůle. Stěžovatelce konkrétně není zřejmé, na základě jakých argumentů dospěl k závěru, že přikázání věci jinému soudu neumožní její hospodárnější a rychlejší projednání, ačkoli právě v daném případě vedlejší účastník (žalovaný) má sídlo v Praze. Stěžovatelka dále zopakovala své argumenty s tím, že je vůči ostatním účastníkům znevýhodněna, a ke konstatování Nejvyššího soudu, že je na ní, jakého právního zástupce si zvolí, uvedla, že daný výběr byl limitován rozsahem a náročností vedených sporů, kdy právní zastoupení může zajistit jen specializovaná advokátní kancelář.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Takovou je i ústavní stížnost, v níž jsou obsaženy námitky, se kterými se Ústavní soud - v rámci řízení o jiné obdobné ústavní stížnosti - již v úplnosti vypořádal. Tak je tomu i v posuzované věci.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti otevřela prakticky stejnou právní otázku, ke které se již vyjadřoval Ústavní soud v usneseních ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 959/17, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1032/17, ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1171/17, ze dne 4. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 960/17, ze dne 4. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1170/17 a ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1786/17 (pozn.: toto usnesení bylo vydáno v řízení, jehož se účastnil stejný vedlejší účastník). Jelikož třetí senát nemá důvod se od závěrů uvedených v těchto usneseních jakkoli odchylovat (shodně usnesení ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1624/17), a vše podstatné již bylo v těchto rozhodnutích řečeno, pro stručnost na odůvodnění zmíněných rozhodnutích odkazuje.

11. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení výše uvedeného ústavně zaručeného základního práva, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2357/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies