30 Cdo 610/2017

30. 08. 2017, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 241a odst. 1
  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce MUDr. D. R., zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalované JUDr. L. B., Ph.D. místem pracoviště Vrchní státní zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1300, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 11/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č.j. 22 Co 303/2016-109, takto:
I.Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.338,- Kč k rukám jejího zástupce Pavla Uhla, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Žalobce se domáhal proti žalované morální satisfakce formou omluvy za její výroky v rozhovoru v pořadu „Otázky Václava Moravce“, které podle jeho názoru byly nepravdivé a dehonestující.Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. června 2016, č.j. 16 C 11/2016-64, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaná vystoupila v předmětném pořadu jako vrchní státní zástupkyně a její sporné výroky jsou pouze hodnotícími soudy, které navíc nebyly ve vztahu k žalobci nijak dehonestující a nemohlo se tak jednat o jakýkoli exces.

Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. října 2016, č.j. 22 Co 303/2016-109, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil; změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud uvedl, že je evidentní, že žalovaná není ve věci pasivně legitimovaná, protože vystupovala v pořadu coby vrchní státní zástupkyně, vyjadřovala se výhradně k činnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze a ke skutečnostem souvisícím s jeho činností. To platí též plně o věci týkající se žalobce. Její jednání se plně přičítá jejímu zaměstnavateli, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, tedy České republice. Pokud by snad předmětným vyjádřením žalované mělo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, pak by byl k náhradě nemajetkové újmy povinen stát, coby její zaměstnavatel. K tomu lze srovnat shodné judikatorní závěry reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp.zn. 30 Cdo 2878/2012, a navazujícím usnesením Ústavního soudu ze dne 27. října 2015, s.zn. I.ÚS 845/14. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k nedostatku pasivní věcné legitimace žalované ve věci jsou nadbytečné další úvahy vztahující se k tomu, zda vůbec byla její slova ve vztahu k žalobci objektivně způsobilá zasáhnout či jen ohrozit osobnostní práva žalobce.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 16. ledna 2017 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., protože podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se Městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V prvé řadě považuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, takže odvolací soud ho měl zrušit. V této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp.zn. 30 Cdo 2478/2009 a ze dne 17. ledna 2001, sp.zn. 22 Cdo 2433/99. Rozsudek odvolacího soudu podle jeho názoru trpí i další vadou, protože je nepředvídatelný pro nedostatek poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. Jde tedy o otázku zásadního právního významu podmiňující přípustnost dovolání. Konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované, která se podle jeho názoru nevyjadřovala při žalovaných výrocích k činnosti Vrchního státního zastupitelství obecně a nevyjadřovala se v rámci rozhovoru pouze za státní zastupitelství. Odvolací soud tak postupoval nikoli v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp.zn. 30 Cdo 2878/2012, nýbrž v rozporu s ním. Připomíná také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp.zn. 30 Cdo 2712/2005 a další judikaturu dovolacího soudu a uzavírá, že žalovaná nebyla vědomě použita svým zaměstnavatelem v rámci pověřením vymezené činnosti, a pokud by tomu tak i bylo, její jednání bylo excesem. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila prostřednictvím svého zástupce žalovaná, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla zamítnutí nebo odmítnutí tohoto dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Uvedeným požadavkům ovšem dovolání nevyhovuje.

Přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata s řešením právních otázek, takže dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení těchto otázek. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).

Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatel. Byť formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, podle obsahu dovolání ve své podstatě zpochybňuje správnost zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, a to námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaná se vyjadřovala výhradně k činnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze a ke skutečnostem souvisícím s jeho činností. Jeho námitky jsou tak zčásti námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem.

Ani zbylé výtky (tvrzené porušení zásady koncentrace řízení, nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně) k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalobce jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Za popsaného stavu vad předmětného dovolání Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 2.800,- Kč. Žalované rovněž přísluší náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21% podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 3.338,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. srpna 2017




JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 610/2017, ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.610.2017.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies