II. ÚS 1219/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ekologické a inženýrské stavby, spol. s r.o., se sídlem Náchodská 2421, Praha 9 - Horní Počernice, zastoupené advokátkou Stanislavou Olšanskou, se sídlem V Závětří 1478/6, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 č. j. 33 Cdo 4217/2016-78 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 č. j. 72 Co 18/2016-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze a tvrdila, že jimi bylo zasaženo její právo na ochranu majetku a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud se dopustil porušení jejích výše uvedených ústavně zaručených práv, když rozhodl o odmítnutí dovolání, které podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 č. j. 72 Co 18/2016-63. Rozporovala závěr Nejvyššího soudu, podle nějž v podaném dovolání nevymezila, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání. Dle stěžovatelky s tímto názorem Nejvyššího soudu však v žádném případě nelze souhlasit, neboť z textu dovolání je dle ní zřejmé, že namítá porušení svého základního práva na soudní ochranu a práva na majetek rozhodnutím odvolacího soudu, kterého se dopustil nesprávným právním posouzením věci, konkrétně tím, že neaplikoval na její věc ustanovení § 2620 odst. 2 občanského zákoníku. A právě otázka aplikovatelnosti tohoto ustanovení na smlouvy o zhotovení díla má dle stěžovatelky zásadní právní význam. Je-li namítáno porušení základních práv, pak dle stěžovatelky jde o některý z důvodů dle § 237 o. s. ř. a dovolací soud je povinen v takovém případě poskytnout soudní ochranu a sám přezkoumat, o jaké z kritérií přípustnosti dle § 237 o. s. ř. se v dané věci jedná. Jde-li o část ústavní stížnosti směřované proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatelka konstatovala, že jím mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, soudní ochranu a právo vlastnit majetek.

3. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání podaném stěžovatelkou rozsudkem ze dne 2. 3. 2016 č. j. 72 Co 18/2016-63 tak, že jako věcně správný potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2015 č. j. 14 C 196/2015-39. Obvodní soud tímto rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala určení ceny díla provedeného pro vedlejšího účastníka (konkrétně toho, že původní cena díla se zvyšuje o částku 418 499 Kč), dále uložení povinnosti vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovatelce tuto částku a náhradu nákladů řízení.

4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatelky, dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky neobsahuje náležitosti, tak jak je stanoví o. s. ř. Uvedl, že stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., což je dle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Odkázal zde na svou již ustálenou rozhodovací praxi (mj. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013), podle níž "může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části)." Stěžovatelka však dle něj tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, neboť neuvedla, v čem konkrétně (resp. ani ve kterém ze čtyř předpokladů upravených v § 237 o. s. ř.) spatřuje splnění přípustnosti dovolání, a toto nelze zjistit ani z obsahu poddaného dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo ve lhůtě pro podání dovolání o chybějící náležitosti doplněno dle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř., podané dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jelikož není součástí soustavy obecných soudů, nemůže vykonávat instanční přezkum jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před obecnými soudy či rozhodnutím v něm vydaným nedošlo k porušení práva a svobod chráněných ústavními předpisy. Interpretace a aplikace podústavního práva může být předmětem přezkumu na půdě Ústavního soudu jen v případě, že představuje porušení některého základního práva stěžovatele, anebo zcela zjevné ignorování příslušné kogentní normy, případně je zřejmým a neodůvodněným vybočením ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, či dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

7. Po prostudování podané stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu a stěžovatelkou podaného dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že k odmítnutí podaného dovolání došlo, neboť podané dovolání nemělo zákonem předepsané náležitosti, konkrétně uvedení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka ve své stížnosti namítala, že přípustnost dovolání byla de facto vymezena tím, že z dovolání vyplývá její námitka porušení práva na spravedlivý proces a práva na majetek v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 2620 odst. 2 obč. zák. a dále, že je-li tvrzeno porušení základního práva dovolatele, potom je namístě, aby dovolací soud sám zkoumal, zda je přípustnost dovolání (a které ze čtyř kritérií dle § 237 o. s. ř.) dána. V tomto je třeba uvést, že o. s. ř. v § 241a odst. 2 je jako jedna z náležitostí dovolání uvedeno také vymezení přípustnosti dovolání, tj. toho v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení pak vyžaduje, aby dovolatel vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti dle ustanovení § 237 o. s. ř. a v čem konkrétně je splněn. Tomuto požadavku stěžovatelka skutečně nedostála, neboť v dovolání uvádí toliko to, že "přípustnost odvozuje z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci". Tím však není vymezeno, v čem konkrétně spatřuje přípustnost dovolání.

8. Právní úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje poměrně zvýšené požadavky na obsah dovolání, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Zákonodárce však právě s ohledem na tuto náročnost podání bezvadného dovolání (tj. takového, které obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti) stanovil jako speciální podmínku dovolacího řízení, že dovolatel musí být řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. V projednávané věci Nejvyšší soud řádně, srozumitelně a plně odůvodnil, proč k odmítnutí dovolání došlo, rozhodoval v souladu se svou ustálenou praxí, a proto v jeho postupu nelze spatřovat prvky svévole ani porušení práva na spravedlivý proces.

9. Jde-li o část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, posoudil Ústavní soud podanou stížnost jako nepřípustnou, neboť dle § 75 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost podmíněna řádným vyčerpáním všech prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To se v projednávaném případě s ohledem na vady podaného dovolání a jeho následné odmítnutí Nejvyšším soudem z tohoto důvodu (kdy v postupu Nejvyššího soudu nebylo dle Ústavního soudu shledáno porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, jak vyplývá z výše uvedeného) nestalo. Ochrana tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele Ústavním soudem je subsidiární ochraně těchto práv poskytované obecnými soudy a k tomuto účelu slouží právě i řádně podané opravné prostředky, včetně dovolání (srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13).

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1219/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies