IV. ÚS 2046/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Komenského 4, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2017 č. j. 15 Co 112/2017-541 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 11. ledna 2017 č. j. 0 P 186/2012-509, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení a M. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že soudní řízení ve věci zvýšení výživného a změny úpravy rozsahu styku k nezl. synovi J. K. bylo stiženo podstatnými vadami, které spočívaly v nedostatečném dokazování a soudy nerozhodly ani o rozšíření styku ve zjevném rozporu se zájmy nezletilého. Stěžovatel poukázal na stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí, který v odvolacím řízení navrhl rozšíření styku s nezl. J. Komunikace s matkou je problematická, soud však nezjišťoval, který z rodičů vzájemné komunikaci brání. Stěžovatel dále vyslovil výhrady k péči matky a tvrdil, že výchovu dětí nezvládá a neplní soudem stanovený styk s nezl. J., který stěžovateli odpírá. Dále argumentoval problémy s dcerou L., u níž bylo dokonce uloženo výchovné opatření. Dcera ukončila studium na ISŠ a stěžovatelova vyživovací povinnost zanikla. Podrobně se stěžovatel zabýval tím, že jeho styk s nezl. J. se nerealizuje dle rozhodnutí soudu a je důvodem pro změnu rozhodnutí soudu o svěření do výchovy.

3. Stěžovatel poukázal na to, že Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") nerespektoval zásady nesporného řízení a nezjistil, co je v zájmu dětí (stěžovatel vytvořil podmínky k péči o děti, dohoda se zaměstnavatelem o rozložení pracovní doby při střídavé péči, nevysílání na zahraniční cesty, atd.). Okresní soud se však touto zásadní skutkovou změnou vůbec nezabýval a odvolací soud vady řízení nenapravil. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a dovodil, že v řízení je v zájmu nezletilého, aby byl kontakt s ním výrazně rozšířen, zejména úpravou střídavé péče. Otec tedy navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky nálezem zrušil.

4. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynul následující skutkový a právní stav. Okresní soud rozhodl k návrhu matky dětí M. V. ve výroku I. tak, že zvýšení výživného pro dříve nezletilou L. se zamítá a výrokem II. se zrušuje otci vyživovací povinnost počínaje dnem 1. 3. 2016. Výrokem III. bylo stanoveno výživné pro nezletilého J. od 1. 9. 2015 na částku 3 800 Kč měsíčně a od 1. 3. 2016 na částku 5 300 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky do patnáctého dne běžného měsíce předem. Dále bylo rozhodnuto o nedoplatku výživného 31 000 Kč a rozsahu styku tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezl. J. každý lichý víkend v roce od pátku 18 hod do neděle téhož víkendu do 18 hod.

5. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž se mimo jiné dožadoval alternativním petitem svěření nezl. J. do střídavé péče. Krajský soud v Plzni shledal odvolání stěžovatele zčásti důvodné. Výroky III. a IV. změnil tak, že výživné stanovil od 1. 9. 2015 na částku 3 800 Kč měsíčně a od 1. 3. 2016 na částku 4 500 Kč měsíčně, k rukám matky do patnáctého dne běžného měsíce předem. Rozhodl o nedoplatku na výživném ve výši 29 800 Kč tak, že stěžovatel je povinen jej uhradit do tří měsíců od právní moci rozsudku. Ostatní výroky okresního soudu potvrdil (I., II., IV. a V.).

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (srov. kupř. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, usnesení ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 31/04).

8. Ústavní soud dospěl k závěru, maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Stěžovatel v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout.

9. Ústavní soud konstatuje, že jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadeného rozhodnutí okresního soudu patrné, krajský soud se otázkou výše výživného a rozsahem styku s otcem řádně zabýval. Okresní soud v dané věci provedl dostatečné dokazování, důkazy odpovídajícím způsobem zhodnotil dle § 132 o. s. ř., každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti a dospěl ke správnému závěru, že je v zájmu nezletilého ho svěřit do péče matky. Okresní soud přihlédl i k vyjádření nezletilého J., který uvedl, že mu tento rozsah styku vyhovuje. Dále okresní soud zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku ohledně vazeb nezletilého k rodičům jako nadbytečný, neboť je zřejmé, že nezletilý má k oběma rodičům dobrý vztah a to i přes problémy v komunikaci mezi rodiči. Provádění dalšího dokazování s ohledem na věk nezl. J. (zahájil školní docházku) nepovažovaly soudy za souladné s jeho zájmy, neboť změna rozsahu styku by byla spojena se změnami zázemí dítěte a v rozporu s požadavkem stálosti výchovného prostředí.

10. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud má za to, že v projednávané věci civilní soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilého.

11. Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z výslovného stanoviska nezletilého.

12. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána.

13. Podle § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde, s ohledem na své postavení, nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana.

14. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb." Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující.

15. Jakkoli lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů.

16. Odmítnutí této ústavní stížnosti ovšem nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilými za předpokladu, že dojde k normalizaci rodinných vztahů. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.

17. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

18. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost - mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný - odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jan Musil v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2046/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies