IV. ÚS 1693/16

12. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., státní příslušnost Slovenská republika, t. č. Věznice Kuřim, P. O. Box 21/8, Kuřim, zastoupeného Mgr. Kateřinou Tomáškovou, advokátkou se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2016 č. j. 3 To 95/2016-61 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. března 2016 č. j. 12 PP 34/2015-51, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. května 2016, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání čtyř a půl roku. Okresní soud Brno-venkov o žádosti rozhodoval poprvé dne 26. listopadu 2015 usnesením č. j. 12 PP 34/2015-31. Žádost zamítl s poukazem na několik předchozích odsouzení stěžovatele ve Slovenské republice.

3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. ledna 2016 č. j. 3 To 533/2015-41 usnesení okresního soudu zrušil. Uvedl, že okresní soud nesprávně zamítl žádost odsouzeného podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když vyšel z opisu rejstříku trestů Slovenské republiky. Podle tohoto ustanovení platí, že soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku proti tomu umožňuje, aby odsouzený, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, žádal o podmíněné propuštění již tehdy, když vykonal alespoň třetinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody. Krajský soud vyslovil, že je nutné vycházet pouze z trestů uložených a vykonaných na území České republiky, z čehož vyplývá, že je odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé. Jiná situace by nastala, pokud by došlo k uznání cizozemského rozsudku.

4. Okresní soud proto rozhodoval znovu a dne 11. března 2016 vydal ve veřejném zasedání napadené usnesení č. j. 12 PP 34/2015-51. Žádost stěžovatele opět zamítl, tentokrát podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, s odkazem na výkon trestu odnětí svobody stěžovatele na území Slovenské republiky a na to, že trestný čin na území České republiky byl spáchán ve zkušební době podmíněného odsouzení ve Slovenské republice.

5. Krajský soud usnesením ze dne 14. dubna 2016 č. j. 3 To 95/2016-61 zrušil druhé usnesení okresního soudu a sám zamítl žádost stěžovatele. Vyložil, že ve svém předchozím rozhodnutí vytkl okresnímu soudu pouze to, že postupoval podle § 88 odst. 1 písm. a) a nikoli písm. b) trestního zákoníku, věcnou správnost rozhodnutí nepřezkoumával. V novém rozhodnutí okresní soud postupoval podle písm. b) zmíněného ustanovení, čímž respektoval předchozí názor krajského soudu. Ztotožnil se s věcným závěrem okresního soudu, že od odsouzeného nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Stěžovatel je na území České republiky odsouzen poprvé, což má zásadní význam pro otázku, zda se aplikuje § 88 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) trestního zákoníku. Je ale skutečností, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti i na území Slovenské republiky, kde byl několikrát odsouzen a ve výkonu trestu odnětí svobody. Dopouští se tedy opakovaně trestné činnosti bez ohledu na předchozí odsouzení. Rozhodnutí okresního soudu zrušil a nahradil jej svým vlastním pouze z důvodu formálních vad výroku.

II.
Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. května 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a ze dne 22. března 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439). Na základě těchto rozhodnutí je dle něj třeba dospět k závěru, že podmínka spočívající v prognóze řádného vedení života se vztahuje k budoucnosti. Okolnosti vztahující se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu nelze opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění. Na předchozí odsouzení stěžovatele navíc neměl být brán zřetel, neboť byl odsouzen na území cizího státu. Oba soudy tak v rozporu s ustálenou judikaturou posuzovaly zejména chování stěžovatele v minulosti, čímž zasáhly do jeho základních práv. Stěžovatel měl dále za to, že si usnesení krajského soudu vydaná v jeho věci navzájem odporují.

III.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal soudní spis a vyjádření okresního a krajského soudu.

8. Krajský soud odkázal na obě svá předchozí rozhodnutí, v nichž je odůvodněno, proč bylo v prvním případě zrušeno rozhodnutí okresního soudu a věc mu byla vrácena, a proč se ve druhém případě v zásadě ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu a rušil jej pouze z formálních důvodů. Závěr, že nelze očekávat, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život, lze učinit na základě toho, že se stěžovatel opakovaně dopouští trestné činnosti, a to nejen v České republice. To, že byl stěžovatel ve výkonu trestu na území jiného státu, má význam pouze v otázce, zda má být aplikován § 88 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního zákoníku. Proti rozhodnutím, na něž odkázal stěžovatel, odkázal krajský soud na usnesení ze dne 17. března 2016 sp. zn. I. ÚS 521/15 a ze dne 23. srpna 2016 II. ÚS 2055/16. V druhém z těchto usnesení se uvádí, že komplexní a souhrnné zohlednění trestní minulosti nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové.

9. Okresní soud ve vyjádření jen odkázal na své rozhodnutí.

10. Stěžovatel nezaslal k vyjádřením soudů repliku.

IV.
Podmínky projednání ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.

V.
Vlastní posouzení

12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, soudním spisem a došlými vyjádřeními, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

14. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu má Ústavní soud pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

15. Ústavní soud připomíná, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje již při odsouzení [usnesení ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Výkon spravedlivě a zákonně uloženého trestu představuje ústavně souladný zásah do základních práv a svobod pachatele trestného činu [nález ze dne 18. září 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481), odst. 18]. Podmíněné propuštění je přitom výjimkou z obecného pravidla výkonu celého trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným (tedy společensky běžně vyžadovaným) chováním během určité části výkonu trestu. Ke splnění podmínek pro dřívější ukončení výkonu trestu je klíčové, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody již v jeho případě není nutný (např. usnesení ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 1884/16 či ze dne 20. září 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16).

16. Ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je věcí soudcovské úvahy. Je na obecných soudech, aby posoudily, zda podmínky pro uplatnění tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by byl jen výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení), který by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu); teprve tehdy by věc dosáhla ústavněprávní roviny tím, že by podaný právní výklad představoval nepřípustnou svévoli [nález ze dne 1. prosince 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či již citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09].

17. Ústavní soud, veden popsanými východisky, přezkoumal napadená rozhodnutí a nedostatky dosahující ústavní roviny v nich neshledal.

18. Na věc stěžovatele nedopadají závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000, na nějž odkazoval, protože v případě jeho žádosti o podmíněné propuštění obecné soudy nijak nehodnotily povahu a závažnost činu, který spáchal a pro nějž byl právě ve výkonu trestu, ani nevycházely z dvacet let starých znaleckých posudků. Ani stěžovatelem zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 se v jeho věci neuplatní, neboť v odkazované věci pochybil soud druhé instance v tom, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod než soud první instance, aniž by přitom stěžovateli poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska, a v tom, že opakoval závěry odsuzujícího rozsudku o společenské nebezpečnosti trestného činu. K takovému pochybení v nyní předložené věci nedošlo, ani to stěžovatel netvrdí.

19. Soudy se žádostí stěžovatele zabývaly, vycházely z aktuálního opisu z evidence rejstříku trestů České republiky i Slovenské republiky, zprávy ředitelky věznice i provedeného veřejného zasedání. Na základě těchto skutečnostní komplexně a v souhrnu hodnotily trestní minulost stěžovatele, ze které vyplývá, že páchal trestnou činnost opakovaně, a to i ve zkušební době podmíněného propuštění. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení ze dne 5. ledna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2253/14 nebo ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 2055/16). Dle Ústavního soudu je přitom v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. září 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16).

20. Byť lze stěžovateli přisvědčit, že pro něj mohl být postup soudů v jeho věci nepřehledný, krajský soud vysvětlil, že v prvním zrušovacím rozhodnutí vytkl okresnímu soudu pouze postup podle nesprávného ustanovení trestního zákoníku. To je možné dovodit i z jeho usnesení, v němž uvedl, že usnesení okresního soudu zrušil "z hlediska použití ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku". Okresní soud jeho výtce porozuměl a následně rozhodl již podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Proto jsou i jednotlivá rozhodnutí krajského soudu vzájemně souladná. Přitom byl názor krajského soudu pro stěžovatele příznivější, neboť vedl k aplikaci ustanovení, které vyžaduje pro možnost podmíněného propuštění vykonání pouze třetiny uloženého trestu odnětí svobody, namísto poloviny. I kdyby tak krajský soud v tomto závěru chyboval, nemělo by to dopad do ústavně zaručených práv stěžovatele.

21. Ústavní soud tedy neshledal, že by v napadených rozhodnutích okresního a krajského soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práv stěžovatele podle čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny.

22. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1693/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies