III. ÚS 1337/17

12. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, sídlem Salmovská 1534/11, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 5 Tdo 1309/2016-239, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2014 č. j. 2 To 8/2014-29677 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2013 č. j. 39 T 5/2008-29122, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným třemi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona spáchanými ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Krajský soud stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 3 let 6 měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro čtyři skutky, v nichž státní zástupce v podané obžalobě spatřoval trestné činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Poškození byli podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a odst. 2 trestního řádu částečně zrušil a znovu uznal stěžovatele vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku s tím, že stěžovatel předmětný přečin spáchal ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Vrchní soud stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let a tří měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem.

4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv tím, že napadená rozhodnutí soudů jsou pro svou neúplnost a částečnou vnitřní rozpornost nepřezkoumatelná. Napadená rozhodnutí nejsou dle názoru stěžovatele dostatečně odůvodněna, skutkový stav nebyl dostatečně objasněn a obecné soudy se nevypořádaly se všemi námitkami obhajoby. Tímto postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel dále uvádí, že kriminalizací legitimních podnikatelských záměrů v oblasti krizového managementu a správy majetku došlo rovněž k zásahu do jeho práva podnikat.

6. Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení principu dvojinstančnosti řízení, neboť předmětná trestní věc byla poprvé rozhodnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 12. 2009 č. j. 39 T 5/2008-27261, který byl k odvolání stěžovatele (a dalších odsouzených) zrušen dne 16. 12. 2010 usnesením vrchního soudu č. j. 2 To 64/2010-27937, a věc byla s pokyny vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud však tyto závazné pokyny vrchního soudu neuposlechl a ve věci znovu rozhodl, aniž by dokazování doplnil a v odůvodnění nyní napadeného rozsudku tak nadále absentuje vyřešení právních otázek, které byly vytyčeny odvolacím soudem. Vrchní soud následně rozhodnutí krajského soudu potvrdil, čímž se ale odklonil od svého vlastního předchozího závěru, když nejprve konstatoval, že pro zjištění, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu a zda existoval úmysl stěžovatele trestnou činnost spáchat, je nutné rozsáhlé doplnění dokazování nalézacím soudem, avšak následně ve věci sám rozhodl na základě původního, neúplně zjištěného skutkového stavu. V důsledku tohoto postupu vykazuje napadený rozsudek vrchního soudu znaky libovůle, čímž byla narušena předvídatelnost soudních rozhodnutí a právní jistota stěžovatele.

7. Stěžovatel taktéž napadá délku řízení v jeho trestní věci, která je dle jeho závěrů nepřiměřená, neboť protiprávního jednání se měl stěžovatel dopustit v letech 2000 až 2001 a řízení před soudem prvního stupně pak bylo zahájeno dne 4. 4. 2008. K rozhodnutí ve věci nalézacím soudem došlo nejprve rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, přičemž tento rozsudek byl následně odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (usnesení vrchního soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 2 To 04/2010-27937). Krajský soud ve věci dále jednal a rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 29. 7. 2013. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 30. 7. 2014. O dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu rozhodnuto dne 25. 1. 2017. Z uvedené chronologie je dle stěžovatele zřejmé, že řízení před soudem trvalo do pravomocného rozhodnutí více než šest let, celkově pak více než 13 let od tvrzené protiprávní činnosti. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť předmětná trestní věc nebyla rozhodnuta v přiměřené lhůtě.

8. Stěžovatel namítá, že trest, který mu byl uložen (3 léta a 3 měsíce) je nepřiměřeně přísný a obecné soudy při ukládání trestu nezohlednily ani délku řízení ani dobu, která od údajného spáchání trestného činu uplynula. Dle stěžovatelova názoru je uložení trestu po době delší než 13 let od spáchání trestné činnosti nepřiměřené, neboť po tak dlouhé době již nemůže být dosaženo účelu trestu, přičemž se trest stává pouhou represí a složka nápravná zcela absentuje. Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

9. Svou poslední námitkou pak stěžovatel brojí proti rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, v čemž stěžovatel taktéž spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu, neboť tato mu byla ze strany Nejvyššího soudu odepřena a stěžovatel uzavírá, že takový postup dovolacího soudu lze kvalifikovat jako odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal ve vztahu ke všem námitkám vzneseným v ústavní stížnosti - kromě námitky průtahů v řízení před obecnými soudy - všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Námitka, kterou stěžovatel brojí proti průtahům v řízení, náležitosti § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nesplňuje, a proto je nutno ji hodnotit jako nepřípustnou.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.

13. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů.

14. První námitku stěžovatele Ústavní soud shledává námitkou skutkového charakteru, kterou stěžovatel navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přezkoumávat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v projednávané věci Ústavním soudem nebylo shledáno.

15. Stěžovatel v této souvislosti namítá nepřezkoumatelnost, která dle jeho názoru vyplývá zejména z nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Této námitce však nelze přisvědčit, neboť není důvodná. Z napadených rozsudků krajského soudu a vrchního soudu vyplývá, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro soudní rozhodnutí, jak vyžaduje § 2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté krajský soud a vrchní soud řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestních předpisů v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v ustanoveních § 120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a jejich právním hodnocením, který by jej opravňoval k zásahu do rozhodnutí obecných soudů. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí splňují všechny uvedené požadavky, nelze dovodit jejich nepřezkoumatelnost.

16. Co se týče námitky stěžovatele stran porušení principu dvojinstančnosti řízení, ani tato námitka nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti, neboť krajský soud v zásadě zohlednil pokyny, které vrchní soud ve zrušujícím usnesení formuloval. Je nutno taktéž vzít na zřetel, že u některých pokynů odpadla nutnost se jimi ze strany krajského soudu zabývat (povinnost zabývat se transakcemi, v nichž došlo k dispozicím předmětů zatížených zástavními právy, neboť prodej nemovitých věcí byl vypuštěn ze stíhaných skutků). Otázkou dvojinstančnosti se taktéž zabýval důkladně Nejvyšší soud v napadeném usnesení a Ústavní soud na něj v podrobnostech odkazuje.

17. Stěžovatel dále namítá nepřiměřenou délku řízení, k čemuž Ústavní soud uvádí, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2866/07 ze dne 28. 5. 2008). Na tomto místě je však zejména nutno zdůraznit, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí naposled uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Stěžovatel v návaznosti na svou námitku ohledně délky řízení uvádí, že obecné soudy dostatečně nezohlednily dobu, která uběhla od spáchání trestného činu, ani samotnou délku řízení ve věci samé, v důsledku čehož je trest, který byl stěžovateli pravomocně uložen, nepřiměřený. Ústavní soud předně připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií předvídaných zákonnou úpravou, které však v posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud naopak zjistil, že vrchní soud při ukládání trestu odnětí svobody výslovně zohlednil délku probíhajícího trestního řízení. Stěžovateli byl vrchním soudem trest odnětí svobody ještě o tři měsíce zmírněn (oproti výroku o trestu krajského soudu), přičemž uložený trest se nachází v dolní polovině trestní sazby, která mu mohla být uložena (trestní sazba 2 až 8 let). Zároveň byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice s dozorem, byť dle znění zákona jej soud mohl umístit do věznice s režimem přísnějším. Ústavní soud tak uzavírá, že byť nebyla při ukládání trestu stěžovateli výslovně zohledněna doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nelze vzhledem k výměře pravomocně uloženého trestu tento považovat za nepřiměřený, a proto postup obecných soudů při stanovení druhu a výměry trestu nelze hodnotit jako excesivní a odůvodňující kasační zásah. Napadená rozhodnutí tedy ani v tomto ohledu netrpí žádným ústavněprávním deficitem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 637/06 ze dne 13. 9. 2007 a usnesení ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1338/17).

19. Svou poslední námitkou stěžovatel brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který tím, že dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu, čímž se fakticky dopustil vůči stěžovateli odepření spravedlnosti. Tato námitka je taktéž nedůvodná. Stěžovatel, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, svou dovolací argumentací zcela vybočil z mezí jím deklarovaného dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], když zejména namítal nesprávná skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, a v této souvislosti taktéž vyjádřil nesouhlas s provedeným dokazováním. Tímto však pominul podstatu institutu dovolání, které nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, neboť nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat důkazy, jak vyplývá z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, kterých se v podstatě stěžovatel domáhal. S ohledem na tato východiska hodnotí Ústavní soud postup dovolacího soudu při odmítnutí stěžovatelova dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako postup ústavně konformní, který nezakládá porušení žádného ústavně zaručeného práva.

20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. V části směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jan Filip v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies