IV. ÚS 2238/17

13. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jana Lapeše, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 21 Cdo 5836/2016-369, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 č. j. 62 Co 185/2016-346 tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 2. 2016 č. j. 17 C 328/2013-312 se potvrzuje.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla dána podle § 52 písm. g) zákoníku práce, a uložil mu povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co bylo jeho v pořadí první rozhodnutí ze dne 2. 3. 2013 č. j. 17 C 328/2013-261, jímž žalobě stěžovatele vyhověl, zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015 č. j. 62 Co 303/2015-285.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 č. j. 62 Co 185/2016-346 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru je neplatná a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 2. 2016 č. j. 17 C 328/2013-312 se potvrzuje.

Nejvyšší soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda se zaměstnanec může dopustit porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které nedosahuje intenzity méně závažného porušení povinnosti ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce. Podle něj ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že stěžovatel se dopustil celkem v pěti případech (nesplněním nebo opožděným splněním pokynů vydaných jeho nadřízenou) porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, které nedosahovalo intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností. A to v takovém časovém intervalu, že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovních povinností. K posledním dvěma případům porušení povinností stěžovatelem došlo poté, co byl dne 24. 5. 2013 písemně upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru. Podle dovolacího soudu je pak na místě závěr, že šlo o soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, pro které byl žalovaný oprávněn dát stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce.

Závěr odvolacího soudu, že skutková podstata výpovědního důvodu podle uvedeného ustanovení není v daném případě naplněna, a že výpověď z pracovního poměru je proto neplatná, není tak podle Nejvyššího soudu správný. Proto změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, potvrdil.

Stěžovatel s právním závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Tvrdí, že dovolací soud se zásadně odchyluje od skutkových zjištění odvolacího soudu, když nezohlednil podstatné prokázané skutečnosti, jako např. poruchu služebního vozidla, která narušila pracovní harmonogram stěžovatele, či jeho značné pracovní vytížení, jakož i nadprůměrné hodnocení. Dovolací soud se nezabýval důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2015 a odvolací soud v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2016 dospěly k závěru o neplatnosti výpovědi. Podle stěžovatele není přípustné, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, aniž by se vypořádal s důkazy, na nichž odvolací soud vystavěl svůj závěr o neplatnosti výpovědi.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, jak též mnohokrát konstatoval, že výklad podústavního práva, zaujímání stanovisek a sjednocování judikatury, je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).

Z obsahu napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že Nejvyšší soud právě z tohoto důvodu přistoupil k projednání dovolání stěžovatele, neboť při řešení otázky, zda se zaměstnanec může dopustit porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které nedosahuje intenzity méně závažného porušení povinnosti ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že v případě stěžovatele byl žalovaný oprávněn dát stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právním závěrem Nejvyššího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2238/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies