IV. ÚS 1815/17

13. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 10 As 304/2016-58 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 23. 5. 2017 č. j. 65 A 28/2015-83, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 8. 9. 2016 č. j. 65 A 28/2015-49, jakož i zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 23. 5. 2017 č. j. 65 A 28/2015-83, kterým byla žaloba stěžovatele následně zamítnuta. Stěžovatel se současně domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku neprovedení navržených důkazů a jeho nedostatečného odůvodnění.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 12. 1. 2015 požádal Univerzitu Palackého v Olomouci o uznání svého zahraničního vysokoškolského vzdělání získaného v oboru Právo, kterého měl dosáhnout na nestátním vzdělávacím zařízení "Moskevský institut podnikatelství a práva". Usnesením ze dne 26. 1. 2015 univerzita řízení zastavila pro překážku litispendence. Stěžovatel totiž podal téměř identické žádosti rovněž u Západočeské univerzity v Plzni, Univerzity Karlovy v Praze a Masarykovy univerzity v Brně. Odvolání stěžovatele zamítlo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 30. 3. 2015 č. j. MSMT-7086/2015-1. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 9. 2016 č. j. 65 A 28/2015-49 stěžovateli nejdříve vyhověl a rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil pro nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud však následně vyhověl kasační stížnosti vedlejšího účastníka a rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud následně žalobu stěžovatel zamítl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěry správních soudů ohledně dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí vedlejšího účastníka. Ústavní soud konstatuje, že soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Nejvyšší správní soud, jakož i následně krajský soud v napadených rozhodnutích přesvědčivě posoudily stěžejní otázku týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka, když došly k závěru, že vedlejší účastník naplnil základní požadavky na odůvodnění správního rozhodnutí. Oba soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí též odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek č. j. 4 Ads 58/2011-72), Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90) nebo zdejšího soudu (sp. zn. IV. ÚS 919/14 nebo III. ÚS 989/08). Z uvedené judikatury vyplývá závěr, že k přezkoumatelnosti rozhodnutí je třeba, aby z argumentů odůvodnění rozumně plynuly skutkové a právní závěry soudu nebo jiného orgánu.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1815/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies