IV. ÚS 3006/16

13. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Silvie Novosadové, zastoupené JUDr. Štefanem Adamem, advokátem se sídlem Němetice 44, Kelč, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2016 č. j. KSOS 39 INS 10945/2012, 3 VSOL 952/2015-B-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 8. 2015 č. j. KSOS 39 INS 10945/2012-B-25 v insolvenční věci stěžovatelky (dlužnice) její návrh na zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/2006 Sb."), zamítl, když veškeré námitky stran neplatnosti rozhodčího nálezu i smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 1. 2010 posoudil jako zcela irelevantní, neboť neobsahovaly žádná nová skutková zjištění (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 8/2013).

Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když vyšel z jeho správných zjištění (která ostatně stěžovatelka v odvolání ani nezpochybňovala). Odvolací soud se také zcela shodl se závěrem krajského soudu v tom, že stěžovatelka se domáhá pouze jiného právního hodnocení skutečností, z nichž insolvenční soud vyšel v rozhodnutí o úpadku. To však nemůže být důvodem ke zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., který nemůže být považován za náhradu opravných prostředků proti rozhodnutím o úpadku a prohlášení konkursu. Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatelka žádá o revizi již jednou přijatých závěrů o splatnosti pohledávek. Odvolací soud v této souvislosti opětovně připomněl již výše citované usnesení Nejvyššího soudu, na něž tento navíc navázal usnesením sen. zn. 29 NSČR 13/2014. Ke stěžovatelčině argumentaci týkající se pravomoci rozhodce odvolací soud zdůraznil, že tato otázka je významná zejména tam, kde je podstatné vyřešit povahu pohledávky a od toho se odvíjející režim pohledávky, zejména ve sporu o její určení (§ 199 zákona č. 182/2006 Sb.). V této souvislosti připomněl, že rozhodčí nález není důvodem vzniku pohledávky podle hmotného práva, "ale je pouze předpokladem (státem) vynuceného splnění přisouzeného práva (§ 40 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, § 274 o. s. ř.)", neboť pro uspokojení vykonatelné pohledávky je v insolvenčních poměrech významné jen to, zda byla zjištěna.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2016 č. j. 29 NSČR 105/2016-B-44 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, když uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá judikatorním závěrům formulovaným dovolacím soudem v usneseních sen. zn. 29 NSČR 8/2013 a 29 NSČR 13/2014, jakož i výslovně potvrzeným v usneseních sen. zn. 29 NS ČR 114/2015 a 29 NSČR 44/2016. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že v souzené věci existence a splatnost stěžovatelkou označené pohledávky nebyla nijak závislá ani na "transparentním" výběru rozhodce a ani na datu vydání rozhodčího nálezu.

Stěžovatelka za stěžejní považuje skutečnost, že se krajský soud jak v původním řízení (tj. v rozhodnutí o zjištění úpadku stěžovatelky a prohlášení konkursu na její majetek, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 3 VSOL 1125/2013 potvrdil), tak i v řízení o zrušení konkursu, nezabýval způsobem určení rozhodce a vycházel z absolutně neplatného rozhodčího nálezu. Stěžovatelka dále uvedla průběh řízení v souzené věci před odvolacím i dovolacím soudem a připomněla jejich závěry. Stěžovatelka namítla, že Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci porušily její právo na zákonného soudce a připomněla judikaturu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3779/11 a III. ÚS 1624/12.

Vyjádření Vrchního soudu v Olomouci neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal k replice.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry civilních soudů. Ústavní soud konstatuje, že soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky. Připomíná argumentaci vrchního soudu, zdůrazňující, že povaha pohledávek stěžovatelčiných věřitelů (jejich vykonatelnost nebo nevykonatelnost) nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu právně významná. Ve vztahu k meritu souzené věci (zrušení konkursu) tento soud přiléhavě zdůraznil, že se stěžovatelka domáhá pouze jiného právního hodnocení skutečností, z nichž vyšel insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku, což však, jak o tom ostatně vypovídá výše vícekrát připomenutá judikatura Nejvyššího soudu, nemůže být důvodem ke zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. a) zákona č. 188/2006 Sb.

Ke stěžovatelkou zdůrazňované námitce, že se krajský i vrchní soud v původním řízení nezabývaly způsobem určení rozhodce, Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že nejen vrchní soud, ale také dovolací soud poukázaly na skutečnost, že existence a splatnost stěžovatelkou označené pohledávky nebyla závislá na výběru rozhodce ani na datu vydání jeho rozhodčího nálezu. Za této situace je ostatně také jí připomínaná judikatura Ústavního soudu nepřiléhavá, neboť v nich posuzované porušení práv se týkalo exekučních řízení a v jejich rámci přezkoumávaného postupu.

Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatelky, neboť v postupu krajského i vrchního soudu nelze spatřovat prvek svévole či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, jejich odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu jsou přiléhavé. Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní povahy neshledal a usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakovanou argumentaci, s níž se civilní soudy již přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci civilních soudů, kterou sám nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Přestože stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla pouze zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatelka v odůvodnění stížnosti (bez dalšího) zmiňuje. Ústavní soud nicméně na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho rozhodnutí je jasné, srozumitelně a odpovídajícím způsobem se vypořádává s námitkami stěžovatelky a také poukazuje na relevantní judikaturu k problematice.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3006/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies