IV. ÚS 979/17

13. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti města Česká Lípa, se sídlem nám. T. G. Masaryka 1, 470 01 Česká Lípa, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D. se sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 2959/2016-1202, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. února 2016 č. j. 29 Co 376/2015-1162 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. srpna 2015 č. j. 13 C 203/2007-1115, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti VETT a. s., se sídlem Nad Opatovem 2140, Praha 4, IČ: 254 04 717, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2017, napadá město Česká Lípa (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která, podle jeho názoru, porušila ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující ochranu vlastnického práva. Dále měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 37 odst. 3 Listiny (všichni účastníci jsou si v řízení rovni), čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (zaručující ochranu rovných práv účastníkům řízení), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva" (zaručující práva účastníkům soudního řízení) a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (uvádějící, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek; nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva).

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v České Lípě ve věci žalobce proti žalované VETT a. s. (dále jen "žalovaná") v řízení, jímž se žalobce domáhal zaplacení částky 70 512 021,877 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vydal usnesení ze dne 5. 8. 2015 č. j. 13 C 203/2007-1115, jímž žalobci nepřiznal osvobození od soudního poplatku z odvolání.

Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 7. 2015 č. j. 13 C 203/2007-1092 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 34 963 976,59 Kč s příslušným úrokem z prodlení, ohledně částky 35 548 045,28 Kč byla žaloba i s příslušným úrokem z prodlení zamítnuta.

Oba účastníci řízení napadli výše označený rozsudek okresního soudu odvoláním, přičemž již dříve, usnesením téhož soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 13 C 203/2007-1079, přiznal soud žalované částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70 %, neboť tato po dobu více než tří let hospodaří se ztrátou. Žalobce uvedené usnesení napadl odvoláním. V podání ze dne 4. 8. 2015 se žalobce domáhal osvobození od soudního poplatku z odvolání pro jiné, než majetkové důvody. Tyto jiné důvody mají spočívat v údajně faktické nevymahatelnosti pohledávky žalobce, neboť podle údajů uvedených v obchodním rejstříku jsou aktiva žalované mnohonásobně menší, než je přiznaná částka, takže je prý nepravděpodobné, že vymáhání pohledávky bude pro žalobce úspěšné.

Okresní soud tyto námitky neuznal důvodnými, neboť podle jeho názoru exekuční vymahatelnost žalované pohledávky nelze zohlednit při rozhodování soudu o žádostech o osvobození od soudních poplatků. Soud se při rozhodování o osvobození od soudních poplatků zabývá jen poměry žadatele v návaznosti na výši soudního poplatku a případné náklady důkazů, jakož i povahou uplatněného nároku. Zda se bude žalobce domáhat zaplacení své pohledávky soudní cestou či nikoli, záleží jen na něm. Okresní soud dále poukázal na skutečnost, že je nutné přihlédnout i k povaze uplatněného nároku žalobce, který vznikl z neplatně uzavřené veřejnoprávní smlouvy, v níž se žalobce zavázal hradit žalované prokazatelnou ztrátu v maximální výši, nikoli ve výši obvyklé, jak činí řádný hospodář. Žalobce není od placení soudního poplatku osvobozen ani ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy platném znění, neboť v předmětné věci nejde o výkon státní, tedy přenesené působnosti.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci odvolání žalobce proti usnesení okresního soudu ze dne 30. června 2015 usnesením ze dne 19. 2. 2016 č. j. 29 Co 376/2015-1162 potvrdil.

Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, přičemž se v odmítavém usnesení zabýval interpretací ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., a to jak ve vztahu k vlastní judikatuře (např. usnesení ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 568/2014, resp. ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 28 Cdo 4570/2014), tak i k judikatuře Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08). Dovolací soud připomněl, že právní závěr odvolacího soudu byl založen na skutkovém zjištění, že poměry žalobce neodůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků, přičemž úvahu soudu, na jejímž podkladě k tomuto závěru dospěl, nelze označit za nepřiměřenou.

III.

Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky a důvody, které uplatňoval jak v odvolacím, tak i v dovolacím řízení. Stěžovatel oponuje závěrům soudů uvedeným v napadených rozhodnutích tvrzením, že porušují zásadu rovnosti stran, resp. rovnosti účastníků řízení, jestliže soudy žalovanou osvobodily od placení soudního poplatku, i když soudní spor vyplývá z její podnikatelské činnosti a jde tak prý o její "podnikatelské riziko". Nelze prý také pominout, že to byla strana žalovaná, která se obohatila na úkor stěžovatele, přičemž stěžovatel se svou žádostí o osvobození od soudního poplatku z odvolání neuspěl, ačkoli není podnikatelem a je tak nucen nést riziko nákladů soudního řízení.

Nejvyšší soud prý při své interpretaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nevzal v úvahu i další faktory: povahu činnosti stěžovatele, povahu a strukturu jeho majetku, nemajetnost protistrany a další skutečnosti, zejména to, že žalovaná přišla o svůj majetek v důsledku vlastních chybných rozhodnutí. Stěžovatel i nadále poukazuje na závěry uvedené v nálezu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98, které zdůrazňují nezbytnost dodržení zásady rovnosti. Stěžovatel poukazuje na limity faktického vymožení uplatněné pohledávky žalované i na své povinnosti a odpovědnost za nakládání s majetkem města. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu znemožnila přístup k soudu tím, že se nemohl uplatněním řádného opravného prostředku bránit proti "nezákonnému postupu okresního soudu při výpočtu objemu bezdůvodného obohacení", v důsledku čehož byl stěžovatel zkrácen až o cca 35 miliónů Kč.

IV.

Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V posuzovaném případě k odepření práva na soudní ochranu nedošlo.

V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

Argumentace stěžovatele v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny. Obsah ústavní stížnosti je pouhou polemikou s rozhodnutím soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku v řízení před okresním soudem, resp. s důvody, o které opřely obecné soudy napadená rozhodnutí. Nelze souhlasit se stěžovatelem v jeho názoru, že soudy mají v otázce osvobození od soudního poplatku brát v úvahu i jiné důvody, např. tvrzení o údajné nevymahatelnosti žalované pohledávky v exekučním řízení, nebo o specifických majetkových poměrech stěžovatele spočívajících ve struktuře jeho majetku a jeho odpovědnosti v souvislosti s hospodařením majetku obce.

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou souladná s ústavním pořádkem, neboť obecné soudy se zabývaly všemi relevantními argumenty stěžovatele, resp. okolnostmi rozhodnými pro případné osvobození od soudních poplatků. Zejména usnesení okresního soudu a soudu dovolacího jsou velmi podrobná, přičemž jsou v nich zohledněny jak tvrzení a dovolací důvody stěžovatele, tak i závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho platné judikatury.

Ústavní soud závěrem připomíná svůj zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel toliko v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle, spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309) nebo nález sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. května 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. Podmínky a předpoklady výše vymezené pro zásah Ústavního soudu však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jím označených základních práv ve vztahu k napadeným rozhodnutím důvodnými, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 979/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies