IV. ÚS 4138/16

13. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. R., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem, se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016 č. j. 3 Tdo 1203/2016-28, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2016 č. j. 5 To 138/2016-211, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. února 2016 č. j. 3 T 70/2015-155, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 16. prosince 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na trestní stíhání jen zákonem stanoveným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny a princip presumpce neviny podle čl. 40 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti Z. R. bylo u Městského soudu v Brně vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 3 T 70/2015. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. února 2016 č. j. 3 T 70/2015-155 byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a. s.

Trestného jednání se měl obviněný dopustit ve zkratce tím, že dne 7. 11. 2014 v době kolem 11.20 hod. v Brně na Zelném trhu č. 6 poté, co byl upozorněn ze strany poškozeného PhDr. Mgr. Martina Reissnera, Ph.D. (dále jen "poškozený") na špatné parkování jeho vozidlem, které bránilo vjezdu do Biskupského dvora, poškozeného nejprve napadl sprostými slovy a strčil jej do horní části těla, a poté nasedl na svého vozidla a nacouval do poškozeného, až poškozený upadl na kolena, a poté, co se poškozený zvedl ze země, opět do něj vozidlem nacouval a v důsledku nacouvání vozidlem poškozený utrpěl natržení svalu pravého lýtka a zhmoždění svalu levého lýtka, které jej omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. května 2016 č. j. 5 To 138/2016-211 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Dovolání obviněného bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016 č. j. 3 Tdo 1203/2016-28.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že se trestného činu nedopustil, že obecné soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění, nehodnotily důkazy ústavně konformním způsobem, vycházely pouze z výpovědi poškozeného a nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny. Dále má za to, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu výtržnictví.

IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání, jakož i v předcházejícím řízení. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].

V posuzované věci nezjistil Ústavní soud žádné protiústavní deficity.

V odůvodnění svých rozhodnutí se obecné soudy náležitě vypořádaly s argumenty stěžovatele a odůvodnily, proč uvěřily výpovědi poškozeného, která byla shodná s výpověďmi dalších svědků (např. svědkyně Chmelařové, svědků Dobeše, Fraita, Práška a svědkyně Kaděrové) a dalšími provedenými důkazy. Námitky ke způsobu zpracování znaleckého posudku vznesené obhajobou byly též pečlivě posouzeny a ke způsobu mechanismu vzniku zranění poškozeného byl znalecký posudek doplněn též výslechem znalce MUDr. Mgr. Tomáše Vojtíška, Ph.D.

Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy právní kvalifikací trestného činu výtržnictví náležitě zabývaly a lze v této souvislosti plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího (str. 6-7).

Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.

Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4138/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies